Jak slou¾ili jsme za Èepièky aneb Anabáze krabice od margarínu (1)
Poznámka redakce: Mnozí si pamatujete Vladimíra podle jeho povídek, které vycházely i na SeniorTipu. Smutná zpráva byla, kdy¾ Vladimír po krátké nemoci v roce 2014 zemøel. Urèitì uvítáte ještì jeho další doposud nepublikované èlánky z nevydané kní¾ky "I to se mù¾e stát... Aneb nevá¾nì o vá¾ném."
Václav ®idek
Kdybychom zjistili vzdálenost, kterou absolvoval Josef Švejk jako svoji proslulou anabázi mezi Táborem a Pískem, vèetnì cesty pøes Protivín a dvakrát Putim, ani zdaleka bychom se nedopoèítali tolik kilometrù, kolik jich se mnou absolvovala moje krabice od margarínu.
Margarín byl oblíbený pokrmový tuk u¾ v dobách první republiky pro svoji ni¾ší nákupní cenu a mezi lidem se mu øíkalo trochu pejorativnì „umìlé máslo“. Dnes bychom øekli mnohem vìdeètìji, ¾e šlo o ztu¾ený pokrmový tuk s vysokým obsahem nenasycených mastných kyselin, pøíznivých pro vý¾ivu vzhledem k vysokému výskytu ne¾ádoucího cholesterolu. Na trh byl margarín dodáván v úhledných krychlièkách, ve vìtším mno¾ství v bytelných lepenkových krabicích. A právì jedna taková krabice významnì zasáhla do éry mojí vojenské aktivity zaèátkem padesátých let. Stalo se tak nìkdy pomìrnì brzy po zaèátku tøetí vlny. Tady jsem pochopitelnì nucen vysvìtlit, co se tou tøetí vlnou myslí.
Po zaèátku mého vojenského období v Kujebinì v pøijímaèi, a pozdìji v poddùstojnické škole, byli vojáèci-ba¾anti postaveni pøed spoustu nároèných a pøísnì kontrolovaných po¾adavkù, ze kterých šla vìtšinì hlava kolem. Po zvyklostech z civilního ¾ivota se vìtšina mu¾stva domnívala, ¾e to, co po nás chce pøísný vojenský øád, se vùbec splnit nedá.
Pozdìji se ukázalo, ¾e mìli i nemìli pravdu. Bylo mo¾no leccos splnit, èasto ale za pøedpokladu urèitých zmíròujících podmínek. Nebudu se zmiòovat o všem a zamìøím se jenom na èasté bojové poplachy s velkou polní.
Velká polní byla pøedstavována jakýmsi batohem, ve kterém musela povinnì být spousta a¾ neuvìøitelných vìcí. Vedle rezervní obuvi, kompletního prádla vèetnì onucí, všech osobních potøeb a pøíslušenství ke zbrani muselo být ve velké polní i kompletní šití, korespondenèní lístek, tolik penìz, kolik jich zbývalo do další výplaty a svìte div se, také krabièka prezervativù. Dovedl jsem si pøedstavit pøípadnou u¾iteènost takové krabièky tøeba pøi povolené vycházce (tìch bylo málo!), ale pøi bojovém poplachu spojeném èasto s dobýváním nìjaké kóty? Nad tím zùstával rozum stát.
A pøece jsem se mýlil: Pøi našich pochodech konaných za ka¾dého poèasí nìkdy pršelo a voda zatékala do hlavnì samopalu. Ta potom uvnitø rychle chytala rez a tu bylo dosti obtí¾né vyèistit i s pou¾itím vytìráku. Kdy¾ se ale na hlaveò nasadil prezervativ, byl samopal pøed deštìm alespoò èásteènì uchránìn. Je zajímavé, ¾e tato „ochrana“ byla zakázána a provozovala se vlastnì naèerno.
