Dnes má svátek Mikuláš, tak malá vzpomínka na nìj, ale i na další rozdávaèe...
Rozechvìný ¾aludek, pøipravená modlitbièka a strach, ¾e mne odnese èert nebo dostanu jen suché brambory! To bylo moje ranné dìtství v den Mikuláše.
S posvátnou hrùzou jsem oèekávala zvonìní rolnièek a pak vešel obrovský, vysoký, bìlovlasý, vousatý mu¾ se zakroucenou holí, èerveným pláštìm a s dáreèky. Jak jsem pøed ním koktala! Stydìla se a bála! Udivovalo mne, ¾e všechno o mnì ví, kdy jsem nesnìdla kaši, a kdy jsem zlobila – obrovský respekt jsem mìla a pøinejmenším další týden jsem opravdu poslouchala!
Èasem jsem si všimla, ¾e Mikuláš nosí stejné papuèe jako má mùj tatínek a taky mi vrtalo hlavou proè zrovna v ten dùle¾itý moment tatínek nikdy není doma! Vyèítala jsem mu to a on nevrle odpovídal, ¾e musel to nebo ono…
Pak mávnutím kouzelného proutku (básník by øekl, „èas oponou trhnul a zmìnìn svìt“) jsem u¾ jako školaèka pøednášela básnièky pøed jiným velkým pánem s vousy. Ten „nový“ pøijel z Èukotky, táhli ho na saních jeleni, a mìl moc rád, kdy¾ jsme øíkali ruské básnièky. Taky nosil dárky, ale nechodil u¾ k nám domù, ale v¾dy do Agitaèního støediska v našem mìsteèku.
Pak letmo pøebìhl Mikuláš dva tøi roky, kdy socialismus s lidskou tváøí pøipouštìl existenci i této bytosti a hup – zpátky na Èukotku. Nebyla to koneèná.
V prùbìhu mého ¾ivota dorazil tøetí rozdávaè, Santa Claus. Taky mìl èervený pláš», bílé vousy a taky pøijí¾dìl odnìkud zdaleka. A taky nosil dárky. Pravda, nìjak datumovì nám to nesedìlo, ale Èeši si s tím hlavu moc nelámali a Santa Claus prostì tak jako Mikuláš i Dìda Mráz chodil 6. prosince.
Jsem zvìdava kdo pøijde letos. Ne, ke mnì u¾ dávno nechodí nikdo s bílým vousy a s èerveným kabátcem. Ani Je¾íšek u¾ se nenamáhá a neète má pøání, která nosím jen v myšlenkách. Ten u¾ hodnì dlouho dává peníze do obálky se slovy – mámo, kup si co chceš, ty stejnì víš nejlíp, co potøebuješ.
Mo¾ná, ¾e by mne potìšila kní¾ka, èokoládové bonbony nebo plyšový medvídek?
Asi by mi bylo dost jedno èím se ten dárce prezentuje, já bych jen vnímala, ¾e je to z lásky, ¾e na mne nìkdo myslel, dal si tu práci a pøemýšlel, èím by mi udìlal radost.
Nevadilo by mi i kdybych tu kní¾ku u¾ èetla, i kdybych bonbony rozdala, a medvídka nejspíš odlo¾ila a» nejsem naøèena z infantilnosti.
Za tu chvilku krásného pocitu by to urèitì stálo...
V prùbìhu mého ¾ivota dorazil tøetí rozdávaè, Santa Claus. Taky mìl èervený pláš», bílé vousy a taky pøijí¾dìl odnìkud zdaleka. A taky nosil dárky. Pravda, nìjak datumovì nám to nesedìlo, ale Èeši si s tím hlavu moc nelámali a Santa Claus prostì tak jako Mikuláš i Dìda Mráz chodil 6. prosince. 