Je to u¾ více ne¾ pùl století, co jsem se setkal s kriminálním inspektorem Františkem Kohoutem, jedním z mnoha velkých postav policejních dìjin staré Prahy. V té dobì, v šedesátých letech dvacátého století, byla ovšem policie první republiky zatracována do zapomnìní. Pan inspektor byl ji¾ v dùchodu; scházeli jsme se poblí¾ jeho domova v pra¾ských Nuslích. Dnes ¾asneme nad mistrovstvím kriminalistù jeho éry, kteøí nedostatek dnešních technických mo¾ností nahrazovali dùvtipem, pohotovostí a fotografickou pamìtí.
Tak tedy: Bylo to právì prvního dne po velikonoèních svátcích, kdy¾ na pra¾ské ètyøce zazvonil telefon a rozèilený mrtvièný hlas ohlásil jednu z nejdokonalejších loupe¾í, jakou kdy Praha poznala. Pachatelé se toti¾ probourali do obchodních místností zlatníka Tvrdíka na Václavském námìstí a to katakombami sklepních prostor.
Proto¾e byl trezor osvìtlen elektrickými lampami, zaútoèili kasaøi na jeho útroby zadní stìnou, která byla ponoøena v temnotì. Snad jen detektivové, kteøí u¾ ledacos v ¾ivotì vidìli a je¾ u¾ sotva co mohlo pøekvapit, dovedli ocenit náramnou úroveò této práce. Bylo nesporné, ¾e jde o dílo èlovìka s mimoøádným technickým vzdìláním, který vedl partu s jistotou geometra právì pod provozní místnosti obchodu. Tam nechal postavit vysoké lešení a mu¾i s ocelovými nástroji první kvality zaèali pracovat.
Teï u¾ jediné svìdectví o jejich práci vydávaly jen balvany, malta, døevìné lešení a kdesi v rohu zbytky zednického náèiní, zabalené do ¾lutohnìdého balicího papíru. Snad ještì slupky z uherského salámu a nìkolik lahví od minerálek. Hrstka kriminalistù vytušila v této chvíli, ¾e sple» katakomb byla pro cizí návštìvníky nesrovnatelnì jednodušší, ne¾ tento závìr s hromadou opuštìného náøadí. Jedinou známou v této rovnici byla jistota, ¾e tento obdivuhodný výkon nepodali èeskoslovenští mistøi kasaøského øemesla.
Jak bývalo v tìch dobách zvykem, byl nìkterý z neznámých dobrodincù v Praze jen hostitelem a mana¾érem nìkolika šikovných zahranièních rukou. Èeskoslovenští kasaøi zase na podobná pozvání hostovali s nesrovnatelnì menším rizikem na druhé stranì hranic. A ještì nìco pochopili pra¾ští kriminalisté v hlubinách pra¾ského podzemí, ¾e si tato neznámá parta musela být svou prací po èertech jistá! Bez dobrých informací by se kasaøi nikdy do tak vra¾edné práce s tì¾kou kamennou klenbou nepustili. A pøece, jako u¾ tolikrát, udìlali i tady kasaøi základní chybu, která se v rukou schopných policistù promìnila z malicherného náznaku v osudovou jistotu.
To bylo tak: kterýsi policista na pra¾ské ètyøce si z dlouhé chvíle probíral dolièné pøedmìty, pár majzlíkù v balicím papíru. Zpozoroval pøitom kdesi v ro¾ku pìt slabì znatelných písmen, dávajících dohromady slùvko "stein". Zøejmì konec jména, které ovšem mohlo docela dobøe znít jako Einstein, Eisenstein, Rosenstein ... kdoví kolik tu bylo mo¾ností. Ale drobná koncovka neznámého jména pøece jen potvrdila, ¾e tuto práci zøejmì odvedl cizinec buï nìmeckého pùvodu, anebo ještì spíš nìkterý z polských ¾idù, kteøí v tomhle dobrodru¾ném øemesle hráli svého èasu prim.