Korunou velké polní byl bandalír – svinutý vojenský pláš» pøipevnìný k velké polní øemínky a lemující ji jak shora, tak po stranách. K po¾adavkùm na velkou polní byla nejen úplnost vybavení, ale i její tvar, daný zruèným zpùsobem balení, aby, jak s oblibou øíkali velitelé, nevypadala jako pytel ovsa pro konì. Kdy¾ byl vyhlášen noèní bojový poplach, bylo nutno vstát z postele, kde jsme povinnì spali v dlouhých bílých noèních košilích, tak¾e to v první chvíli vypadalo, jako kdy¾ se zblázní horda bílých paní ro¾mberských – prostì najednou strašidel pøehršel. Pak bylo nutno se kompletnì obléci, zabalit velkou polní a doplnit zásobníky k samopalu, vyfasovat svùj samopal ze stojanu, navìsit na sebe plynovou masku, zákopnickou lopatku a malou polní s ešusem a jídelním pøíborem a s velkou polní na zádech nastoupit ve tvaru na dvoøe (dvì patra úprkem sebìhnout v plném vybavení dolù – o nìjaký ten zvrtnutý kotník nebyla nouze). A to všechno, nastojte, za sedm minut!
Vše se navíc dìlo skoro potmì, jen slabouèké svìtlo temnì modrých ¾árovek osvìtlovalo svìtnice. Pokud se nepodaøilo nastoupit do sedmi minut, byl dán rozchod, všichni zpìt na svìtnice, vybalit velké polní, vìci ulo¾it do skøínì na urèená místa, svléknout se opìt do bílé noèní košile, neboli jak jsme øíkali, udìlat bílou paní a zalehnout. Mohli jsme pak oèekávat, ¾e asi za pùl hodiny se bude vše pro velký úspìch opakovat. Jednou se stalo, ¾e se tento blázinec opakoval v jedné noci devìtkrát.
Brzo jsme zjistili, ¾e pøi poplachu v noci není obvykle kontrolována úplnost vybavení, a tak jsme zaèali leccos z výstroje vynechávat. Byl tím umo¾nìn rychlejší nástup a pak jsme mìli pokoj. O to slo¾itìjší to bylo ve dne, kdy hrozilo, ¾e nìkde venku bude dán rozkaz k vybalení celé velké polní a bude následovat úplná kontrola.
Ale velitelé všech stupòù jsou jenom lidé, a kdy¾ je to mo¾né, rádi se nìjaké práci, se kterou je dùsledná kontrola spojená, vyhnou. Tak se stalo, ¾e po poèáteèním vzepìtí kontrol po nástupu do pøijímaèe jejich intenzita pomalu opadávala a bystré mu¾stvo to samozøejmì s povdìkem zaregistrovalo.
Zaèalo to tím, ¾e u¾ ve velké polní všechno nebylo, nìkteøí vojíni nastupovali v noci na bojový poplach jen s holýma nohama v botách, bez onucí a pono¾ek. Pokud byl pouze zkontrolován èas a dán rozchod, bylo vše v poøádku.
Stalo se ale, ¾e po nástupu následoval dlouhý noèní pochod a potom ti, kteøí nemìli obutí v poøádku, se vraceli s nohama plnýma krvavých puchýøù. Pak bylo nutno pøistoupit ke staré vojenské praxi: propíchat puchýøe jehlou a prošít je nití. Nit funguje jako knot a tekutina v puchýøi se odsaje. Po pomìrnì rychlém zaschnutí se nit odstraní a povrch puchýøe se sám sloupne. Jistì by ¾ádný lékaø takový postup nedoporuèil, ale vzhledem k podmínkám výcviku jsme jej pou¾ívali bì¾nì.
Kontrol ubývalo, bojová morálka a pøipravenost logicky klesala. Došlo to tak daleko, ¾e pøi jednom bojovém pochodu byl mimo veškeré oèekávání ohlášen „plyn“. Bylo to vùbec poprvé, kdy jsme si mìli doopravdy v terénu nasadit plynovou masku a pokraèovat v útoku.
