Vzpomínka na Neru, nejhubenìjšího vlèáka ve støední Evropì
Pøíbìhy z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové
„Kolja…to neznáte mého psa!“
Mùj tatínek sice na dobrodruha nevypadal, ale lze dolo¾it, ¾e jím opravdu byl. Pøed rokem 1936 jsme bydleli v malé michelské garsonce, do které jsme se vešli jen s velkými potí¾emi. Pøesto tatínek usoudil, ¾e místa máme dost, a kdoví odkud pøinesl do rodiny štìnì vlèáka.
Byla to fena a jmenovala se Nera. Proè, to nám tatínek nikdy nevysvìtlil, ale vzhledem k jeho zálibì v historii a okouzlení starým Øímem mám jisté podezøení.
Nera byla zvíøe velice neposedné a ka¾dým pohybem brnkala mamince na nervy. V jednom kuse štìkala, skákala na stùl a okusovala kdeco. Proto s ní musel tatínek chodit na dlouhé procházky, pøièem¾ nevýslovnì trpìl. Nera mu okam¾itì utekla a on ji hledal po celé Michli a okolí. Našel ji témìø v¾dy u Botièe, kde honila potkany. Stával se z ní lovec a predátor. Kolik potkanù ulovila, není však nikde dokladováno.
Pak se však stala nehoda, ba pøímo tragedie! Kdy¾ u¾ Neru nebavilo okusovat postel a nohy u stolu, pustila se do nádobí! V nestøe¾eném okam¾iku se¾rala hliníkovou l¾íci – a to ji neudìlalo dobøe. Popisovat její útrapy snad není tøeba. Pøesto Nera pøe¾ila, ale nezvyklá lahùdka zanechala stopy na jejím vzhledu. Ze ztepilého a vznosného zvíøete se stal hubeòour k pohledání. ®ádný chrt nebyl štíhlejší a témìø nikdo nevìøil, ¾e jde skuteènì o vlèáka.
Nera pøe¾ila nejen rekonvalescenci, ale i stìhování do Chodova u Prahy. Dnes je to souèást Ji¾ního Mìsta, ale tenkrát to byla vesnice jako hrom. Kolem našeho domku samé pole a blízko byl i les. Tatínek se radoval, proto¾e vìøil ve zdravý venkovský vzduch, který zajistí to, co velkomìsto poskytnout nemù¾e. Mìl nedu¾ivého syna a hubeného psa, co¾ byl problém. Hlavnì ten pes, kvùli kterému èasto sklízel posmìch.
Nutno pøiznat, ¾e Neøe venkovský vzduch vyhovoval. Lokala jej s chutí a potìšením. Jenom¾e si zároveò vzpomnìla na temnou loveckou minulost. Predátorské pudy ji brzy zcela opanovaly.
Nera byla milá a spoleèenská, pokud se jí nìkdo vìnoval. Kdy¾ osamìla, vydávala se na lov a páchala škodu. Mìla k tomu øadu pøíle¾itostí. Všude se popelily slepice, kvákaly kachny a štìbetaly husy. Témìø ka¾dý v Chodovì choval domácí zvíøectvo, které Nera s potìšením decimovala. Viník byl bohu¾el nasnadì. I jiní psi v okolí mìli své høíšky, ale Nera byla pro svou hubenost nepøehlédnutelná. Ka¾dý ji okam¾itì poznal a šel vymáhat škodu. To se tatínkovi pøíliš nezamlouvalo. Zpevnil ploty a ještì uvazoval Neru k boudì. Nevyšlo to. Pes se hravì vyvlékl z obojku a podhrabat se pod plotem nebyl ¾ádný problém.
Škody na domácím zvíøectvu narùstaly.
„To zvíøe nás zruinuje,“ hoøekoval tatínek, „kdybych je dokázal zastøelit, tak bych to okam¾itì udìlal! Ale já mám pøíliš dobré srdce.“
Kdy¾ se však dozvìdìl, ¾e jistá rodina konzumuje psy, rozhodl se ji zkontaktovat.
„Utratit psa bych nedokázal,“ tvrdil, ale tohle je nìco úplnì jiného. Kdy¾ Nera poslou¾í chudým lidem jako chutný obìd, tak to je v poøádku. To si pøed svým svìdomím zodpovím!“
Leè i tentokráte se tatínek pøepoèítal. Pán, který jedl psy, sice pro Neru pøišel, ale odešel bez ní. Prohlásil, ¾e takový hubený pes nestojí za to, aby se s ním zabíjel a pekl ho.
Nera tedy vyvázla ¾ivotem a škodila dál. Nemìla to jednoduché, proto¾e majitelé slepic byli ve støehu. Patrnì proto rozšiøovala své teritorium. Dala se na polní a lesní pych. Lovila v polích a odvá¾ila se i na kraj lesa. Zmocòovala se zajíèkù, koroptví i jiné lovné zvìøe. Uštvala kdeco a neštítila se ani hadù èi oboj¾ivelníkù. Netušila, ¾e na svou vášeò brzy doplatí. Z jedné výpravy se toti¾ Nera nevrátila. Zastøelil ji myslivec, který za to ještì dostal pochvalu. Pravdìpodobnì si vùbec neuvìdomil, ¾e zlikvidoval nejhubenìjšího psa ve støední Evropì.
Od té doby jsme ji¾ ¾ádný pozoruhodný unikát nevlastnili. Ale co není, mù¾e být! Naše Betynka to chce dotáhnout na nejtlustìjšího kokršpanìla na svìtì.