Dìti a psi hned poznají,
kdo je má rád.
(Bo¾ena Nìmcová)
Méïa Béïa
S úlovky leze Béïa pod mou postel dodnes, a já pak odtud potajmu vytahuju kosti, roztrhané papíry, a zvláštì pono¾ky celé naší rodiny, ty má obzvláštì rád.
Já jsem s ním zaèala hrát hru, ale tím jsem si na sebe upletla tak trochu biè. Moc dobøe se mu toti¾ bìhalo v mém velkém pokoji po koberci, kde to neklou¾e. Házela jsem mu tedy hadr èi rozšlapanou láhev (byla asi stejnì velká jako on) a on se svou koøistí utíkal nìkam se schovat. Obyèejnì pod mou postel. Ještì jsem ho v tom podporovala výhru¾kami: „Dej to sem, nebo tì chytím ...“ Moc se nám to obìma líbilo. Jen¾e pejsek rostl. Jednoho dne se rozbìhl – a praštil se o pelest – byl toti¾ u¾ zase o kus vìtší.
Byl roztomilý, jak štìòata bývají, hravý a nemotorný. Kdy¾ bì¾el za pøedmìtem mu hozeným, rozplácl se na podlaze a klouzal jak po másle.
Ka¾dé ráno radostnì vyskotaèil za dobrodru¾stvím, co¾ byla napø. snaha ukousnout mi palec, dostat se do Markovy postele (nezdaøilo se, šplh stìnou ještì nezvládl), rozkousat koš na odpadky èi se alespoò porvat s hadrem na podlahu. Chytil ho do zubù a mrskal s ním do všech stran s výhru¾ným vrèením. Pak jej pøinesl ke mnì a chtìl, abych se s ním o nìj tahala. Èinila jsem to s po tìšením, bylo to rozhodnì lepší ne¾ kdy¾ svými ostrými zoubky láskyplnì navštívil moje konèetiny èi dokonce òadra, jak jsem se nad ním sklánìla.
Fòukal po mámì, ale rád si vzal nabízené jídlo, mlíèko a vodu. A pak na nás zaèal láskyplnì skákat, olizovat nás a kousat v domnìní, ¾e jsme také štìòata, která si s ním chtìjí hrát. Pøedstírali jsme, ¾e to tak je. Dali jsme mu noviny na jedno místo, kam mù¾e èurat a kakat a on to vbrzku pochopil. (Podle zvìrolékaøe ještì mìsíc nesmí ven, dokud nedostane nìkolik oèkování, a také je sníh, mráz, tak¾e je to asi dobøe.) První veèer mu Marek udìlal pelíšek v papírové krabici. Pes tam vydr¾el jen chvíli, poté se vydrápal ven a udìlal si své místo vedle Markovy postele pod ¾idlí. (Má ho tam dodnes.)
Pøinesl domù nikoli toho prvorozeného svìtlého ani jeho sestru stejnì svìtlou – obì štìòata krátkosrstá, nýbr¾ jednu z tìch zmínìných èerných chlupatých koulí, jak Jana nazvala další dva pejsky. V tašce, na kousku deky, která mu vonìla mámou. Hned první veèer se u nás v bytì shromá¾dili Markovi mladí pøátelé a pøítelkynì, aby oslavili pøíchod štìnìte. A vymysleli mu jméno. Bylo to docela jednoduché. Vypadal jako malý medvídek, tak¾e méïa – Béïa.
A tak se v pátek 29. listopadu Marek vydal na Èerný most pro pejska. Navádìla jsem ho na toho svìtlého prvorozence, proto¾e jsem si pamatovala z mých mladých dob, kdy jsem chodila se psy na cvièištì a zajímala se o psy s „papírama“, ¾e tito jsou silní a stateèní. Nicménì jsem souhlasila i s tím, ¾e si svého psa pøípadnì vybere sám. Proto¾e Marek mìl dost dobrý nápad: „Mami, on ka¾dý pejsek potøebuje mít jednoho pána, víš? A já bych se chtìl o nìho starat sám.“ Vìdìla jsem, ¾e budu mít psa stejnì velmi èasto „na krku“, ale odpovìdnost mù¾e mít Mareèek, ¾e?