Z celé roty si nasadili masku jenom dva vojíni. Ostatní vytáhli zpravidla ušmudlané kapesníky a shánìli se po nìjaké vodì, tøeba potoku, aby je smoèili a pøiplácli si je na nos. Ka¾dý mìl toti¾ pouzdra na masku, ale v nìm pøedmìt pro dlouhé pochody mnohem u¾iteènìjší – poøádnou skývu chleba. V pøípadì nedostatku vody bylo regulemi dokonce pøedepsáno se na kapesník vymoèit.
„Co to má znamenat?“ zaøval velitel a bylo jasné, ¾e znova zaèíná doba kontrol, poplachù, pøekvapujících návštìv velitelù na svìtnicích a samozøejmì i zastavených vycházek a opuštìní ubytovacího prostoru k návštìvì domova nebo rodiny.
A právì tady jsme zaèali období od jednoho vzepìtí kontrol a nárokù pøes jejich opadnutí a následnému opakování øíkat jedna vlna nebo éra. Samozøejmì se všechno opakovalo, a tak po první éøe následovala další a my jsme je mìli pìknì oèíslované.
V rotì byli koumáci, kteøí brzy pøišli na jakousi fyzikální souvislost mezi jednotlivými vlnami èi érami. Ka¾dá další vlna trvá déle, ne¾ pøedcházející, dokonce pøibli¾nì o stejné procento. Vzepìtí ka¾dé další vlny je ni¾ší, ne¾ pøedcházející. Našli se dokonce „prognostici“, kteøí dokázali spoèítat, kdy mù¾eme oèekávat další éru. Nìkdy jim to neuvìøitelnì vyšlo, nìkdy ne, to kdy¾ byla doba ovlivnìna nìkterými vnìjšími skuteènostmi, tøeba ohlášenou nebo oèekávanou inspekcí. Pokud jsme mohli novou éru oèekávat nebo se objevily náznaky, ¾e se nìco takového chystá, mohli jsme se na to pøipravit a vzepìtí po¾adavkù nále¾itì otupit. Pak jsme mìli na delší dobu pokoj.
Bylo to nìkdy v zaèátku tøetí éry, kdy¾ jsem dostal z domova úhledný balíèek, vítané pøilepšení k vojenské stravì. Ta byla pøece jenom, co do sortimentu, skromná. Na chodbì jsme si mohli navíc ukrojit v povolených pøestávkách kus chleba a vedle skøínì stál „chýrný“ štandlík s marmeládou. Té rychle ubývalo, a tak pøi veèerních nástupech na otázku „Má nìkdo nìjaké pøipomínky nebo stí¾nosti?“, kdy nebylo prakticky mo¾né si na nìco vìcného, co se týká výcviku, stì¾ovat, znìla obvyklá pøipomínka: „Je málo marmelády!“.
Druhý den stál vedle skøínì s chlebem nový štandlík. Zaslaný balíèek z domova tedy pøedstavoval ochutnat nìco, k èemu jsme na vojnì ani nepøièichli. Podle nepsaných, ale obecnì uznávaných pravidel jsem balíèek otevøel, a vzápìtí se na nìj vrhla celá osádka svìtnice. Velkomyslnì mi pøenechali dopis z domova, vlastní krabici od margarínu, ve které byly všechny ty dobroty zabaleny a asi dva miniaturní kousky jakéhosi štrùdlu. Všechno ostatní zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Dlu¾no ovšem øíct, ¾e i já jsem se obèas podílel na devastaci cizích balíèkù a taková domácí jitrnice z Moravy byla pro mne a nás všechny gurmánskou pohádkou.
