O civilizaci
Zeptal jsem se jednou Josefa Hlinomaze, co si myslí o naší civilizaci, jak ji pro¾ívá, jak se ho dotýká ... Zamyslel se jen krátce a vyprávìl mi zkušenost, ještì èerstvou:
Mìl jsem nedávno televizní zkoušku ve Filmovém klubu a vyjel jsem autem. Je to na Národní tøídì v té¾e pasá¾i, kde je Laterna magika a divadlo Za branou. Zaparkoval jsem u Národního divadla, ale takovým zpùsobem, ¾e jsem stál o jedno auto za parkovacím prostorem. Prohlédl jsem postranní ulice a vida, ¾e tu nikde zaparkovati nelze, vrátil jsem se ku svému diblíkovi a odejel jsem vpravo, obejel blok, znovu projel kolem tého¾ prostoru, odejel vpravo do Spálené, oklikou kolem Televize do prostoru, kde doprava to vede do Jungmanky a doleva je jakýsi uzavøený prostor, odkud pìšák dostane se prùchodem na Národní tøídu, jezdec však nikoliv.
A tu na mì jeden známý køièí: "Jejejejej, tady nestùjte, mohli by vám to odtáhnout!" Co naplat, vycouvám a chci jet do Jungmanky, leè cesta je ucpána nejen nìkolika náklaïáky, ale ještì je tu silnièní brontosaurus a dinosaurus s fantasmagorickými konstrukcemi jeøábù, nadnášeèù, odnášeèù, pøenášeèù. Koukáte, kde jsou balíky juty, bavlny, kde barely s naftou, kde panely, co budou pøenášet, odkud, kam a kudy a co se to dìje, ale oni jenom couvají a popojí¾dìjí sem a tam, zatím co jsem vtìsnával svého diblíka do jediného prostùrku, kam by se, zapla»bùh, nic vìtšího nevešlo.
Pak jsem vcouval a co teï: šoféøi se hádají, ten z dinosaura a brontosaura tvrdí, ¾e sem nemìli jezdit vùbec. A tak couvají a zase kupøedu a po dvaceti minutách praještìøi pøece jenom mizí, ani¾ koho rozdrtili (v tom je obdivuji), bez juty, bavlny, nafty, surové gumy, odjí¾dìjí prázdní jak pøijeli. Snad taky chtìli parkovat. Ocitám se v Jungmance a jezdím po ulicích. Parkování zakázáno a kdy¾ ne, tak tedy parkovištì je vyhrazeno.
Pøijí¾dím do ulice Myslíkovy, zoufale zaparkuji, ale zadek mi mírnì pøeènívá do køi¾ovatky. Pochoduji po okolí a¾ najdu telefonní budku jenom asi tak dva kilometry daleko. Hledám v seznamu film - tolik si ještì pamatuji, ¾e film byl od nepamìti pod písmenem È. Vida, u¾ tam není, dost mo¾ná, ¾e teï bude pod F. Jen¾e F zase není v seznamu. Asi tak tøi ètvrti abecedy jsou ze seznamu vytr¾eny.
Hasím si to k au»áku a co nevidím - do vozu co stojí pøede mnou leze pán. Køièím na nìj, aby poèkal, a¾ dobìhnu. Chápe mì, a¾ kdy¾ odmykám dveøe. Ano, ano, aby mi tam nìkdo nevjel. Odjí¾dí a já se vecpu na jeho místo. Jupí, jsem zaparkován! A chechtám se, proto¾e kolem krou¾í nìkolik ¾ralokù, tou¾ících po zaparkování. Pøicházím o tøi ètvrtì hodiny pozdì na zkoušku. Naštìstí re¾izér právì telefonuje, ¾e nemù¾e zaparkovat. Nakonec všechno dobøe dopadlo.
Druhý den jedu tramvají. Co je ranní tramvaj, nemusím vykládat. Re¾izér pøišel pìšky a sešli jsme se vèas. Medíme si. Nazpátek pøestupuji na Prašném mostì. Mìl by se pøejmenovat na Smogový most. Èekáte-li na Prašném mostì na jedenáctku nebo tøicítku, hrozí vám udušení. Nekoneèný proud vozidel všeho druhu konzumuje veškerý kyslík. Lidský tvor je nejpøizpùsobivìjší ze všech.
Nauèil se dýchat jakýkoli plyn. Není vidìt, smrdí to, ale furt se dejchá. A tu èlovìka napadne: Nebylo lepší, kdy¾ jsme byli vopice a skákali jsme z vìtve na vìtev? Semtam sice nìkoho se¾ral tygr nebo pardál, semtam se soci pozabíjeli, ale to se tenkrát muselo dejchat! A parkovat se nemuselo, proto¾e v d¾ungli ¾ádný parky nebyly. Ovšem vìda u¾ prý ten problém vyøešila.
V Tokiu si Japonci ráno nasadí protiplynové masky a sundají je a¾ veèer v šestaosmdesátém poschodí, kam se smog nedostane. Máme se tedy na co tìšiti. Našinec, kdy¾ se chce nadejchnout, zapálí si cigaretu a taky to jde. Zvyk je zvyk. Civilizace je tedy problém. Øešme jej! Od nepamìti, chtìl-li nìkdo problém vyøešit, napøed se zamyslel. Zamysleme se !
