Kdy¾ nìkam cestuji hromadnou dopravou, beru si do kapsy útlou kní¾eèku s názvem, který je v titulku. Jsou s ní spojena dvì vzácná jména. Sergej Jesenin a Jan Zábrana.
®ivot a dílo toho ruského básníka pøipomíná kometu. Odešel krátce po tøicítce, patrnì jako sebevrah, okolo jeho smrti bylo hodnì nejasností. Nezapomínejme, ¾e v roce jeho smrti, v roce 1925, nejen v Petrohradì doslova zuøila „bolševická revoluce“ a krutý vtip o tìch, kteøí pøi jedné kolektivní smrti nejedli houby, a¾ dìsivì vypovídal o tehdejší realitì.
Jesenin za svùj krátký ¾ivot stihl ètyøi man¾elství, první a poslední takové pololegální. Byl miláèkem ¾en, fyzicky mimoøádnì pohledný snílek i opilec, duše roztøíštìná, ale geniální. Za pøipomínku urèitì stojí jeho man¾elství s extravagantní americkou taneènicí Isadorou Duncanovou, kterou mo¾ná nejvíc nakonec proslavila tragická smrt, vhodná skoro do hororových èítanek. Ale kdo chce znát víc, jistì si dohledá.
Jaké blaho v kupce sladce døímat,
hubou luny seno se¾výkat…
Kde jsi, kde jsi, tichá radosti má,
nechtít nic a pøesto mít vše rád…
Vlastnì i ¾ivot Jana Zábrany v nìèem pøipomíná kometu, i kdy¾ navenek ne tak záøivou. Bylo mu dáno jenom padesát tøi let ¾ivota a kolik krásné práce za ním zùstalo. Sudièky mu do vínku nadìlily komunismus ve vìku nejcitlivìjším. Byl roèník 1931 a tak ho „Vítìzný únor“ zastihl v sedmnácti. Èasem semlel i oba jeho rodièe, kteøí skonèili v komunistických kriminálech.
Nedostal se na ¾ádnou vysokou školu, pøesto jeho vzdìlání a odbornost vysoko pøevyšovaly nejen tehdejší prùmìr. Jeho pamìti Celý ¾ivot mohly vyjít a¾ po „sametu“, a kdy¾ jsem je poprvé èetl, ¾asl jsem, jak on, sedmnáctiletý kluk, mìl jasno o zlu komunismu, jak byl u¾ v té dobì pouèený, vzdìlaný.
Tak odkvetou i naše dny,
Jak hosté, co jen prošli sadem.
Kdy¾ v zimì nejsou kvìtiny,
Naè trápit se tím, kde je najdem.
Kdy¾ si projdete výèet jeho díla, asi se vám trochu zatají dech. Psal zajímavé básnì a ve svých pamìtech vypráví, jak mu je komunistiètí „vymìšovaèi citù“, re¾imní básníci a souèasnì redaktoøi nejen zakazovali, ale souèasnì i vykrádali. Na volnou nohu pøešel jako pøekladatel v roce 1954 a asi nemusím zdùrazòovat, jak tì¾ké pro nìj bylo u¾ivit rodinu. Ne¾ivil se jenom pøeklady, byl také respektovaný editor, recenzent, komentátor literatury.
Ale neshýbal se, neuhýbal, prosazoval se pøedevším svými schopnostmi. Jednu dobu patøil i k „pokrývaèùm“, kryl tøeba A. Pøidala, man¾ele Pellarovy. Patøil k pøátelùm Josefa Škvoreckého a z jejich spoleèné autorské dílny jsou skvìlé detektivky o detektivní kanceláøi Ostrozrak, o vra¾dách nejen se zárukou. Asi bych mìl zmínit, ¾e okolo tìch detektivek propukla trochu nechutná aférka, proto¾e vdova po Zábranovi tvrdila, ¾e on byl jediným autorem. Za komunistù pochopitelnì Škvorecký jako autor nemohl být uveden. Pokud vím, Škvorecký to odmítl, ale dál to nerozmazával. Èetl jsem ty detektivky s velkým potìšením a Škvoreckého vypravìèský dar jsem v nich potkal.
Já u¾ jsem hotov. U¾ nemù¾u zpátky.
Vidíš tìch flašek tu stát?
Já u¾ si sbírám jen zátky
duši chci zašpuntovat.
Jan Zábrana je téma na skvìlou diplomovou práci. Urèitì u¾ jich nìkolik existuje. Já mìl ambice jenom na pøipomínkový blog. A jak u¾ se ka¾dý trochu dr¾íme svého tématu, naskoèilo mi jméno jiného pozapomenutého genia, Vratislava Bla¾ka. Oba byli pøátelé Josefa Škvoreckého, oba velmi poškození komunisty. Ovšem Bla¾ek jako mladý mu¾ vstoupil do KSÈ, kde¾to Zábrana snad nikdy. Nakonec ten zlovolný re¾im semlel nepøímo oba.
Øekl jsem své milé: To z té výšky sem
Hází nìkdo bílý kvítek za kvítkem.
Jenom zatop v kamnech, postel rozestel,
Bez tebe bych v srdci metelici mìl.
Je trochu paradoxem té temné doby, ¾e nám pøinesla i nìkolik kongeniálních pøekladatelù. Zábrana cizeloval Jesenina skoro tøicet let a je to na tìch pøekladech znát. Tak vám snad nebude vadit, kdy¾ text prolo¾ím nìkolika støípky z Jesenina.