Pøeèetl jsem dopis, snìdl štrúdl a zamyslel se nad zbylou krabicí od margarínu. Vyhodit ji? Na svìtnici nesmìly být jakékoli odpadky a zbytky jídla (proto ten nápor na balíèky). Pokud se v zimì topilo v kamnech, tak jedinì a¾ po slu¾bì, kdo mìl „svìtnièku“ (poøádek na svìtnici), pøinesl ze sklepa trochu uhlí, zatopil, ale pøed veèerkou musela být kamna studená, popel vyhrabán, vnitøek kamen vytøen mokrým hadrem a zbytek uhlí odnesen zpátky do sklepa. Bedna na uhlí musela být rovnì¾ umytá, bez zbytkù uhelného mouru.
Není divu, ¾e jsme se velmi èasto, dokonce i za mrazù, na topení prostì „vykašlali“. ®e naše otu¾ilost obdivuhodnì vzrùstala, bylo zcela zákonité.
Stalo se, ¾e vojáèek s uniformou plnou bahna po plí¾ení ve škarpì za mrazu, si lehl do koryta na umývárce a nechal na sebe pustit ledovou vodu, tak jak byl obleèený, proto¾e za chvíli byl nástup a uniforma musela být èistá, mokrá být mohla. Kupodivu pøi tomto zpùsobu ¾ivota nikdo nedostal zápal plic, a pøesto¾e celá rota po nástupu v pøijímaèi hodnì kašlala, z listopadu do prosince to postupnì pøestalo. Všichni si zvykli. Pamatuji na pozoruhodný rozkaz, který by se dal nazvat „Zákaz kašlání na rotì“.
Prohlí¾el jsem si zaslanou krabici od margarínu a pohledem ji¾ zjistil, ¾e se rozmìrovì pøesnì hodí do velké polní. Našel jsem i zpùsob, jak krabici ve skøíòce dovednì zamaskovat a pøi poplachu do ní úèelnì vlo¾it po¾adované vìci. Tím se balení velké polní o mnoho zrychlilo. Navíc velká polní, do které byla vsunuta krabice, dr¾ela pøesný tvar, a proto¾e kontroly na kompletnost vybavení v té dobì silnì opadaly, ubývalo postupnì stále více pøedepsané výstroje, a¾ byla krabice témìø prázdná. Pøesto velká polní stále vypadala jako øádnì zabalená. Byl rozdíl mít na zádech 25 kg nebo jen 2 kg a absolvovat postupnì stovky kilometrù pìšky.
Chodil jsem si jako pán, na rozdíl od nìkterých kolegù ve zbrani, kteøí museli nosit vybavení podstatnì t쾚í a pokud to nìjak „ošulili“, prozrazoval je tvar velké polní, který pøipomínal zralou hrušku Alexandru. Desítek a pozdìji i stovek kilometrù pøibývalo a obèas jsem byl dokonce dán za vzor, jak mám pìknì zabalenou velkou polní. Jen jednoho jsem se obával: Kdy¾ se na velkou polní poklepalo rukou, znìlo to jako velký turecký buben. Musel jsem se sna¾it, aby mi do „zátì¾e“ na zádech nikdo neuhodil a aby byl ka¾dý od mé velké polní radìji dál. Ale daøilo se a moje drzost stoupala ka¾dým dnem. Pøi poplachu jsem u¾ jen strèil do velké polní krabici a vùbec se nestaral, jestli v ní také nìco je.
A¾ jednou. Byl opìt poplach, tentokrát ve dne. Poèítal jsem jako v¾dy s pochodem, krabice putovala do velké polní a já nastoupil do tvaru. Pochodovalo se, ale jen za mìsto, na louku, kde byl dán rozkaz „V øad nastoupit!“, polo¾it velkou polní pøed sebe a vybalit. Co jsem mohl dìlat? Vybalil jsem krabici od margarínu a otevøel ji k ú¾asu mých spolubojovníkù. Musím podotknout, ¾e úplnì prázdná nebyla, to bych pøece jenom pova¾oval za pøíliš velkou drzost. Byl v ní ale jen vytìrák do samopalu a kus špinavého hadru, který jsem na èištìní hlavnì pou¾íval. To bylo všechno.