S malým zbytkem tajemného jména vyrazili detektivové ètyøky do svých rajonù, aby na komisaøstvích prohlédli všechny ty tisíce pøihlašovaných karet pra¾ského obyvatelstva. Nejvìtší štìstí mìl zjevnì František Kohout. Objevil jakéhosi zámeèníka, jeho¾ jméno konèilo na ono tajemné "stein". Ještì vìtším úspìchem se zdály být údaje o jeho rozvedené paní, pùvodem z Ostravy, která si najala v rohovém domì na Újezdì lahùdkáøský obchod. Za prvé mohly vést pøes Ostravu nitky k polskému podzemí a za druhé tu byl onen ¾lutohnìdý balicí papír, v nìm¾ mohly být zabaleny stejnì dobøe delikatesy jako kasaøské náèiní. A asi v nìm pùvodnì gastronomické pochoutky také byly. Vzpomeòme koneènì na slupky z uherského salámu.
Kdoví, co tenkrát pudilo Kohouta na Újezd. Logika? Tì¾ko, pro logické závìry tu bylo dost málo odùvodnìných premis. Intuice? Nìjaký šestý smysl? Ale to bychom byli znovu u cliftonek, jejich¾ øešení spoèívalo obyèejnì na nedefinovatelné genialitì hlavní románové postavy. Mluvme radìji o praxi a zkušenostech, které dávaly ledacos tušit i pøi minimu dùkazù.
Bylo pìt hodin ráno a od Vltavy k Újezdu se valila chladná mlha, kdy¾ zadumaný Kohout stanul pøed sta¾enou roletou, ukrývající mo¾ná jen delikatesy, ale dost mo¾ná také ... ale to si ještì policejní inspektor netroufal formulovat. Vtom se však od Petøína pøiblí¾ily další policejní postavy,, které sem pøivedla také jen kartotéka. Jejich komisaøství toti¾ pro zmìnu evidovalo majitelku tohoto obchodu.
Kohout pak udeøil nìkolikrát na roletu ... tøikrát krátce, jednou dlouze. Ani netušil, ¾e toto bylo smluvené znamení party. Dokonce ho pøekvapilo, ¾e se zdvihla za okam¾ik roleta a z obchodu vykoukla pøekvapená hokynáøka rovnou do otevøených policejních prùkazù. Témìø beze slova vstoupili všichni do obchodu. Majitelka se snad ze zvyku, nebo pøekvapením, postavila za pult, jakoby v pìt hodin ráno chtìla zahájit svùj prodej. Ale neèekaní zákazníci místo nákupu spustili palbu obligátních otázek. Jen Kohout mlèel. Místo otázek, na nì¾ bylo v¾dycky dost èasu, pozoroval napínající se ¾íly na spáncích té tuze nejisté postavy.
A ještì nìco mu neušlo ... opatrné pøešlapování za pultem, ruce ponoøené kdesi hluboko, chvílemi mimoøádné napìtí a pak bla¾ený pocit úlevy, který se tato špatnì hrající hokynáøka ani nesna¾ila zakrýt. Od té chvíle pøevzal iniciativu Kohout. Byla to vlastnì spíš hra, v ní¾ staèilo pozorovat jen napjatou tváø protihráèky. Ka¾dé povolení svalù znamenalo toté¾ co "voda" a ka¾dý nový stupeò rozèilení vyjadøoval, ¾e "pøihoøívá".
