Koncentrák – cena za vìrnost
Na jaøe letošního roku vyšla pod názvem Deníky Ondøeje Sekory 1944 - 1945 neobvyklá kniha. Její zvláštnost spoèívá v tom, ¾e obsahuje nejen malíøovy deníky z vìznìní za druhé svìtové války, ale i èetné kreslené obrázky, které dokumentují jeho zá¾itky. Neobvyklé je, ¾e si ka¾dý arch s obrázkem ètenáø musí sám rozøíznout, aby si osobnì pøipomnìl tì¾kosti, které autor pro¾íval.
Patøím mezi nepoèetné dosud ¾ijící pamìtníky té doby, a proto jsem si knihu koupil, abych si pøipomnìl vyprávìní svých rodièù a získal podrobnosti, které mnì Sekorovy deníky skýtají.
Vra»me se na chvíli do tìch dob.
Po 15. bøeznu 1939 zaèaly i na území protektorátu Èechy a Morava platit tzv. Norimberské zákony. Zprvu se týkaly jen Nìmcù, ale od konce èervna platily i pro ostatní obyvatele. Svazek mých rodièù, stejnì jako Sekorových, se stal „smíšeným sòatkem“ a já se stal, stejnì jako syn Sekorových Ondra, „míšencem 1. stupnì“.
K omezením, pøijatým ji¾ za II. republiky (napø. propuštìním osob ¾idovského pùvodu z èinné státní slu¾by, vylouèení ®idù z Advokátní komory atp.), pøibývala postupnì další poní¾ení: soupis ¾idovského majetku, vylouèení ze škol, nucené odevzdávání cenností, rozhlasových pøístrojù, telefonních aparátù, ly¾aøského vybavení, zákaz vycházet po 20. hod., zákaz mìnit bydlištì i na pøechodnou dobu, zákaz vstupu do hostincù, kaváren, parkù, holièství, plováren, zákaz vlastnit domácí zvíøata, vymezená nákupní doba v obchodech, jízda tramvají jen ve stoje ve vleèòácích…
Od záøí 1941 bylo ®idùm pøikázáno nosit na šatech i kabátech ¾lutou ¾idovskou šesticípou hvìzdu s nápisem JUDE.
Všechny tyto zákazy dopadly i na moji matku stejnì jako na rodinu Sekorových. Otec byl v té dobì zamìstnancem Státního nakladatelství a bylo mu dáno na výbìr: buï se rozvést a uchovat si práci, nebo dostat výpovìï a nechat se zamìstnat podle rozhodnutí úøadù. Otec se nerozvedl a stal se nádvorním dìlníkem v ÈKD Praha.
Stejnì tak pro redaktora Lidových novin Sekoru nebylo ji¾ v redakci místo. Proto¾e se po¾adovalo, aby celá rodina èlena Svazu novináøù dolo¾ila arijský pùvod do tøetí generace (dìdy i báby), co¾ tedy paní Lída Sekorová nemohla, byl s okam¾itou platností ze Svazu vylouèen, nemohl nikde pracovat jako ¾urnalista, zùstal bez prostøedkù a ¾ivil se reklamními kresbami.
Nacistický systém byl nucen vzhledem k poèetnému nasazení mu¾ù do armády vytvoøit systém nucených prací. Do této soustavy patøily i pracovní tábory pro tzv. ¾idovské míšence a ne¾idovské partnery ze smíšených man¾elství. Nástup do nich byl nedobrovolný, odchod nemo¾ný, osud nejistý, konec v nedohlednu. Do této mašinérie se dostal i mùj otec Alois i Ondøej Sekora. Ohro¾eni byli nejen otcové, ale i jejich dìti starší 14 let a pøedevším ¾idovské man¾elky, které byly transportovány do Terezína a nìkdy i dál…
Sekora byl s mnoha dalšími, nìkdy i veøejnosti známými osobnostmi, transportován do tábora u mìsteèka Klein Stein ve Slezsku, kde budovali „Rollbahn“, pøistávací dráhu. Tam byl i mùj otec. Zpoèátku byly pomìry snesitelné, avšak s blí¾ící se frontou se zhoršovaly. Nakonec bylo vìzòùm umo¾nìno vrátit se domù, ale ihned se hlásit. Po krátkém èase dostali pøíkaz shromá¾dit se na Hagiboru v Praze a byli transportováni do mìsteèka Osterode v pohoøí Hartz. O tom všem si píše Sekora deník doprovázený èetnými ilustracemi. A mnì se tak pøipomínají otcova vyprávìní i vlastní zá¾itky. Dá se pøedpokládat, ¾e se otec i Sekora znali, otec o nìm, stejnì jako o malíøi Wíšovi vyprávìl. Otcovi, kvùli podobì se jménem barona Ringhofera, øíkali baron. Byl výborným spoleèníkem, hrál na kytaru a nepochybuji, ¾e tam mìl mnoho dobrých pøátel.
Vra»me se ale k Deníkùm. Mohu jen doporuèit jejich pøeètení, proto¾e dokumentují a ilustrují ménì známou èást èeské historie. Pøipomínají dobu, kdy jsme byli nìmeckým protektorátem ovládaným poslušnou soldateskou a svým zpùsobem varují pøed tím, abychom se stali novým protektorátem ovládaným nìmeckými finanèníky a prùmyslníky, kteøí se stejnì jako tenkrát, opìt pokoušejí ovládnout Evropu.