Ten, kdo ignoruje trápení zvíøat,
tak je mu lhostejné trápení lidí.
Psí láska
Mù¾eme se pøít, zda je smyslem ¾ivota láska anebo povinnost. A mù¾eme závidìt našim ètyønohým druhùm, ¾e v sobì dokázali spojit obojí. Psí láska je oddaná a velkorysá, doká¾e milovat i odpouštìt a pøijmout nás se všemi našimi chybami a nedostatky. Troufám si øíct, ¾e ¾ivot pro¾itý se psem je bohatší o mnoho krásných chvil. Byl bohatší dokonce i pro mne, která jsem sledovala a¾ dojemné sou¾ití svojí pøítelkynì paní Olgy Havlové se psem Ïulou pouze z povzdálí.
Ïula nebyla mazlíèkem, který je na potkání s ka¾dým kamarád. Ke vìtšinì lidí zachovávala dùstojný odstup, ale jestli¾e si nìkoho oblíbila, umìla to dát najevo.
Svou paní bezmeznì milovala, chránila ji i støe¾ila, a právì toho jsem byla pøi našich jednáních s Olgou mnohokrát svìdkem.
Jednoho dne jsem tak jako obyèejnì sedìla u Olgy v kanceláøi na pohovce. Ïula pozornì sledovala celou naši rozpravu, jako by tušila, ¾e jde o velmi záva¾nou vìc a ¾e jejího zákroku bude zapotøebí. Právì kdy¾ jsme s Olgou øešily, jak nejlépe a nejúèinnìji pomoci lidem tam, kde naši pomoc nejvíce potøebují, co¾ se lehce øekne, ale velmi tì¾ko urèuje, kdy¾ v tom nìkdo náhle a bez zaklepání rozèilenì vstoupil. Døív ne¾ vùbec staèil øíci slovo, Ïula vyskoèila a jako støela se hnala k vetøelci, který si v nepravou chvíli dovolil vyrušit její paní. Nebo¾ákovi nezbylo nic jiného, ne¾ beze slova rychle zase dveøe zavøít. Nato se Ïula opìt s klidem dámy uvelebila na pohovce vedle mne a mrkla na nás svýma dlouhýma øasama – no prosím, pokraèujte!
Jeho Velièenstvo, švédský král Carl–Gustav, je nejen velice oblíbený král, ale všeobecnì velice oblíbený a milý èlovìk. Lidé doma i v zahranièí po zásluze oceòují mnohé jeho pøispìní a pomoc a není jeho vinou, ¾e právì já jsem u nìj se svou prosbou mnoho nepochodila. Proè?
Psal se rok 1990, doba všeobecné euforie, ale souèasnì i doba velmi tì¾ká, jako je tomu v¾dy, kdy¾ odejde diktatura a zanechá po sobì vyplundrované státní pokladny. Zprávy, které jsme s paní Olgou v tìch prvních hektických mìsících dostávaly, obsahovaly pøedevším výzvy a prosby o zaslání veškerých mo¾ných prostøedkù k obnovení nemocnic a institutù –dokumentace byla velmi drastická a informace bohu¾el pravdivé. Dnes v dobì všeobecného zlhostejnìní to u¾ pro mnohé není ani pravda, ale tenkrát se zdálo všechno jiné. Ve své euforii jsem byla ochotna „poslat do Èeskoslovenska Švédsko i s Carl–Gustavem,“ jak jednou v legraci pravila paní Olga.
V novinách jsem se právì doèetla o výnosném obchodu švédského krále, který prodal Anglièanùm nìkolik ze svých soch, šlo o váleènou koøist dovezenou kdysi z Prahy. Sochy po staletí stály v královské zahradì, kam Carl–Gustav chodí venèit své milované labradory. Za to oèurávání pra¾ských památek jsem psy tenkrát ráda vùbec nemìla.
