„Tak poslyš, proè píšeme kní¾ku jen o psech samejch slavnejch páníèkù? Proè nenapíšeme taky o tìch obyèejnejch, ti si to taky zaslou¾í – jako tøeba ta moje kamarádka Sandy z Eifel!“ vyštìknul na mne z nièeho nic Kolja, kdy¾ jsme se vraceli domù z procházky. U¾ ho pøestalo bavit vìèné oèichávání a prohánìní se po poli a zaèal pøemýšlet. Tyhle okam¾iky s ním mám hroznì rád.
„Víš, Koljo, s lidmi to je nìkdy tì¾ké. Èíst o obyèejných psech nikoho nebaví, ale kdy¾ to je tøeba o psu takového dalajlámy, tak to budou èíst tøeba i v Tibetu. Asi jsme u¾ jednou takoví.“
„Jo, to bych øek´. Zajímají vás jenom senzace a obyèejný ¾ivot vám uniká! Copak vy lidi nemáte ten správný èuch? Copak nevyèucháte, co je dobré a co je špatné?“ zeptal se mì s nepøedstíraným zájmem mùj pes.
„Jo, tohle bejvávalo, ale to u¾ je moc a moc dávno, snad ještì v dobách, kdy jsme skákali jako opice po stromech. Dnes mi pøipadá, ¾e dìláme všechno proto, abychom sebe sami co nejrychleji znièili a jestli nám vùbec nìco zbylo, tak je to ten instinkt nezdravý. Ale to by bylo na dlouhé povídání.“ Kolja se po mém rozumování zatváøil poøádnì otrávìnì.
„A víš vùbec, jak pan Pánek k Sandy pøišel? Nevíš? Tak poslouchej! Zaèalo to vlastnì u¾ pøed mnoha a mnoha lety, to Sandy ještì vùbec nebyla na svìtì. Radek, tak se papá Pánek jmenuje, v té dobì hodnì kouøil, ale jednoho dne s tím praštil a tvrdì se rozhodl, ¾e u¾ toho èvaòháka do pusy nevezme a vydr¾í to a¾ do dùchodu. Potom a¾ prý pùjde do penze, koupí si fajfku a psa. S fajfkou bude chodit na procházky a se psem kouøit – nebo obrácenì. A tak se taky stalo.“
„Viï, ¾e dáme do kní¾ky aspoò jednoho obyèejnýho psa!“ ¾adonil Kolja, kdy¾ jsme došli k brance našeho domu. „To víš, ¾e dáme, ko¾íšku, kdy¾ tak pìknì prosíš, tak ano, a tøeba hned dva! Pánkovic Sandy a psa ´Profesora´ paní Frostové. Tu zatím znají jen psi z jejího okolí, napsala o nich moc hezkou kní¾ku Šlechtici a bastardi,“ sliboval jsem. To u¾ jsem vìdìl, ¾e Kolja má vlastnì pravdu – proè psát poøád jen o tìch slavných?
A tak ne¾ se staèil uvelebit ve svém pelíšku, u¾ jsem sedìl u poèítaèe, hlavu vra¾enou do monitoru a psal dva dopisy – jeden našemu pøíteli Ctiradovi Pánkovi do Buedesheimu v Eifel, 33 km od belgických i luxemburských hranic a druhý pak paní Alici Frostové do Prahy.
Václav ®idek
* * *
Láska na první pohled
Pán Bùh nám dal v podobì psa opravdového pøítele,
nebo» vìdìl, ¾e takového mezi lidmi nenalezneme.
(Josef Fousek)
U¾ dlouho jsem si pøál mít svého pejska. Ale proto¾e jsme byli rozcouraná domácnost, nebylo na uskuteènìní mého pøání po dlouhou dobu ani pomyšlení. Kdy¾ jsem odešel do dùchodu, zaèala být moje touha silnìjší a nabývat na obrysech. Po dlouhých diskusích jsme se nakonec rozhodli vysvobodit z útulku jednoho chudáka bezdomovce. Moje ¾ena Jitka se psù trochu bála a trvala na tom, ¾e to zvíøe nesmí být moc velké ani moc tlusté a chlupaté u¾ vùbec ne, nejlepší by asi bylo úplnì nahaté a bez ko¾ichu.
