Poláèkùv román Podzemní mìsto nemá souvislou dìjovou linii, spíš jsou to obrázky ze ¾ivota vojákù v zákopech na nehýbající se ruské frontì kdesi na Volyni. Ústøední postavou je a¾ do poloviny románu vojín Maštalíø, který projevuje obchodní nadání i v tomto podzemním mìstì. Znovu se setkáváme se Štìdrým, Wachtlem („v dunivém hlase Wachtla se ozýval velitel hasièské jednoty, zpìvák a piják piva“), Rabochem, starostou mìsta knihkupcem Oktávcem („ještì stále prochází ulicemi okresního mìsta s loveckou puškou, následován køivonohým jamníkem“), správcem Wagenknechtem („dbal toho, aby zákop byl èistý jako ulice v okresním mìstì“) i cti¾ádostivým uèitelem Králem, teï u¾ poruèíkem, poznáváme i nové postavy jednoroèáka Bureše, vojína Andrlíka a cukráøe Trachtu, èetaøe Náhlovského, ale taky Habìtína, nìkdejšího zloèince, nyní však ve zkarikované podobì jako rakouského váleèného hrdinu. Dozvídáme se i o organizované návštìvì vojákù v nevìstinci...
Podzemní mìsto pro¾il na vlastní kù¾i v krábnech (z nìmeckého Graben = pøíkopy, zákopy). Pùvodem z Hronova, synovi vyuèeného sklenáøe a umìleckého malíøe skla, který ve Vídni vystudoval obchodní školu wertheimku. Tìsnì pøed 1. svìtovou válkou byl jednou ¾idovskou hronovskou firmou poslán na tøi roky do Srbska, kde se v Galéøe otevírala textilní fabrika, a tam ho zastihla mobilizace. Narukoval do Èeské Lípy, tehdy nìmeckého mìsta, stejnì jako rychnovští rekruti i Karel Poláèek. Se stejným královéhradeckým plukem v XVI. Marschkumpanie šel na frontu do Ruska a i on tam v Èeském a Ruském Malínì v onìch krábnech pro¾il skoro dva roky. „Jen¾e pak se dostávali k moci komunisti, na ruské frontì to zaèalo krachat. Vojáci o sobì vìdìli, ¾e tam jsou Rusové a támhle Èeši, chodili s Rusy ke spoleèné studánce pro vodu.
S kamarádem udìlali plakát a šli ho povìsit na dráty u zákopù, aby Rusové vìdìli, ¾e to krachá. Oni je ale ostøelovali, kamarádovi vystøelili oko, a proto¾e byla pøíšerná zima, tu noc pro¾ili na místì. Pak kamaráda táhl zpátky, tì¾ce se pøitom nastydl, a¾ se dostal do špitálu ve Vladimiru Volynském. Tam prodìlal ledvinový záchvat, a proto¾e se to dostalo k srdci, zemøel a dali ho do márnice. On se tam ale v noci pod lajntuchem probudil, mìl na prsou modlitební kní¾ku a ruce svázané rù¾encem, ještì ho mám schovaný. Nahej se z márnice dostal, zabouchal na dveøe k jeptiškám, ty øekly, ¾e to je zázrak a a» se jde pomodlit. To odmítl, a proto¾e byl zmrzlý, chtìl do postele a ony – ura¾ené – ho nechaly bez pomoci. Naštìstí pøišel nìmecký knìz polského pùvodu, a proto¾e táta byl nìmèináø, tak se s ním dohodl, faráø mu dal napít a zachránil ho.