Impulzivnì jsem panu králi napsala dopis v domnìní, ¾e by mohl pøispìt finanèní èástkou z výnosu za sochy na nìkterý z nejdùle¾itìjších èeských projektù. Pan král to tenkrát neudìlal, ale abych mu nekøivdila, nutno pøiznat, ¾e pøispìl jinak a jindy. Kdo ví, mo¾ná mìl na tom trochu zásluhy i mùj impulzivní dopis. Není to nikterak podstatné, ale kdyby tomu tak bylo, mìla bych radost.
Právì tak není podstatné, ¾e jsem mìla vedle krále sedìt pøi veèeøi na èeské ambasádì ve Stockholmu. Mìlo k tomu dojít pøed jeho odjezdem s královnou na státní návštìvu do Prahy. Ten veèer jsem však místo toho sedìla u Olgy Havlové v Praze a ona mi na rozlouèenou pravila: „Musím se ještì teï veèer pøipravit s Vaškem na ty vaše Švédy“ – a to podstatné je, proto¾e na Olze jsme všichni nejvíce milovali to, ¾e nedìlala nikdy rozdíly – èlovìk jako èlovìk.
Lásku ke zvíøatùm, a ke psùm pøedevším, jsem asi dostala do vínku od jedné ze sudièek. Všechno další, jak se psy zacházet, jak se nauèit jim rozumìt a pøevzít odpovìdnost za jejich výchovu i èiny, i jak se zachovat v mnohdy tì¾kých situacích, to jsem získala v dìtství od svého dìdy.
Chovat vlèáka bylo v naší rodinì tradicí, kterou udr¾ujeme dodnes. I mùj syn chová roèního nìmeckého ovèáka Ozzyho a se všemi radostmi se musel nauèit pøevzít na sebe i povinnosti. Patøí k nim pøedevším výcvik a pravidelný Ozzyho trénink. Podobnì jako kdysi dìda i mùj syn odchází na cvièištì se slovy: „Za tu štrapáci to stojí.“
Vlèák – nebo správnìji nìmecký ovèák – je pùvodnì pastevecký pes v souèasnosti všestrannì pou¾ívaný a jako takový musí dostat vedení a výchovu a vìdìt, co je to disciplína. Musí umìt chodit i bez náhubku, ani¾ by nìkomu ublí¾il. Osobnì jsem pøesvìdèená, ¾e pes napadne èlovìka jen tehdy, pokud jemu samotnému bylo ubli¾ováno. Ve Švédsku se však se psy bez náhubku chodí všude, dokonce i v hromadných dopravních prostøedcích. Na druhé stranì je zvykem na policii ohlásit, jestli¾e máme podezøení, ¾e se nìkterý pes potuluje bez dozoru.
Zá¾itky ze ¾ivota našeho starého kamaráda Dinga a jeho zkušenosti se švédskou uniformou, by se daly shrnout do názvu „Jak náš Dingo k policajtùm na kávièku docházel“, tak se také pøíhoda v rodinì traduje dodnes.
Den v našem mìsteèku Enköpingu byl jako ka¾dý jiný. Nic netušíce jsme s dcerou jely autobusem domù, kdy¾ mì napadlo podívat se z okna, a co nevidím – policajtka si po ulici vede psa podobného našemu Dingovi, zrovna jako by mu z oka vypad! Daleko horším pøekvapením však pro mne byla reakce dcery Simonky: “Ale mami, v¾dy» on to je náš Dingo!“
Ano byl to Dingo. Procházel se nìkde sám, èesky øeèeno „zdrhnul“, a nìkdo na nìj zavolal hlídku, která si pak Dinga odvezla na policejní stanici. Policistka, kterou jsem zahlédla, šla právì s naším ulièníkem na procházku. Kdy¾ jsme ho pozdìji vyzvedávali, vidìla jsem, ¾e bylo o Dinga dobøe peèováno, mìl v miskách jídlo i pití, prostì jako by šlo o „kávový dýchánek“.