Pak jsem ještì vyjednávala s dcerou Janou, která se tak vlastnì nedávno stala „babièkou“, proto¾e její fena Sára porodila ètyøi dìti. Byla š»astná, ¾e si vezmeme jednoho pejska, ¾e zùstane v rodinì. Já jsem si kladla podmínku, ¾e v pøípadì nutnosti musí ona èi její dìti, tedy moji vnuci, pomáhat. Vyvenèit psa èi se o nìho postarat v pøípadì mé èi Markovy nepøítomnosti. Slíbila.
„To víš, ¾e ne, v¾dy» se podívej na jeho matku Sáru, jak pìknì stojí na prahu pokoje a nevstoupí na Janin rù¾ový koberec,“ my na to.
„A nebude mi sem chodit do pokoje?“ pokraèoval dìda.
„No, a nebude ten pes štìkat?“ ptal se dìda. „To víš, ¾e ne, náš pes bude hodný,“ øekli jsme s Markem dvojhlasnì, jako kdyby existoval neštìkající pes a jako kdyby to byla nìjaká zásluha. (Pìknì jsme dìdu „lakovali“.)
Vešli jsme k nìmu do pokoje jednoho listopadového dne s Markem s jemným oznámením, k èemu jsme dospìli. Myslím, ¾e se mu to moc nelíbilo. Ale bylo z nás cítit, ¾e u¾ jsme rozhodnuti a byli jsme v pøesile, dva na jednoho. (Nutno mu pøiznat se ctí, ¾e brzy jsme byli tøi na jednoho a on to zvládl.)
Bydlíme s mým dvacetiletým synem Markem s dìdou. Dìda je moc hodný starší pán s kulatým bøíškem, který má rád své pohodlí a dodr¾uje své zvyky. A proto¾e moje maminka, která s ním ¾ila asi tøicet let, kromì toho, ¾e byla všeumìlkynì (malíøka, zpìvaèka, keramièka aj.), chvala perské koèky, mìl k nim dìda dobrý vztah a umìl s nimi zacházet. Nikdy však neza¾il to potìšení mít doma psa. A tak se toho trochu bál.
Jen¾e hra se mu líbí i venku. Zatímco Marka poslechne témìø na slovo, u mne respektuje: poèkej, pustím tì z vodítka, jdeme za pejskem, hele, klacíèek, ale rozhodnì nebere vá¾nì povel: ke mnì. To se na mnì podívá lišáckým výrazem a hraje: hele, chy» si mne. A letí pøes silnici, co¾ je právì to, èeho se nejvíc v té naší strašné ulici plné náklaïákù, bojím. Naštìstí je ochoten bìhat za mnou, tak¾e kdy¾ nastane takovéto nebezpeèí, vrhám se do ulice za ním, musím ho pøedbìhnout a pak u¾ je za¾ehnáno.
Hned v prvních dnech jsme usoudili, ¾e je Béïa pes inteligent. Kdy¾ mìl prázdnou misku s mlékem nebo s vodou, vzal ji do zubù, pøinesl ke mnì nebo k Markovi a strkal nám jí do rukou èi do nohou. Nikoli dìdovi. Pochopil, ¾e dìda je nìjak mimo naši smeèku.
Dìda to mìl s Béïou v prvních týdnech také tì¾ké. Nejdøív na nìho nerad šlápl a Béïa kvílel jako malé dítì. My s Markem jsem se zlobili. Báli jsme se, ¾e by mu svou tì¾kou váhou mohl ublí¾it. Ale pak si dìda dával pozor, šoural se s baèkorami po bytì pomalu, pomalouèku. A na Béïu dìlal: kšš, kšš a mával pøitom rukou jako kdy¾ odhání obtí¾ný hmyz. Na to pes koukal pobavenì, hned však pochopil, ¾e ho dìda nechce mít ve svém pokoji. Ale proè mì, takové milé a chytré štìnì nechce, nemohl pochopit a tak za úèelem zjištìní dùvodu vnikl dìdovi do pokoje a aby to zdùraznil, vytáhl mu z tašky kapesník, mával s ním s vrèením na všechny strany a jakoby øíkal: já to roztrhám, já ti dám, mì odmítat! V¾dy» já jsem kamarád, tak proè ty ne? V této situaci nepomáhalo dìdovo kššš, kšš ani moje èi Markovo volání. Pejsek bìhal s kapesníkem v tlamì po pokoji a chechtal se: chy»te si mnì. To jsme celkem lehce zvládli, byl malý, vá¾il tak tøi a¾ pìt kilo, tak¾e jsme ho ulovili a odnesli.