Tak se František Kohout pomalu pøesunul za pult, po¾ádal paní domu, aby na okam¾ik poodešla. Shýbl se, pootevøel zásuvky, sehnul se ještì ní¾ a hluboko pod pultem objevil klíè, který rozèilená hokynáøka pøed okam¾ikem pustila po noze na podlahu. Zbývalo u¾ jen najít dveøe, které pøikrývaly ještì v této chvíli tajemství. Napìtí hokynì pøivedlo nakonec Kohouta k sotva viditelným dveøím, které a¾ na drobnou spáru pøikrývaly, jako ostatnì celý obchod, tapety. Pootevøel je a v malé komoøe na nìkolika palandách spalo jako polena sedm k smrti utahaných chlapù, kteøí zøejmì ještì pøed nìkolika hodinami v tomto prázdném krámì zalili své vyèerpané nervy z lahví silného destilátu.
Jen¾e lup, jakoby se nadobro vypaøil. Nikdo z téhle party o nìm nevìdìl.. Pochopitelnì, pøijeli jen z Polska na návštìvu a to bylo dle jejich výpovìdi všechno. Komisaøi a inspektoøi v buøinkách obcházeli ještì hodnì dlouho jako mlsní kocouøi v obchodì, pøeházeli všechny zásuvky, skrýše a zákoutí. A¾ kohosi napadlo vydat se na obtí¾nou cestu komínem. Nìkde v pùli cesty visel na høebíku, zatluèeném do zdi, pytlík s koøistí.
Kdy¾ èlovìk naslouchá tìmto historkám vyslou¾ilých strá¾cù poøádku, kteøí teï u¾ bez buøinek a beze slávy do¾ívají mezi námi, je v pokušení, dát za pravdu Karlu Èapkovi a dosadit místo jména Kohout dejme tomu osobnost doktora Mejzlíka anebo komisaøe Pištory. Ale na druhé stranì nemù¾eme prostì redukovat pra¾skou ètyøku jen na idylické pomìry Èapkových povídek. František Kohout tu nepoetickou stránku tehdejší kriminalistiky poznal u¾ od chvíle, kdy si ho vzal na starost starý detektiv Hatina, na první pohled spíš pantáta ne¾ geniální øešitel nejzapeklitìjších pøípadù. Pøed Kohoutem u¾ uštval hezkých pár detektivù, kterým otlaky na nohou pøipravily místo slu¾by peklo. Kohout tenkrát tuto zkoušku všech zkoušek s nepøedstavitelným sebezapøením vydr¾el. To ovšem znamenalo projít den co den celé Nusle a potom pøespolními cestami na Kavèí Hory, do Modøan a do Braníka,. Mezitím jen nìjaká ta malá pauza na doutník a na svaèinu a pak znovu zpátky do Prahy.
Hatina budil Kohouta v nedìli ráno, ale také uprostøed nejlepšího spánku hned po pùlnoci, na Silvestra stejnì jako na Štìdrý den. Ale jen tak se daly vyšlapat prašnými ulicemi tak zvané "velké pøípady". Nebylo pak divu, ¾e jich mìl Kohout na svém kontì nakonec víc, ne¾ snesla lidská závist. Problematický je vlastnì i pojem velkých pøípadù. Mù¾e to být docela dobøe vybrání nejvìtší kasaøské party, ale dost mo¾ná, ¾e to byla tøeba jen záchrana jednoho obyèejného èlovìka, odhodlaného polo¾it krk do oprátky. Kriminalistika a banky vìtšinou cenily ty první pøípady. Vyplácely se toti¾ finanènì.
Kohout osobnì si v skrytu duše zakládal na tìch druhých. To se tøeba v jedné pra¾ské bance spletl pokladník pøi výplatì tøiceti tisíc korun. Majitel konta podepsal pøíjem, ale kdy¾ úøedník s pøepoèítanými balíèky pøistoupil k oknu, pøevzal je se samozøejmostí nìkdo, komu ta velká èástka neøíkala "pane". Ten neznámý kdosi zmizel a pokladník pak musel vyplatit z bankovní hotovosti tìch tøicet tisíc ještì jednou. Od této chvíle visela jeho existence pochopitelnì ve vzduchu. Vlastnì staèilo u¾ jen to, ¾e ho vyslýchala policie a ¾e ho nadøízení a zprvu i kriminálka podezøívali ze spoluúèasti.
