®ebrákem na Mùstku
Mám slabost pro ¾ebráky. Poka¾dé kdy¾ je míjím, mám pocit, ¾e je hanbou být na tom lépe, ne¾li oni. Proto jsem dal tomu mladému mu¾i tøicet korun. Za okam¾ik jsem pochopil, nemám na metro. Jít zpátky, aby mi vrátil osm korun, to se mnì zdálo dost blbé, a tak jsem pøemýšlel, jak se dostanu ze Staromìstské na Dejvickou, kde jsem mìl zaparkované auto. Pak jsem se rozhodl. Nouze nauèila Dalibora housti! – jak øíká staré poøekadlo. „Vy¾ebrám si peníze sám,“ odhodlal jsem se, „alespoò poznám, co pøi tom poci»ují ti, kteøí jsou na dnì.“
V pøedsíni metra, kde témìø nikdo nechodil, jsem si obrátil naruby své èerné sako, sundal jsem si drahé brýle a potom jsem usedl na zábradlí pøed vchodem do metra. Stal jsem se tím, koho jsem pøed nìkolika minutami obdaroval. Prosièem! Vystrèil jsem ruku pøed sebe, sklopil hlavu a èekal. Naštìstí bylo pochmurné poèasí a špatná viditelnost. Mrholilo. Zaradoval jsem se. Do dlanì mi dopadl peníz.
„Díky, dobrý èlovìèe,“ zachrèel jsem zmìnìným hlasem. Otevøel jsem s napìtím dlaò. Byla to kovová známka na psa. U¾ jsem se chtìl vzdát.
Pùjdu pìšky,“ øíkal jsem si . Ale mé artrózové koleno mne zastavilo. Bál jsem se dálky do Dejvic. A v té chvíli mé srdce zaplesalo. Do mé nastavené dlanì dopadla tì¾ká mince.
„Díky, mùj pane,“ dìkoval jsem chrèivým hlasem. A dodal jsem na omluvu:
„Prùšky mne trápí. Promiòte, nastydl jsem!“ Ten hodný èlovìk se otoèil a vlídnì øekl:
„Pane Fousek, to chce bromhexin, nohy do vaøící vody a k tomu pùllitr horkého mléka s rumem! A léèivou sílu rumu znáte, jak je mi známo!“
Uplynul mo¾ná pùlrok. Šel jsem s Jarmilou pasá¾í, kde bývalo døíve divadlo Semafor. U vchodu do Františkánské zahrady mne oslovil neznámý elegantní pán:
„Pane , nechcete almu¾nu?“ Na rozevøené dlani, kterou ke mnì natahoval záøila dvacetikoruna.
„Ne, dìkuji,“ zakoktal jsem. Nadzvedl klobouk a klidnì odcházel. Má ¾ena za ním udivenì hledìla a potom øekla:
„Musíš si koupit nové sako! Ten pitomec si Tì spletl s ¾ebrákem! Mìl sis tu dvacetikorunu vzít!“
„To nešlo,“ øekl jsem jí tiše, „to bych byl dlu¾nej ètyøicet korun“! Jarmila se na mne podívala a dlouze vzdychla.
***
Cestou na operaèní sál
Nemìl jsem dobré myšlenky. Vezli mne na vozítku na operaèní sál. Èekal mne trojnásobný by-pass. Dr¾el jsem sestru za ruku a hledal v jejích oèích nadìji. Bál jsem se hodnì. Sice nadopován uklidòujícími medikamenty, ale strach byl silnìjší. Nade mnou se míhala svìtla dlouhé chodby. Ve výtahu se na mne sestra usmála a vesele se zeptala:
„A co viagra, pane Fousku?“ Nepochopil jsem. V duchu jsem si øíkal, jak je mo¾né ptát se mne pøed takovou operací na tak povrchní vìci. Sevøel mne strach. Kdyby se operace nepovedla, mohlo to být poslední slovo, které jsem slyšel na tomto svìtì. VIAGRA.
Po operaci, za dva dny, kdy jsem zaèal tušit, ¾e budu dál na tomto krásném svìtì, jsem se odvá¾il zeptat sestry.
„Prosím vás, sestøièko, proè jste se ptala na viagru, tenkrát, kdy¾ jste mne doprovázela na operaèní sál?“
„Pan Krampol to o vás vyprávìl v televizi,“ zasmála se. A¾ po návratu z nemocnice jsem se dozvìdìl, co se stalo. Pochopil jsem. Pøed nìkolika mìsíci jsem se Jirky Krampola jen tak zeptal, co by se stalo, kdyby si mu¾ vzal viagru a jeho milá nepøijela. Mùj kamarád Jiøíèek to v televizi rozšíøil a vyprávìl:
„Josef Fousek má v Krkonoších velkou chalupu s bazénem (nìkteøí lidé uvìøili této mystifikaci a závidìli). Vykoupal se, vzal si za tisíc korun velkou americkou viagru a èekal na svou ¾enu, která mìla pøijet autobusem. Pøišla velká vánice, autobusy nejezdily a ¾ena nepøijela. Fousek vybìhl nahatej z chalupy a pøepadl snìhuláka.
Ukázky z knihy "Pojïte se smát", kterou vydalo nakladatelství PRAGOLINE