Kdy¾ u¾ to rozhodnutí padlo, pøistoupili jsme k èinu a jednoho pošmourného listopadového dne jsme se vydali do psího útulku v Trieru. Pøivítali nás tam bez vrèení, psù mìli habadìj. Jak jsme se tak motali kolem kotcù, upoutala nás jedna fenka, která sice mìla tu správnou velikost a nebyla ani tlustá, ale mìla zase moc chlupù. Kdy¾ jsme procházeli kolem, vyla a vítala nás tak, jako bychom k ní patøili odjak¾iva. Mnì se hned zalíbila u¾ proto, ¾e to byla vyslovenì hezká holka. Navíc byla Sandy pomìrnì mladá, tøíletá, a v útulku byla teprve deset dní. Rozhodli jsme se, ¾e si tuhle sliènou psí sleènu vezmeme domù na zkoušku.
Jakmile ji ošetøovatelka vypustila z kotce, øádila Sandy jako pominutá. Dostali jsme vodítko a poprvé se vydali na procházku do okolí. Sandy byla zpoèátku trochu nesvá, ale brzy se uklidnila. V polích zaèala dokonce projevovat zájem o okolí, ocásek se jí zvednul do výše a bylo vidìt, jak je spokojená. Kdy¾ jsme však došli zpátky do útulku, zaèal cirkus nanovo. Sandy øádila, štìkala, vyla, skákala a bylo vidìt, ¾e by udìlala cokoliv, jen aby nemusela zpátky do „vìzení“. Nemusela, proto¾e jsem se do ní mezitím tak zamiloval, ¾e jsem se rozhodl ji ihned adoptovat.
A jelo se domù. Jitka øídila a já se Sandy jsem se uvelebil na zadním sedadle. Sandy si cestou pro sebe tichounce kòuèela, to do chvíle, ne¾ jsme zastavili u obchodu, abychom jí koupili nìjakou výbavu a nìco „na zub“. V okam¾iku, kdy se auto zastavilo, nastalo opìt veliké rodeo. Sandy se sna¾ila za ka¾dou cenu vyškrábat z auta. Venku pak bìhala jako ztøeštìná okolo vozu, poøád jako by nìco hledala. Uklidnila se zas teprve a¾ doma. Pøedevším si velkým tempem dùkladnì prohlédla nové bydlení a potom se na nás pøilepila, celý veèer se dr¾ela v naší spoleènosti. Ustlali jsme jí na koberci v pøedsíòce pøed lo¾nicí a já jsem se pøipravil na bouølivou noc. Nic se však nedìlo. Sandy „zaøezávala“ klidnì a¾ do rána. Kdy¾ jsme vstali, opìt nás radostnì pøivítala a šli jsme se projít. Sandy si dùkladnì oèichala celé okolí a podle postavení ocásku to vypadalo na dobrou náladu. Doma se dùkladnì najedla a potom nám trochu nesmìle pøinesla ukázat novou gumovou hraèkou – chtìla si hrát. Trvalo to snad více ne¾ hodinu, potom teprve si utahaná Sandy vlezla pod mùj psací stùl a upadla do øíše snù.
Dny a týdny ubíhaly, naše psí sleèna se u¾ u nás cítila doma a byla s námi velice spokojená. Pomalièku jsme jeden druhého poznávali a brzy nám bylo jasné, ¾e Sandy je velmi spoleèenský pes. Pokud byla s námi, byla velmi hodná. Kdy¾ však jeden z nás musel nìkam odejít, doprovodila ho s velkým kòuèením ke dveøím a nìkolik minut velice truchlila. Ale kdy¾ jsme pøišli domù, tak zase naopak nastalo velké vítaní spojené s veškerými projevy nesmírné radosti. Byla také velmi pozorná. Ka¾dou návštìvu hlásila u¾ dlouho pøedtím, ne¾ zaznìl zvonek a doprovázela štìkotem z okna ka¾dé auto, které okolo nás projelo. Naštìstí bydlíme na okraji vesnice a tìch aut mnoho nebylo.