Pøíhoda našeho ovèáka Marka, který byl mladší a jeho povaha daleko drsnìjší, se stala o nìkolik let pozdìji a do historie naší rodiny se zapsala coby „Vítìzství Marka nad švédskými policajty.“ Marko svùj støet s uniformou pro¾il mnohem dramatiètìji ne¾ rozvá¾ný Dingo, navíc bylo jeho vítìzství úplné, nebo» ho ani sedm policistù nepøemohlo, a to si na nìho pøivezli sí»!
Den byl opìt jako ka¾dý jiný, a¾ na to, ¾e náš Marko „si prostì vzal špacírku a šel“. Mìl však velkou smùlu v podobì Mr. Všudybyla, jen¾ nelenil a nahlásil „vlka“ Marka na policejní stanici. Nastala honièka, o ní¾ nám pozdìji podrobnì referoval kamarád Petr, který celé to divadlo sledoval. Však bylo na co se koukat – posuïte sami: Sedm policistù vyzbrojených sítí se zvolna, obezøetnì plí¾ilo polem, kde právì dozrávalo obilí. A¾ potud se všechno daøilo. Horší to bylo, kdy¾ mìli hodit sí» na cíl. Marko v¾dy mrštnì uskoèil, odplazil se o pár metrù dál a vystrèil z obilí svou ušatou hlavu.
Policisté sice nebyli právì nadšeni, od èeho jsou však cvièeni k vytrvalosti? A tak se divadlo opakovalo: plí¾ivé obkru¾ování koøisti, vrh sítí. Podívaná to byla jistì ú¾asná, sám Marko se u¾ dlouho tak nepobavil. Doslova policisty lákal, aby ty zátahy sítí na velikou rybu na suchu opakovali, teï ¾e se to rozhodnì podaøí! Mo¾ná taky pøemýšlel, jak by to s ním dopadlo, kdyby ho chytili, a tady mu rozum pøikazoval jasnì – nikdy nevzdát boj o svobodu! A jak to dopadlo? Policisté to vydr¾eli asi hodinu, poté honièku na Marka sice neradi, ale pøece jen vzdali. Byli dìsnì naštvaní a rozèilení i na našeho kamaráda Petra, který jen pøihlí¾el a nepomohl. V okam¾iku, kdy odjeli na policejní stanici, Petr jednoduše Marka zavolal, a ten radostnì poslechl, proto¾e ka¾dá hra má svùj konec a tahle ho u¾ pomalu pøestávala bavit.
Po této zkušenosti jsme prodali dùm a odstìhovali se z mìsteèka na pokraj lesa a daleko od lidí. Domku jsem pro jeho malebné okolí dala pøezdívku „hájovna“. Tam jsme jednoho (pro nás velmi èerného) dne pochovali i našeho Dinga.
Marko se stal pánem lesù. K vlkùm mìl hodnì blízko, a to nejen vizá¾í a zbarvením, ale pøedevším svou povahovou a celkovou mentalitou. Tady mìl koneènì pøíle¾itost rozvinout svou bojovnost a schopnost obstarat potravu „své smeèce“. Pøi ka¾dé pøíle¾itosti nám to vehementnì dokazoval a dalo nám hodnì práce ho usmìrnit.
Došlo to dokonce tak daleko, ¾e nám nezbylo, ne¾ ho rozmazlovat a ¾ivit výhradnì a v hojnosti psími lahùdkami. Za tuto naši štìdrost dokázal tak usilovnì hlídat dùm, ¾e ani øidièi z velvyslanectví nedovolil, aby nám v dobì naší nepøítomnosti alespoò na kliku povìsil tašku s dárkem k Vánocùm. Pozdìji nám tento øidiè vyprávìl, jaké mu to v¾dy dalo úsilí a kolik èasu vynalo¾il, ne¾ se mu podaøilo nad naším volnì se pohybujícím „vlkem“ vyzrát. Jaký to byl hlavolam vypoèítat si Markovy skoky a pøískoky a jak matematicky pøesný musel být i hod do dálky – èasto toti¾ pronásledovateli obìtoval i svou svaèinu. ®e se mu pošta nakonec podaøila doruèit, o tom svìdèila i má radost z hezkého vánoèního dárku, který jsem pøi pøíchodu domù na klice objevila.
