SeniorTip

Velikost textu: normální | zvětšit | zmenšitInternetový magazín nejen pro seniory

Navigace

Svátek

Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Můžete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub

Uživatel: nepřihlášen

Anketa

Návštěvníci stránek - věk návštěvníků. Děkujeme za hlasování!

Statistika

Podporují nás

Nadace OKD

SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Společnost senior o.s.

Createt by NETtip 2006

Webhosting SvetHostingu.cz

Koncentrák – cena za věrnost

Na jaře letošního roku vyšla pod názvem Deníky Ondřeje Sekory 1944 - 1945 neobvyklá kniha. Její zvláštnost spočívá v tom, že obsahuje nejen malířovy deníky z věznění za druhé světové války, ale i četné kreslené obrázky, které dokumentují jeho zážitky. Neobvyklé je, že si každý arch s obrázkem čtenář musí sám rozříznout, aby si osobně připomněl těžkosti, které autor prožíval.

Patřím mezi nepočetné dosud žijící pamětníky té doby, a proto jsem si knihu koupil, abych si připomněl vyprávění svých rodičů a získal podrobnosti, které mně Sekorovy deníky skýtají.
Vraťme se na chvíli do těch dob.

Po 15. březnu 1939 začaly i na území protektorátu Čechy a Morava platit tzv. Norimberské zákony. Zprvu se týkaly jen Němců, ale od konce června platily i pro ostatní obyvatele. Svazek mých rodičů, stejně jako Sekorových, se stal „smíšeným sňatkem“ a já se stal, stejně jako syn Sekorových Ondra, „míšencem 1. stupně“.

K omezením, přijatým již za II. republiky (např. propuštěním osob židovského původu z činné státní služby, vyloučení Židů z Advokátní komory atp.), přibývala postupně další ponížení: soupis židovského majetku, vyloučení ze škol, nucené odevzdávání cenností, rozhlasových přístrojů, telefonních aparátů, lyžařského vybavení, zákaz vycházet po 20. hod., zákaz měnit bydliště i na přechodnou dobu, zákaz vstupu do hostinců, kaváren, parků, holičství, plováren, zákaz vlastnit domácí zvířata, vymezená nákupní doba v obchodech, jízda tramvají jen ve stoje ve vlečňácích…

Od září 1941 bylo Židům přikázáno nosit na šatech i kabátech žlutou židovskou šesticípou hvězdu s nápisem JUDE.

Všechny tyto zákazy dopadly i na moji matku stejně jako na rodinu Sekorových. Otec byl v té době zaměstnancem Státního nakladatelství a bylo mu dáno na výběr: buď se rozvést a uchovat si práci, nebo dostat výpověď a nechat se zaměstnat podle rozhodnutí úřadů. Otec se nerozvedl a stal se nádvorním dělníkem v ČKD Praha.

Stejně tak pro redaktora Lidových novin Sekoru nebylo již v redakci místo. Protože se požadovalo, aby celá rodina člena Svazu novinářů doložila arijský původ do třetí generace (dědy i báby), což tedy paní Lída Sekorová nemohla, byl s okamžitou platností ze Svazu vyloučen, nemohl nikde pracovat jako žurnalista, zůstal bez prostředků a živil se reklamními kresbami.

Nacistický systém byl nucen vzhledem k početnému nasazení mužů do armády vytvořit systém nucených prací. Do této soustavy patřily i pracovní tábory pro tzv. židovské míšence a nežidovské partnery ze smíšených manželství. Nástup do nich byl nedobrovolný, odchod nemožný, osud nejistý, konec v nedohlednu. Do této mašinérie se dostal i můj otec Alois i Ondřej Sekora. Ohroženi byli nejen otcové, ale i jejich děti starší 14 let a především židovské manželky, které byly transportovány do Terezína a někdy i dál…

Sekora byl s mnoha dalšími, někdy i veřejnosti známými osobnostmi, transportován do tábora u městečka Klein Stein ve Slezsku, kde budovali „Rollbahn“, přistávací dráhu. Tam byl i můj otec. Zpočátku byly poměry snesitelné, avšak s blížící se frontou se zhoršovaly. Nakonec bylo vězňům umožněno vrátit se domů, ale ihned se hlásit. Po krátkém čase dostali příkaz shromáždit se na Hagiboru v Praze a byli transportováni do městečka Osterode v pohoří Hartz. O tom všem si píše Sekora deník doprovázený četnými ilustracemi. A mně se tak připomínají otcova vyprávění i vlastní zážitky. Dá se předpokládat, že se otec i Sekora znali, otec o něm, stejně jako o malíři Wíšovi vyprávěl. Otcovi, kvůli podobě se jménem barona Ringhofera, říkali baron. Byl výborným společníkem, hrál na kytaru a nepochybuji, že tam měl mnoho dobrých přátel.

Vraťme se ale k Deníkům. Mohu jen doporučit jejich přečtení, protože dokumentují a ilustrují méně známou část české historie. Připomínají dobu, kdy jsme byli německým protektorátem ovládaným poslušnou soldateskou a svým způsobem varují před tím, abychom se stali novým protektorátem ovládaným německými finančníky a průmyslníky, kteří se stejně jako tenkrát, opět pokoušejí ovládnout Evropu.

Ivo Krieshofer

* * *
Zobrazit všechny články autora