Tyto legrácky Béïa pøedvádìl témìø dennì a tak si dìda na psa zaèal zvykat. Øíkal mu Béïo, Beïucho a obèas ho i pohladil. Také byl ochotný mu ohøát jídlo, kdy¾ jsme my s Markem nebyli doma a dolít mu vodu do misky.
S Markem jsme si øekli, ¾e musíme od zaèátku zabránit tomu, aby na nás pes loudil jídlo. Hezky se to øíká. Jen¾e odolejte smutným psím oèím, které øíkají: hele, ty si tady baštíš a mnì nedáš? To jsi kamarád? Víš jak je mi smutno, kdy¾ se dívám, jak ti chutná? A mnì nic?
Marek byl tvrdší, já mìkèí. Marek je v souèasné dobì na civilní vojenské slu¾bì. A v bájeèné spoleènosti. V Divadle v Celetné. Dìlá tam kulisáka i osvìtlovaèe. A sem tam si i nìco zahraje. (Celá naše rodina byla odjak¾iva, je, i bude nadále, trochu šáhnutá kumštem.) A divadlo má také zájezdy. To znamená, ¾e Marek odejde z domova v devìt ráno a vrátí se ve tøi v noci. Obèas bere zvíøe s sebou do divadla, ale nìkdy se to nehodí, tak se starám já. Kdy¾ ráno vstanu, dám si jogurt. A pejskovi dám taky, moc mu chutná. Pak s ním jdu ven a nastává další obøad, koupení „houstièky“. Nejdøív se vyvenèí a pak jdeme nakupovat do blízkého krámku v naší ulici. Pes èeká venku a kdy¾ vyjdu z krámu, dostane kus housky. Normálnì ho vùbec nìjaká houska nezajímá, ale tady ano. Skáèe a chroupe ten svùj kousek housky jakoby to byl ten nejlepší steak.
Ale to jsem pøedbìhla. Chci se zmínit o tom, jak náš pejsek zaèal chodit ven. Bylo v prosinci kolem Vánoc a byl sníh. Olizoval ho a opatrnì našlapoval. Koukal se na stopy svých pacek a asi se divil, co to je. Pak se rozbìhl a uklouzl. Zase se divil, co se to dìje. Velice rozrušen byl padajícím snìhem. Chytal vloèky do tlamy a skákal po nich. Poprvé ve svém ¾ivotì se mohl rozebìhnout ve vìtším prostoru ne¾ v pokoji dvacet metrù ètvereèních a navíc zastavìných nábytkem. Vypadal pøi tom rozebìhnutí skuteènì jako malý medvídek. Chlupatý svìtlý zadeèek se mu pøitom kolíbal ze strany na stranu, packy klouzaly tu po snìhu, tu po blátì. Moc se mu venku nelíbilo, š»astnì se vracel domù. Také hned nepochopil, ¾e venku znamená záchod. Noviny pod stolem v kuchyni mìly ka¾dý den svou nadílku.
Kdy¾ jsme venku potkávali jiné pejskaøe, ptali se na plemeno. „No, je to asi skotský ovèák,“ øíkala jsem, „ale nejsem si jistá,“ dodávala jsem. – „To je urèitì kavkazský ovèák,“ øíkal jeden. – „To vypadá na leonbergra,“ øíkal druhý.