A tehdy se ujal pøípadu Kohout, který neš»astnému pokladníkovi pøedkládal alba registrovaných zloèincù. Fotografie, na ni¾ zoufalec nakonec s naprostou jistotou ukázal, byla podobenka jistého tesaøe Smitky, který se v urèitém úseku svého ¾ivota dostal na zcestí a proto¾e mu zøejmì nìkdo nìkdy hluboce ublí¾il, stal se z nìj jeden z tìch zatvrzelých zloèincù, u nich¾ policie nikdy nepochodila. Kohout ho tenkrát okam¾itì zatkl. Smitka pro tentokrát ani nepopíral, ¾e v kritické chvíli v bance skuteènì byl. Vybral si však svých 180korun a potom budovu hned opustil. O tøiceti tisících nechtìl ani slyšet. Kohout se obával, ¾e celá jeho policejní praxe je teï doslova v koncích.
Ale pak ho pøece jen napadla myšlenka, s ní¾ chtìl udìlat ještì jeden poslední pokus. Kdy¾ veèer opustili úøedníci ètyøku, došel si pobesedovat se Smitkou. "Koukejte, èlovìèe", vy si asi myslíte, ¾e tenhle pøípad dìlám jen proto, aby ty peníze dostala banka zpátky? Nebo mo¾ná proto, abych mìl na ètyøce slávu? Jen¾e, drahý pane, tady je v sázce víc ne¾ moje kariera nebo peníze ústavu, který si své finance dobøe pojistil. Teï jde o ¾ivot a existenci èlovìka, který vám tìch 30 tisíc vyplatil. Podívejte se, nemá smysl, abychom si tady nìco pøedstírali. Vy víte, ¾e na to, co jste provedl, je basa. A já vám nemohu pomoci jinak, ne¾ slíbit, ¾e se za vás pøed soudem pøimluvím a ¾e pùjdete okam¾itì, jakmile tento pøípad uzavøeme, na volnou nohu. To a¾ do okam¾iku, kdy bude zahájeno vaše pøelíèení.
Smitka se znovu, jako u¾ tolikrát, ohradil. "Podívejte, Smitko", pokraèoval Kohout."Ka¾dý z nás má nìjaké øemeslo, vy jdete proti zákonu a já vás musím stíhat. Jen¾e i tak zùstáváme oba lidmi a jak tak na vás koukám, ani z vás ještì všechen cit docela nevyprchal. Ten èlovìk, kterého jste pøivedl do maléru, je chudák. Já si myslím, ¾e jestli on spáchá sebevra¾du, ¾e vám to neštìstí jeho rodiny ani nebude stát za výèitky svìdomí. Mo¾ná, ¾e mi ještì teï nevìøíte, ale já vám ho zítra ráno pøedvedu a mù¾ete si s ním promluvit. Pak se beze slova zvedl a odešel. Nechal ještì Smitkovi koupit za vlastní peníze veèeøi, jakou by si sám co by policejní inspektor nedopøál. No a ráno padl pøed Smitkou na kolena plaèící pokladník. To u¾ bylo i na toho tvrdého èlovìka víc, ne¾ byl schopný unést.
"Nebreète, pane", zašeptal, "my u¾ to s panem Kohoutem nìjak udìláme." A kdy¾ pak zùstal s inspektorem docela sám v cele, nabídl mu nìco, co si v historii pra¾ského policejního sboru dovolil pøijmout jen málokdo.
"Já vím, o èem teï pøemýšlíte," øekl Kohout: "Vy ty peníze máte nìkde schované a nechcete, abych znal vaše komplice anebo tøeba skrýše, do nich¾ jste ty peníze ulo¾il. Tak koukejte : já pùjdu s vámi ven, nìkde na vás poèkám a vy to všechno pøinesete.
