Šumavské vinuté perle Mám ráda Šumavu a jezdím tam ka¾dý rok nejménì dvakrát. V zimì na bì¾ky, v létì k Otavì. Man¾el jezdí na kole, já le¾ím s kní¾kou na dece a „kochám se“. Jak u¾ asi víte, moc mì baví psát rozhovory se zajímavými lidmi. Kdy¾ se poštìstí spojit oboje dohromady, je to úplnì nejlepší. To se mi povedlo u¾ nìkolikrát- napøíklad pøi setkání s paní Wudy. Umí vyrábìt korálky- pravé šumavské vinuté perle.
Tenhle rozhovor mám spojený s jednou zajímavostí- paní Wudy mi ukázala, jak si korálek vyrobit a pomohla mi udìlat si „ten svùj“. Mám z toho dokonce fotografický dùkaz. A tak se stalo, ¾e se moje fotka úplnì výjimeènì dostala do èasopisu. Rozhovor vyšel v mìsíèníku Doba seniorù è.10 v roce 2014
Senioøi èasto boøí pøedsudky – a je to nádhera
Paní Jana Wudy (49) se narodila v Olomouci, ale u¾ více ne¾ dvacet let ¾ije v Nezdicích na Šumavì. Její výrobky získaly certifikát „Šumava – originální výrobek“. Paní Jana vyrábí korálky, tzv. vinuté perly.
Našimi ètenáøi jsou pøedevším senioøi, proto má první otázka zní: Jaké máte zkušenosti se seniory, kteøí zamíøí do vašeho krámku?
Nádherné a èasto pøekvapivé. Ale pøiznávám, spíše se ¾enami ne¾ s mu¾i. Nedávno k nám pøišla šedovlasá paní, urèitì jí bylo pøes sedmdesát, neomylnì zamíøila k extravagantnímu korálku s hroty, který byl podle mne spíše pro mladého motorkáøe, a se slovy –ten je nádherný- s jeho nákupem vùbec neváhala. Mám jednu pravidelnou starší zákaznici, která k nám jednou za rok pøijde, nakoupí korálky za témìø tisícovku a libuje si, jak na ní „holky ze sboru“ mohly oèi nechat.
To vás urèitì potìšilo…
To ano. Senioøi u¾ dávno nejsou tìmi dìdeèky a babièkami u kamen. Pøedloni se na mùj dvoudenní kurz, který poøádám pro veøejnost, pøihlásily dvì kamarádky, seniorky. Vyprávìly mi, ¾e si chtìjí vyzkoušet, co jen jde. V¾dycky si našetøí a nìkam vyjedou. Pøijely si vyrobit svùj korálek a u¾ plánovaly, ¾e další rok pojedou na Ukrajinu, vyrobit si válenky. Prostì zá¾itková dovolená, jak má být. Moc jsem jim fandila. I moje maminka, které je 77 let, velmi ráda nosí mé nejbláznivìjší modely. Jak já øíkávám, ka¾dý korálek si svého kupce najde.
Vystudovala jste výtvarnou školu?
Kdepak, já jsem lesaèka, lesní in¾enýrka. Pøírodu mám ráda, táta mì do lesa vodíval odmalièka. Maminka øíkala, ¾e u¾ od dìtství jsem byla umìlecky zamìøená, ale nemìla jsem tak výrazný talent, aby je napadlo smìøovat mì k umìní. Ráda jsem si kreslila, tvoøila rùzné ornamenty, chodila jsem na keramiku i na výtvarný krou¾ek, ale ¾e by mì to mohlo ¾ivit, mì nikdy nenapadlo.
Jak jste se tedy ke korálkùm dostala?
Tak nìjak postupnì. Musela jsem k tomu dozrát, jsem vlastnì úplný samouk. Nejprve jsem dala vale lesu, a proto¾e jsem mìla blízko i k matematice a fyzice, zaèala jsem pracovat jako poèítaèová grafièka. A korálky byly mým nádherným koníèkem. Kdy¾ jsem pøed deseti lety zaèínala, nemìla jsem se s kým poradit, tradièní èeská výroba byla tajemstvím firem, které si je dobøe hlídaly. Nakonec mi úplné základy ukázali v severních Èechách. Staèily mi dvì hodiny práce na skláøském hoøáku. Zbytek u¾ jsem musela sama.