Po tomto plamenném závìru své osobní zkušenosti s civilizací, pocítili jsme oba potøebu èehosi veselejšího. Tøeba karneval, je to v dnešním slova smyslu rovnì¾ civilizaèní projev. Jak k tomu ale došlo? Milý Josef mínil toto:
Upoutat na sebe pozornost ostatních lidí je v povaze lidské. Z mnoha dùvodù. A jen nìkteré z nich lze generalizovat. Jedno je však jisté. Ka¾dý chce být dùle¾itý tím nebo oním zpùsobem. Kdo ne, ztrácí o ¾ivot zájem. Nejvíc projevuje se tato touha v mládí. Proto i mláde¾ nejvíce podléhá módì. Módu vymýšlejí výstøedníci a ostatní je napodobují. Ustavièné zmìny v módì dávají ka¾dému mo¾nost, jak¾ tak¾ se na sobì výtvarnì vy¾ít.
A tak dívky, krasavice a obrynì, mohou si dovolit všechno, všechno jim sluší. A jestli¾e nìkolik výstøednic s tím zaène, budou chodit nahé, ovìšené ovšem cingrlátky a bi¾uterií. Budeme vidìt na ulicích to, co døívì bylo jen v barech a v lehkých divadelních ¾ánrech. V takovém pøípadì návštìvnost v podnicích k tomu úèelu vybudovaných klesne na minimum. Mladí mu¾i sna¾í se v naší pøítomnosti upoutat pozornost fousama a vlasama. Budou-li fousatí a vlasatí mimo plešatých všichni, výstøedníci se zaènou holit, vèetnì lebek.
V ka¾dém jednotlivci je zárodek exhibicionizmu. Co si budeme povídat, nejlepší je to na jevišti. Jen¾e ka¾dý nemù¾e být hercem. A umìní u¾ je pøíliš rafinovaná forma. Ale i herec, pìvec, taneèník, teprve po urèité dobì pøekonává to "primitivní" v sobì a jeho projevy dosahují umìlecké úrovnì. Nìkteré.
I ka¾dé jiné umìní tak zaèíná, ne¾ zaène jít o nìco jiného a na jiné úrovni. Ka¾dý zkrátka, kdo nìco umí, co ka¾dý neumí, je nucen nìjakým zpùsobem to pøedvádìt. Mimoto ale lidé veškeøí chtìjí a potøebují zmìnu, únik ze všednosti, vzrušení a legraci. A na to jsou šibøinky, maškarní bály, maškarády a karnevaly, co¾ jedno jest. Zkrátka pøíle¾itost k vodvazu. V takovém pøípadì lidé jsou ochotni pøevlékat se do èehokoliv za cokoliv, lepit si fousy i paruky, zmalovat se èímkoliv barevným, co je po ruce, zbláznit se a stát se na nìkolik hodin cvoky a šašoury. A touha šaškovat je v ka¾dém jednotlivci. Herce, kteøí si u¾ívají promìny pøi zamìstnání mnohem víc, ne¾ si lidská pøirozenost ¾ádá, karnevaly mohou zajímat jen jako diváky. Výtvarníci ale, kdy¾ mají maškarní bál, podstoupí jakoukoliv obì», aby na chvíli udìlali ze sebe nìco jiného. Mùj pøítel sochaø Vingler si u¾ léta vymýšlí na sebe maskování, zmalování se a vùbec líèení, které by mì pøi provozování herectví pøivedlo k zoufalství. A jeho to ohromnì baví.
Myslím ale, ¾e opravdové karnevalové tradice mají jen v ji¾ních zemích. Ji¾ní Francie, Italie, Španìlsko a nejvíc v ji¾ní Americe. Takový jihoamerický karneval stojí v¾dy nìkolik desítek ¾ivotù. Nìkolik mrtvic a vìtší poèet ušlapaných, co¾ je tam normálkou i na fotbale. Bez zábran poddávají se tam davy rytmu, extázi, eventuelnì bìsnìní.Té¾ býèí zápasy, fotbal a nejrùznìjší parády vycházejí z té¾e podstaty. Jde o pøedvádìní, koukejte se, co všechno dovedeme. Všechna veøejná vystoupení ale, jakmile zaboèí do profesionality, ztrácejí pùvodní kouzlo pøedvádìní se, stávají se øemeslem více èi ménì øíznutým tou èi onou formou umìleckého vy¾ívání se, kdy¾ v nièem jiném, tak v re¾ii. Podívanou s profesionály v¾dycky nìkdo re¾íruje. Re¾izér nebo snad podnikatel.
A tak karneval je vlastnì improvizovamné divadlo, kde ka¾dý mù¾e zahodit zábrany a dìlat skoro všechno, na co má chu». Je to vyboèení z denní discipliny, je to rambajs, zmatek, binec a alegorie a fantazie, køepèení a vyvádìní, šílení a maškaráda a mejdan a erotika a exotika a tanec a mazec a tyátr, kde re¾izérem a hercem a taneèníkem a zpìvákem a klaunem a šaškem mù¾e být ka¾dý. Jako v ¾ivotì, který se nìkdy taky stává karnevalem, jen¾e zøedìným a na dlouhý lokte. Nebo» nemálo z nás poèíná si á la cvok a nemálo nepochopitelných vìcí se odehrává v nás i mimo nás, a èím dál víc. A po svìtì nesèíslné davy chodí s maskou na tváøi a ve škraboškách. A nemusí být ani karneval.
Slavomír Pejèoch Ravik
