Jocelyn svému psu: ... Ach ne!
A¾ tento cit uhasne v oèích tvých,
znovu o¾ije tam kdesi na nebesích...
(Alphonse de Lamartine)
Mé povídání o Sandy pro knihu „Kolja...to neznáte mého psa!“, jsem napsal v roce 2002, po tøech letech spolu¾ití s ní. Avšak pøišel den 26. èervence 2007 10 hodin veèer a Sandy byla u¾ 4 hodiny mrtvá. Vidím to jako dnes, sedìl jsem, breèel a vzpomínal na tìch minulých osm let mého ¾ivota s tímto psem.
K tomu, co jsem napsal v knize, se dá jen málo dodat: Sandy zùstala skoro a¾ do konce svého ¾ivota tím ¾ivým, spoleèenským a milým psem, jak jsem ji popsal døíve. Samozøejmì se bìhem let trochu – ne moc- uklidnila a nebyla tak divoká, jako za mlada, ale jinak zùstala stejná.
Jednu její vlastnost jsem ale zapomnìl popsat: Sandy strašnì milovala vodu a byla velmi spokojená, kdy¾ si mohla nìkde vlézt do ní, vykoupat se, potopit se, najít nìjaký velký kámmen, který nám s radostí pøinesla, abychom jej hodili zpátky do vody a ona mohla zase hledat. Pøi našich spoleèných vycházkách, výletech a dovolených jsme v¾dy sna¾ili najít konèinu s vodou, aby se náš pejsek mohl vyøádit.
Témìø nikdy se nestalo, ¾e bychom se na ni museli vá¾nì zlobit, proto¾e nìco provedla. Neprala se s jinými psy, jenom se bránila. Jednou ji napadl agresivní sosedùv pudl. Bránila se tím, ¾e toho mròouse chytila za høbet, zaklepala s ním a pustila ho. Od té doby se jí ten pudl (mimochodem také sleèna) zdaleka vyhýbal. Mìla dobrou kamarádku – fenku rotweilera od sousedù, která byla podstatnì mladší a kterou Sandy znala od té doby, co byla štìnìtem. Hrály si spolu velmi èasto, nìkolikrát se do sebe s velkým rámusem krátce pustily. Kdykoliv ale Sandy slyšela, ¾e její kámoška je venku, chtìla okam¾itì k ní pohrát si. I s Falkem, co¾ byl obrovský pes naší dcery, si dobøe rozumìla - pokud zrovna nešlo o ¾rádlo. V tomto pøípadì neznal Falko, který byl poøád hladový, ¾ádný pardon.
Pøi našem cestování se èastìji stávalo, ¾e jsme ji museli nechat doma. Pochopitelnì jsme se sna¾ili to udìlat, tak, aby i u cizích byla spokojená. V posledních letech jsme ji dávali k našim pøátelùm do Kolína nad Rýnem. Tam se jí daøilo moc dobøe a byla tam ráda. Za kamaráda tam pøeci mìla Kolju. Ale ty první okam¾iky doèasného rozlouèení byly pro nás všechny v¾dycky trochu bolestné – Sandy pøi louèení vyla a plakala, ale brzo se po našem odjezdu uklidnila a potom byla s kamarádkou Elou spokojená. Kdy¾ jsme si pro ni pøijeli, pøivítala nás bouølivì, jako by nás sto let nevidìla, lítala kolem nás, okam¾itì skoèila do auta a nechtìla z nìho u¾ vùbec vylézt. Na zpáteèní cestì se nìkolik kilometrù pøed Budesheimem probudila ze spánku, zaèala být neklidná, kòuèela a štìkala a¾ domù. Vyøítila se z auta, prohlédla si okolí, vbìhla do bytu a byla zase spokojená. To byly okam¾iky, kdy jsem já mìl výèitky vìdomí, ¾e jsem mého pejska nechal samotného.
Na jaøe roku 2007 jsme byli s našimi pøíbuznými z Ameriky na dovolené ve Francii. Sandy zùstala tøi týdny u pøátel v Kolínì. Kdy¾ jsme si pro ni v polovinì kvìtna pøijeli, tak nás jako v¾dycky bouølivì pøivítala. Pøítelkynì Ela nás ale upozornila na nìkolik boulí, které u ní pøi hlazení nahmatala. Zaèali jsme si na to dávat trochu pozor a vidìli, ¾e se tyto boule zvìtšují. Kromì toho zaèala být Sandy ménì aktivní, procházky jí u¾ nedìlaly takovou radost. A tak jsem s ní zajel k zvìrolékaøi. Pøi první návštìvì jí vzali krev, ale nic nenašli. Pøi druhé návštìvì, v polovinì èervna, jí v narkóze vzali vzorky z jednoho nádoru a zjistili, ¾e má agresivní rakovinu krve. Od té doby to zaèalo být špatné. Pøestali jsme chodit na procházky, Sandy prospala vìtšinu dnù pod psacím stolem nebo ve ve sprchovém koutì. Pøestala ¾rát a zaèala rapidnì hubnout. Celý èervenec jsem ji krmil jenom vybraným mìkkým jídlem a jejím oblíbeným salámem. Byla èím dále více unavená, jenom le¾ela a spala. Bylo vidìt, ¾e má horeèku, mìla horký èumák, nezvykle èervený jazyk a èasto rychle dýchala. Polykala jenom s obtí¾emi, nádory se zvìtšovaly a bránily jí v polykání a dýchání. Konzultoval jsem její stav se zvìrolékaøem a v ten den jsem se rozhodl po¾ádat jej o ukonèení jejího trápení. Dne 26. èervence v 18 hodin usnula na vìky.
Ctirad Pánek
* * *
Ctirad Pánek narozen 26. záøí 1937 v Brnì.
Otec byl myslivec a mìl nìkolik psù, které si syn zamiloval. Ale jeho utoulaný ¾ivot mu nedovolil mít svého vlastního. Vystudoval dálkovì prùmyslovou školu textilní a celý ¾ivot pracoval jako textilní in¾enýr v rùzných odvìtvích textilního a chemického prùmyslu.
V roce 1969 se s rodinou vystìhoval do západního Nìmecka, kde ¾ije dodnes. Je ¾enatý, má tøi dospìlé dìti.
V Nìmecku mìl velmi rušný ¾ivot, hodnì cestoval po svìtì a poøád tou¾il po tom, mít psa. To se mu podaøilo a¾ po jeho odchodu do dùchodu, kdy si pøivezl z útulku hezkou fenku, která se stala jeho nejlepší pøítelkyní.
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.