A proè jsem se rozhodla pøispìt do této publikace „Kolja...to neznáte mého psa!“? V¾dy budu podporovat myšlenku pomoci nejen bezbranným ètyønohým „bezdomovcùm“, ale všem ¾ivým bytostem, lidem, zvíøatùm i pøírodì obecnì. V¾dy budu podporovat lidi, kteøí to myslí dobøe ne pro sebe, ale pro všechny. Cítím, ¾e iniciátor projektu „Psí osud“ a celé této publikace Václav ®idek se octl v situaci, kdy se rodí nìco, co by stálo za to. Našlo se nás dost tìch, kteøí jeho smìlé plány chtìjí podpoøit, ale našli se i druzí, kteøí ho odrazují. A pak jsou ještì tøetí, kteøí se domnívají, ¾e co èlovìk èiní, èiní jen pro své obohacení.
Mám letitou zkušenost s touto situací, pamatuji se dobøe na doby, kdy jsem chtìla všecko vzdát pro zlobu lidí. Jsem ráda, ¾e se v¾dy našel nìkdo, kdo mi dùvìøoval nebo mì podpoøil, proto¾e dokud èlovìk má snahu, elán a chu» pomoci, nesmí zahodit flintu do ¾ita a musí je vyu¾ít. A víte, co je nejú¾asnìjší? ®e tìch dobrých lidí, kteøí to chápou a myslí stejnì – je víc!
Vzpomínám si na období v prvním roce své práce, kdy jsem navštívila velmi mnoho institutù a dìtských domovù. Tenkrát jsem za¾ila neobvyklou pøíhodu, která byla jednou z tìch zá¾itkù, které èlovìku nikdy z mysli nevymizí.
Toho dne bylo krásné slunné podzimní odpoledne a já jsem byla navštívit jeden dìtský domov ve støedních Èechách. Z kdysi krásného zámku byl dnes ji¾ hodnì sešlý domov pro dìti, a to jak zevnì, tak i zaøízením. Zato zahrada byla krásná a veliká. Právì jsem si v duchu øekla, „alespoò nìco pìkného tu dìti mají“, kdy¾ tu vidím podivný konvoj dìtí, koèárkù a peèovatelek, jak se vrací z procházky domù. Dìti poskakovaly a peèovatelky je napomínaly ke kázni, kdy¾ tu náhle jeden kluk se rozbìhl a rovnou ke mnì. Nezastavilo ho ani pøísné volání peèovatelky.
Ten kluk dobìhl a¾ ke mnì, a kdy¾ jsem se k nìmu instinktivnì naklonila, skoèil mi kolem krku a pøímo do oèí mi vyøknul svou prosbu: „Vem si mì domù“.... Ten kluk mi touto vìtou øekl vše ... víc nestaèil, proto¾e ho dobìhla ošetøovatelka, ale to ani nebylo nutné. Uvìdomila jsem si, ¾e touto jednou vìtou øekl víc, ne¾ si øeknou politici za roky práce a nepotøeboval na to hodiny a hodiny zasedání a øešení. On vìdìl, ¾e „domov je láska“ – a právì láska jemu chybí.
Mnohokrát jsem si na toho chlapce vzpomnìla a on ani netuší, ¾e to byl právì on, který mi dodával sílu, kdy¾ jsem nemohla dál a kdy¾ se všechno negativnì obracelo proti mnì a mým snahám – no jak u¾ to nìkdy v ¾ivotì bývá. Jsem vdìèná za ka¾dé podaøené umístìní dìtí „domù k lidem, kteøí je milují“.
A proto¾e jsem s láskou zaèala, tak vám všem, kteøí jste si tuto kní¾ku zakoupili, pøeji hodnì lásky, právì ona nám v tom našem uspìchaném a stresem vibrujícím svìtì velmi chybí.
Olga Wister
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové „Kolja... to neznáte mého psa!“