Bylo to obtí¾né?
Velmi obtí¾né – hodiny a hodiny zkoušení. Neexistovala ¾ádná èeská literatura, nebylo, kde se poradit. Hledala a pøekládala jsem cizojazyèné texty na internetu. Byla to cesta pokusù a omylù a pro mì ohromná výzva. Mùj první korálek byl hodnì nepovedený, ale mám ho dodnes doma schovaný. Komu jsem vìnovala první korálkový dárek? Mamince, ale musela ho ze mì témìø vyloudit. Mám na sebe velké nároky a nechtìla jsem rozdávat nedokonalé výrobky. Ale maminka mì v¾dycky chválila a je to tak dodnes. Pova¾uje mì za umìlkyni, já sama sebe spíš za øemeslníka. Jsem pyšná na své ruce, které to dokázaly. Kdy¾ je èlovìk dobrý øemeslník, nemá se za co stydìt.
Jsou vaše korálky všechny stejné?
Naopak, ka¾dý jiný. Vyrábím je podle nálady, nìkdy hraje roli i náhoda. Vznikne korálek úplnì jiný, ne¾ jsem pùvodnì zamýšlela, a nakonec se uká¾e, ¾e hezèí. Kdy¾ je mi dobøe na svìtì, volím vìtšinou jásavé barvy, kdy¾ mám na duši splín, vznikají korálky tmavé. Bì¾ných, jednoduchých korálkù doká¾u vyrobit i sedmdesát za hodinu, ty slo¾itìjší – zdobené a daleko dra¾ší, trvají déle, nìkdy i více ne¾ hodinu jeden korálek.
Šumava je skláøskou výrobou proslavená odedávna, vyrábíte korálky stejným zpùsobem, nebo jinak ne¾ v minulých stoletích vaši pøedchùdci?
Ta výroba je v podstatì stejná, odlišný je zpùsob zahøívání skla. Já pou¾ívám skláøský kahan, døíve se pracovalo pøedevším ve skláøských hutích, kterých bývaly na Šumavì desítky. Dnes jich tu zbylo opravdu jen pár. Korálky se pùvodnì vyrábìly do rù¾encù, øíkávalo se jim páteøíky - to slovo vzniklo z poèáteèních slov modlitby „páter noster“. V minulosti se sklenìnými korálky zdobili Indiáni, Afrièané, dokonce v zámoøí bývaly smìnným platidlem. Pozdìji se vyrábìly jako sklenìné napodobeniny perel, proto dnes mají název vinuté perle.
Jak tedy vlastnì korálek vzniká?
Èlovìk potøebuje zruènost, fantazii, trpìlivost – tu pøedevším. Jsou to dlouhé hodiny, kterými se postupnì získává øemeslná zruènost. Potøebujete skláøský hoøák, bez nìj to nejde. Roztaví se sklenìná tyèinka, ty mi pøicházejí ze skláren, a kdy¾ sklo teèe, navíjí se opatrnì na kovový drát, opatøený tenkou kaolínovou vrstvièkou, která je dùle¾itá k tomu, aby bylo mo¾né hotový korálek z drátku stáhnout. Dekory se vytahují kovovými jehlami, korálek se mù¾e zdobit sklenìnými nitkami.
Vy jste se rozhodla pomoci zájemcùm proniknout do tajemství výroby korálkù. Proè?
Ano, poøádám dvoudenní kurzy, ale bìhem léta k nám mù¾e pøijít kdokoliv a zkusit si korálek vyrobit. Jeho výroba trvá pøibli¾nì dvacet minut. Proè to lidi uèím a ukazuji jim své postupy? Myslím, ¾e je to tak správné. Dobøe si pamatuji, jak tì¾ké byly mé zaèátky, kdy¾ mi nikdo nepomohl. Tak asi proto. Rodina se zlobila, ¾e si „vyrábím konkurenci“, ale toho já se nebojím. Konkurence èlovìka nenechá zakrnìt a nutí ho stále se zlepšovat. A pak- to, ¾e to nauèím co nejvíc lidí- je zárukou, ¾e øemeslo nevymizí.