„Hele, malý ovèáèek, ¾e,“ øíkal tøetí. „Není to náhodou kolie?“ ptal se další. „Teda, pani, ten má velký packy, ten vám ještì vyroste,“ pøedvídali mnozí. A Bedøich skuteènì rostl. Ka¾dý den. Mezitím získával zkušenosti. Sníh venku se zmìnil v bøeèku. A v té se bájeènì rochnilo. I kdy¾ víme, ¾e štìòata se nemají koupat, po návratu domù musela následovat vana a sprcha. Pak jsme ho zabalili do té rù¾ové miminkovské deky, ve které byl pøinesený od mámy Sáry, aby se zahøál a uschl. Poèasí bylo promìnlivé a pøišel mráz. U¾ jsme chodili s psiskem ven ka¾dý den nìkolikrát, aby si zvykal. Vesele se klouzal po ledu s rozta¾enými pøedními packami a bradou øídil. Sem tam se mu u¾ podaøilo se i vyèurat.
A ledy a snìhy roztály. Zazpívali první ptáèci. A nejen zazpívali. Oni si i ti kosáci sedli do trávy a hýbali se! Béïa byl z tìch divných jiných „pejskù“ celý štajf. Rozebìhl se za nimi, aby si s nimi pohrál, ale ouha, oni mu utekli nìkam nahoru, no tedy, páni, to je nevídané!
A taky potkával na venèení, pøedevším na blízké psí louèce, plno potenciálních kamarádù. Jen¾e, buï byli u¾ moc staøí a nechtìli si hrát, nebo byli moc velcí a jejich packy dopadající na jeho záda byly moc tì¾ké, nebo, co¾ se stalo nedávno, byli naopak moc malinkatí. Jako to štìòátko, velké asi jako moje bota, na které zase Béïa polo¾il svoje tlapky v provokativní výzvì „pojï si se mnou hrát“. Ratlièí štìòátko bleskurychle zhodnotilo situaci a skoèilo skrz plot do hájemství holešovického Telecomu. Bedøich sice reagoval také témìø bleskurychle, ale u¾ neodhadl velikost plotových dìr. Proskoèil plotem za svou koøistí, ale uvízl chycen za pánev a zadní nohy. „Au, au, au, joj, joj, co se mi to tak hrozného dìje,“ øval hystericky do svìta a mrskal zadníma nohama v marné snaze se osvobodit. Ratlíèek se zatím chechtal a strouhal mu mrkvièku. Já jsem Béïu vytáhla zpátky a sna¾ila jsem se ho pouèit, ¾e nemá lézt do ka¾dé díry, která se mu naskytne.
Chodila jsem s Béïou, kdy¾ byl Marek ve slu¾bì, i vyøizovat rùzné zále¾itosti. V¾dycky, kdy¾ jsem ho pøivázala venku, zpùsobnì sedìl a èekal. A tak jsem s ním šla jednoho dne v Holešovicích nakoupit. Pøed obchodem však nebyl ¾ádný pevný bod na uvázání zvíøete, jen jakési zábradlí, zapuštìné mírnì do zemì, které tu zùstalo po opravì chodníku. Zkusila jsem s tím pohnout, zdálo se to pevné a tak jsem tam psa uvázala. Samozøejmì s pokynem: Buï hodný, zùstaò, koupím ti masíèko. Vzdálila jsem se od nìho jen asi dva tøi metry, kdy¾ trhl zábradlím, strhl jej na sebe, strašnì se uhodil a lekl a hnal se i s ním do vozovky mezi auta, smìrem k domovu. Pøitom šílenì naøíkal. Vybìhla jsem z krámu a vidìla, jak pes bì¾í ulicí, za sebou táhne ¾elezné zábradlí a øve. Vrhla jsem se za ním. Chytla jsem zábradlí, upadla jsem a byla jsem spolu se zábradlím ta¾ená naším tøímìsíèním štìòátkem mezi kolejemi Osadní ulicí. V tom pøiskoèil jeden pán, co èekal poblí¾ na tramvaj, která naštìstí nejela a zábradlí pøišlápl. Pomohl mi vstát. Já jsem odchytila psa, hladila ho a utìšovala a pánovi jsem do ruky s díky vrazila to zábradlí.
Byl to odstrašující zá¾itek a u¾ s Béïou od té doby nechodím nikam nakupovat, kromì krámku pøed naším domem, kde je zvyklý èekat na „houstièku“.
Mám na nohou i na rukou spoustu stop po Béïových ostrých zubech. Desinfikuji si je kyslièníkem, zlobím se na nìho, ale stejnì neodolám a táhám se ním dennì o hadr, o klacík èi pet láhev, èím¾ se nutnì musím potkat s jeho zuby.