Já vím, ¾e je to pro mne veliká sázka a ¾e by to sotva kdo jiný riskoval. Ale já vám, Smitko, vìøím, proto¾e jsem se pøesvìdèil, ¾e jste nakonec také èlovìk."
A tak si tenkrát dali dva mu¾i, ka¾dý z jiného bøehu, na pra¾ské kriminálce slavnostní slib. Vládní rada Knotek po téhle novinì jen pokrèil rameny. "Udìlají si to jak chtìjí, Kohoute," prohlásil se slabou ironií v hlase. "Ale pak si to hezky vylí¾ou." A hoši ve vrátnici jen spínali ruce a volali za odcházející dvojicí: "Je¾íši Krtiste, Franto, co tì to napadlo!"
Ti dva si zatím došli k Medvídkùm na pivo a na párek. Debu¾íroval vlastnì jen Smitka, proto¾e Kohout na dvojnásobnou porci nemìl. Pak se zvedli a nìkde v pùli Václaváku prohlásil Smitka: "Tak, pane inspektore, jsme tady. Teï se postavíte na kraj chodníku a budete se dívat na druhou stranu. Ale neotáèejte se, prosím." V té chvíli slyšel Kohout své srdce a¾ v krèních tepnách. Myslel na ostudu, která ho èeká, jestli¾e Smitka ... nechtìl ty konce ani domyslet. Bylo to nìjakých deset minut, které trvaly stejnì dlouho jako celý den. Jen cítil nìkde v zátylku, ¾e ho Smitka sleduje oèima. Dost mo¾ná, ¾e za ním stál dokonce vìtší èást z tìch deseti minut. A pak mu najednou kdosi polo¾il ruku na rameno a Kohout uslyšel za sebou zøetelný Smitkùv hlas: "To vám spadl kámen se srdce, co?"
"Ale ne, já tam vlastnì ¾ádný kámen nemìl ..." Tady ovšem vyzvedli teprve jen první porci. Scéna z Václavského námìstí se opakovala celkem ètyøikrát. Teprve kdy¾ v aktovce, a¾ na nìjaké drobné, bylo celých tøicet tisíc, vrátili se na ètyøku. Kohout dodr¾el slovo, pustil Smitku na volnou nohu a pøed soudem se pøimlouval za svého delikventa s takovou vehemencí, ¾e mu odmìøili jen pouhých sedm mìsícù vìzení. A pak jednou potkal Kohout náramnì elegantního pána, který ho u¾ z dálky zdravil jako jednoho ze svých nejlepších pøátel. Byl to Smitka, který na lidské Kohoutovo gesto nikdy nezapomnìl, zatímco pan pokladník se nikdy neozval!
Mo¾ná to vypadá spíš jako dobøe na city propoèítaný kýè, ne¾ jako reportá¾. Ale ¾ivot nìkdy píše spíš dobré kýèe ne¾ novinové reportá¾e. Snad právì proto nám tato historka pøedstavuje nuselského dùchodce Frantu Kohouta daleko plastiètìji, ne¾ desítky jiných velkých pøípadù, jimi¾ tento èlovìk prošel. Byl to vlastnì v¾dycky, i jako postava zákona, pøedevším èlovìk se smyslem pro lidskou spravedlnost. Proto nìkdy dovedl zamhouøit oko nad klopýtnutím chudáka, aby na druhé stranì pronásledoval skuteènou škodnou, a» u¾ byla z kterékoli spoleèenské vrstvy. Doplatil na to nakonec i svou vlastní karierou, která nebyla nikdy tak záøivá jako jeho kriminální práce, jí¾ dovedl v¾dycky vtisknout svùj vlastní charakter. Proto mìl i v pra¾ském podsvìtí rerspekt tìch, kdo dovedli ocenit "férového protihráèe".
Text:Autor Slavomír Pejèoch-Ravik
Foto:Bedøich Kocek
Textová korektura: Olga Janíèková