Máte hodnì zájemcù?
Nejvíc jich bylo tak pøed ètyømi roky. Tenkrát mezi vánoèními svátky vysílala televize Toulavou kameru, ve které mì ukázala. Bylo úplnì neskuteèné, co se potom dìlo. Lidé zjistili, ¾e vyrobit si korálek, je opravdu mo¾né, a ka¾dý si to chtìl vyzkoušet. Telefony drnèely, týden co týden pøijí¾dìli zájemci, kteøí se to chtìli nauèit. Byli tu z celé republiky – mladí, staøí, byly jich stovky. Ani jsem nemìla èas vyrábìt své korálky. Teï se situace uklidnila, nejvìtší zájem opadl. Rušno bývá pøes léto, potom se v klidu vìnuji své práci- vyrábím korálky na další sezónu.
Kde své zbo¾í nabízíte?
Prodávám ve svém obchùdku tady v Nezdicích a také v galerii na námìstí v Sušici. Kdo chce, najde si nás. Mé korálky prodávají i šumavská infocentra, jsou opatøeny cedulkou „Šumava- originální produkt“ V samém zaèátku jsem té znaèce nepøikládala takovou dùle¾itost, chtìla jsem dìlat sama za sebe, nakonec jsem se nechala pøemluvit. A dnes jsem ráda. Èlovìk má být pyšný na region, ve kterém ¾ije i na práci, která je uznávaná.
Podléhají korálky také módním vlnám – tøeba barevností?
Ano, podléhají. Jen¾e sklárny nemohou reagovat tak rychle jako textilní výroba, tak¾e se mi stává, ¾e lidé po¾adují tøeba „lila“ korálky, a já musím øíct, ¾e takové vyrobit nemohu, není z èeho. Za ta léta jsem si všimla i jiné zajímavé souvislosti – jako dárky lidem narozeným v urèitém znamení chodí dárci nakupovat korálky konkrétních barev. Kdy¾ se blí¾í mìsíc býkù, jdou na odbyt èervené, v mìsíci ryb modravé. Všeobecnì ale platí, ¾e v létì frèí jásavé barvy, v zimì spíše svìtlé odstíny.
Nedá mi to, musím se zeptat na vaše neobvyklé pøíjmení. Je to vaše umìlecké jméno, nebo vaše rodina pochází z ciziny?
Ani jedno, ani druhé. Ale nevadí mi, ¾e se ptáte, nejste první. Wudy je pøíjmení èeské, tady na Šumavì se vyskytuje u¾ od 13. století, pátrala jsem po tom. Jen v období, kdy se ¾enská pøíjmení musela pøechylovat, se ¾eny v naší rodinì jmenovaly Wudyová. Zajímavé je, ¾e Nìmci vìdí, ¾e se jedná o pøíjmení èeské, naopak Èeši si myslí, ¾e je nìmecké.
Paní Wudy, dovolte mi ještì poslední otázku. Na co jste nejvíc pyšná?
Letos poprvé mùj výrobek zamíøil na zahranièní skláøskou výstavu a mám signály, ¾e to byla mise úspìšná. Náhrdelník, který jsem tam poslala, je témìø 2 kg tì¾ký, je to spíš výtvarný objekt ne¾ praktická ozdoba. Poskládala jsem ho ze stovek korálkù. Sklo je mùj ¾ivot, nemám èas vùbec na nic jiného. Kdy¾ zrovna nevyrábím, neprodávám, nenavrhuji do skicáku nové vzory, tak si o sklu alespoò ètu a listuji odbornými publikacemi. Má první kniha o korálkách- vùbec první èeská- je právì v tisku.
Jsem pyšná pøedevším na to, ¾e mì korálky u¾iví. A to dnes není jednoduché. A pak mì taky høeje vìdomí, ¾e jsem to byla já, kdo ukázal lidem „korálkovou cestu“.
PS. Na závìr svého vyprávìní mì paní Wudy vyzvala, a» si zkusím korálek vyrobit. S její velkou pomocí se mi to docela povedlo. Kdy¾ se mi skutálel do dlanì, byl to moc hezký pocit.
dobrý øemeslník, nemá se za co stydìt.