U¾ se nauèil v noci spát, ale jakmile se nìco, èi nìkdo brzy ráno doma pohne, vyskoèí jak èertík z krabièky a ¾ádá si venèení. Tedy teï, kdy¾ u¾ pochopil, ¾e má záchod venku. Bývá to kolem šesté a já na rozdíl od Marka, který chodí spát k ránu a tedy prospí celé dopoledne, ještì rozespalá hodím na sebe nìco co mám na blízku a vybìhnu s ním ven. Kromì „vyvenèení“ mu házím klacíky, nebo ho nechám si hrát s dalším psiskem, ¾ádoucím vzruchu a pohybu. Zjiš»uji, ¾e je to docela pøíjemné, vybìhnout ráno ven a vítat pøicházející den.
Ještì pøed venèením však nastává ranní vítání. Spoèívá v tom, ¾e kdy¾ Bedøichovi otevøu dveøe, vrhne se na mì, jako bychom se nevidìli dva mìsíce. Skáèe, kvièí, kouše mì, olizuje, dává hubièky, vrhá se na záda a vystrkuje bøíško k pošimrání, To všechno v tak závratné radostné rychlosti, ¾e jeho milostné návrhy nestaèím naplnit. Naštìstí je mu to fuk. Hlavnì, ¾e mì má chvíli pro sebe a ¾e pak jdeme ven. A po návratu? Ještì lepší. Kdy¾ Mareèek spí dál, dám psiskovi snídani. Následuje další série radostí a po ní výzva „pojï si hrát“ („nebo uvidíš!“). Pìt minut po jídle se o nìj dostaví pøebytek energie a zdravé psí agresivity, která chce ven. Taháme se o hadry, boty a pet lahve, o klacíky, které si pøedtím pøinesl z venku, dupeme a skáèeme po bytì a øveme. Zatímco on bojovnì štìká a vrèí s dalšími výzvami k boji, já køièím: nech u¾ toho, musím dìlat také jiné vìci ne¾ ti házet blbosti po bytì, musím jít do práce, víš, musím nìco napsat, musím ... ach jo, proè poøád nìco musím...
Eva Støí¾ovská
Eva Støí¾ovská zpìvaèka a publicistka. Léta psala pro hudební èasopisy, v roce 1990 zaèala vydávat vlastní ètrnáctideník, pozdìji zmìnìný na mìsíèník – Èeský dialog. Jeho zamìøením je dialog s Èechy v celém svìtì. ®ivý zájem ètenáøù dal vzniknout i jeho ¾ivé podobì – Mezinárodnímu èeskému klubu, jeho¾ je Eva Støí¾ovská pøedsedkyní.
Prvního psa mìla v pìti letech, jmenoval se Tobík a byl to velice chytrý ratlík. Umìl jít napøíklad ka¾dé ráno s malou bandièkou v malé tlamièce jít koupit mléko. Po Tobíkovi, který zahynul pod koly auta, kdy¾ bì¾el za psí sleènou, pøišel bílý špic Jupík a pak další psi, koèky a zvíøata, o kterých autorka píše v kní¾ce i svém mládí.
Dìti a psi hned poznají,
„Hele, malý ovèáèek, ¾e,“ øíkal tøetí. „Není to náhodou kolie?“ ptal se další. „Teda, pani, ten má velký packy, ten vám ještì vyroste,“ pøedvídali mnozí. A Bedøich skuteènì rostl. Ka¾dý den. Mezitím získával zkušenosti. Sníh venku se zmìnil v bøeèku. A v té se bájeènì rochnilo. I kdy¾ víme, ¾e štìòata se nemají koupat, po návratu domù musela následovat vana a sprcha. Pak jsme ho zabalili do té rù¾ové miminkovské deky, ve které byl pøinesený od mámy Sáry, aby se zahøál a uschl. Poèasí bylo promìnlivé a pøišel mráz. U¾ jsme chodili s psiskem ven ka¾dý den nìkolikrát, aby si zvykal. Vesele se klouzal po ledu s rozta¾enými pøedními packami a bradou øídil. Sem tam se mu u¾ podaøilo se i vyèurat.