Z vodítka jsem se ji odvá¾il vypustit a¾ po nìkolika dnech. Sandy vyrazila jako utr¾ená ze øetìzu, ale po zapískaní se poslušnì vrátila. Trénovali jsme základy slušného psího chovaní a bylo vidìt, ¾e u¾ o nìm asi kdysi nìkde slyšela. Jednou na procházce v lese nìkdo vystøelil. Sandy bìhala volnì a po výstøelu prudce vyrazila. Nereagovala na volání a letìla poøád dál jako splašená. Já jsem za ní bì¾el a funìl jako stará lokomotiva, ale Sandy byla rychlík. Kdy¾ se koneènì trochu vzpamatovala, zùstala stát a zøejmì pøemýšlela, co dál. Nechala se pøipnout na vodítko a dr¾ela se mne po zbytek cesty jako klíštì. Podobnì reagovala na rány èi bouchnutí dveøí i pozdìji. O Silvestru jsme byli pøipraveni, a kdy¾ se kolem pùlnoci zaèaly ozývat rány, Sandy rychle zalezla v koupelnì do sprchy, kde strávila zbytek noci a¾ do rána.
Ka¾dý pes jiná ves, ka¾dý má jiné zvyky a zlozvyky. Naše milá Sandy je aktivní, spoleèenská, trochu bázlivá – a krade! Byla u nás teprve dva dny, mìli jsme k obìdu guláš a co zbylo, dala Jitka do misky v kuchyni vystydnout. Sandy naprosto potichu misku vybílila, vydrhla doèista a jen se spokojenì oblizovala. Vùbec jí nevadilo, ¾e guláš byl ostrý jako ¾iletka. Huba ji poøádnì pálila, proto¾e pak vypila všechno, co teklo. Po nìjakém èase jsme byli s pøáteli na dovolené u moøe. Bydleli jsme ve spoleèném bytì a dìlali si spoleèné snídanì. Tehdy jsme si koupili na snídani moc dobrou šunku. Náš pøítel ji ráno pøipravil na mísu a poodešel pøipravovat jídelní stùl. Kdy¾ se otoèil, byla mísa prázdná. Chudák si myslel, ¾e se mu to zdá, ¾e asi tu šunku ještì zapomnìl v lednici, ale to byla jen naše Sandy v akci. Jindy zase jsme sedìli spoleènì v obývacím pokoji u nízkého stolku a v plné míøe hodovali. Na stole byly mísy plné salámù, šunky, sýrù a uzeného lososa. Sandy zaèala jako ¾ralok pomalièku krou¾it okolo a jedním okem nepøestávala pokukovat po tìch dobrotách. V nestøe¾ené chvíli se pøiblí¾ila trochu blí¾ a bìhem okam¾iku jazykem zametla poøádnou porci uzeného lososa. Udìlala to v takové rychlosti, ¾e to nikdo z nás ani nezpozoroval, jenom jsme se najednou divili, jak to, ¾e je mísa prázdná. A proto¾e naši Sandy dobøe známe, šli jsme se za ní podívat. Le¾ela v koutì jako jelimánek a jenom jazyk labu¾nicky v tlamì pøevalovala, a¾ to mlaskalo!
Pomìrnì èasto cestujeme, vìtšinou autem. Pro Sandy jsme pøesedlali na kombi, ve kterém má víc místa a pohodlí. Máme štìstí, proto¾e autem jezdí velmi ráda a chová se poslušnì, vìtšinu cesty prostì prochrápe. I v hotelu nebo na dovolené s ní nejsou problémy – hlavnì, ¾e jsme tam my! Vy¾aduje pouze hodnì pozornosti a nutí nás k aktivitì a pohybu. Bez delší ranní procházky se neobejde, pøitom respektuje, kdy¾ si chceme pøispat. Sotva¾e však zaslechne, ¾e je nìkdo z nás vzhùru, hned oèekává, ¾e vstane celá rodina a všichni se pùjdeme provìtrat.
Mít psa je nìco krásného. Ne nadarmo se øíká, ¾e pes je nejlepší pøítel èlovìka. My bychom se od Sandy nikdy nechtìli odlouèit. Ty spousty krásných chvil s ní jsou tak cenné, ¾e na tìch pár nepøíjemností lze zapomenout.
Zítra: Nikdy na Sandy nezapomenu.
Ctirad Pánek
* * *
Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.