Tak jsem stál na krásné rozkvetlé jarní louce, tráva vonìla, sluníèko mile høálo, modré nebe s drobnými rozkošnými obláèky a pøede mnou otevøená krabice, zívající jako tlama obrovského hrocha. Velitel s podøízenými pomalu postupoval od jednoho vojáka ke druhému a pøísnì posuzoval nedostatky vylo¾ených vìcí. Musím zdùraznit, ¾e u nikoho z kontrolovaných vojákù nebylo nalezeno všechno v poøádku. Všude nìco chybìlo, nìkdy i hodnì vìcí, a tak bylo jasné, ¾e se tøetí éra chýlí ke konci. A to nás „prognostici“ nevarovali!
Koneènì došel velitel ke mnì. Zadíval se na vybalenou krabici a v jeho tváøi bylo mo¾no vystopovat napøed ú¾as, jakoby nevìøil vlastním oèím, ten byl vystøídán výrazem pobavení, který však chtìl za ka¾dou cenu skrýt. Nedaøilo se to moc. Koutky rtù mu cukaly a kolem se ji¾ tlumenì øehtali jeho podøízení. Nakonec ze sebe ztì¾ka vypravil: „Co to má být?“
„To je, soudruhu nadporuèíku, vytìrák do samopalu a hadr k jeho vyèištìní, obojí pøechovávané v krabici od margarínu!“
„Já vám ty srandièky zatrhnu, a¾ vás dám zavøít a vùbec všechny, nikdo nemìl vìci v poøádku!“
Pochodovali jsme zpátky do kasáren a nìkdo v èetì polohlasnì poznamenal: „Zaèíná ètvrtá éra!“
Mìl pravdu. Zara¾ené vycházky, opuštìní prostoru, èasté poplachy, zvýšené kontroly, to všechno následovalo v rychlém sledu za sebou.
Ale ani to netrvalo vìènì a kupodivu nikdo, ani já, jsme nebyli nijak trestáni. Èekal jsem basu nebo alespoò „pokarhanie“ pøed nastoupenou jednotkou, ale nebylo z toho nic. Ètvrtá éra probíhala podle pøedpokladù, nám se potom pøibli¾oval termín k odvelení k provozním útvarùm, a tak se ji¾ nic nebralo vá¾nì. Ani ta pátá éra, která ještì následovala.
K uvìznìní tedy nedošlo, a pøece jsem se tomu kriminálu nevyhnul. Ale to u¾ je úplnì jiná historka, jiná „story“ s názvem „Jak vìzeò musel hlídat strá¾e“.
Kdybychom zjistili vzdálenost, kterou absolvoval Josef Švejk jako svoji proslulou anabázi mezi Táborem a Pískem, vèetnì cesty pøes Protivín a dvakrát Putim, ani zdaleka bychom se nedopoèítali tolik kilometrù, kolik jich se mnou absolvovala moje krabice od margarínu. 
Druhý den stál vedle skøínì s chlebem nový štandlík. Zaslaný balíèek z domova tedy pøedstavoval ochutnat nìco, k èemu jsme na vojnì ani nepøièichli. Podle nepsaných, ale obecnì uznávaných pravidel jsem balíèek otevøel, a vzápìtí se na nìj vrhla celá osádka svìtnice. Velkomyslnì mi pøenechali dopis z domova, vlastní krabici od margarínu, ve které byly všechny ty dobroty zabaleny a asi dva miniaturní kousky jakéhosi štrùdlu. Všechno ostatní zmizelo jako mávnutím kouzelného proutku. Dlu¾no ovšem øíct, ¾e i já jsem se obèas podílel na devastaci cizích balíèkù a taková domácí jitrnice z Moravy byla pro mne a nás všechny gurmánskou pohádkou.