Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Tøi Grácie


Ve filmu Vra» se do hrobu mì pobavil slogan: „Neckermann a Quelle, a» jdou do prdele, všech Èechù je ráj, obchodní dùm Máj“, který hulákali studenti na zemìdìlské brigádì, vracející se z chmelnice na ubytovnu. 


Pamatuju si však doby, kdy pánbùh zapla» za Neckermanna. Moje kamarádka švadlena Lidka Wurbsová z Lišan se poka¾dé tìšila jako na smilování, a¾ pøijede soused ze zahranièí, kam pravidelnì vozil s tirákem dla¾dièky z RAKA, a pøiveze jí katalog všemo¾ného artiklu onoho známého zásilkového obchodního domu v NSR. V tlusté bichli vytištìné na køídovém papíøe, kromì reklam a fotek širokého sortimentu zbo¾í, byla také dlouhá øada barevných fotografií krásných dívek a urostlých mladíkù obleèených do ú¾asných modelù.


Lidka - uèinìný machr, jen koutkem oka mrkla a ihned vìdìla, jak podle snímku nastøíhá, nastehuje a nakonec i spíchne onu parádu, která nakonec v¾dy vypadala na chlup stejnì, jako ta na luxusním obrázku z obchodní nabídky.


S Lidkou mì seznámila moje velká kamarádka Milena Èerná, která se dnes jmenuje Mocová. Je o celou hlavu vìtší ne¾ já a pøátelské pouto mezi námi je také veliké. Spoleèná pøítelkynì Lidka nás obì, jak se øíká, oblékala. Ne¾ se však pustila do šití, vyrazily jsme v¾dy všechny tøi do kšeftu s metrovým textilem a peèlivì vybíraly podobnou látku, z jaké byla ušitá pøedloha na fotce. Není divu, ¾e jsme se dostaly málem do podezøení, ¾e máme na Západì utajené pøíbuzné, kteøí nás zásobují garderobou, ve které jsme se nosily po rakovnickém námìstí jako tøi Grácie. Dost mo¾ná, ¾e by nám snad i ony bohynì pùvabu a krásy z øecké mytologie závidìly, jak jsme byly vyfiknuté.


Jednou jsme zase spoleènì vyrazily do Rakovníka po obchodech. Kdy¾ u¾ se zdálo, ¾e máme vše do posledního špendlíku nakoupené, tu si Lidka vzpomnìla, ¾e ještì musí skoèit do textilní galanterie pro perle»ové knoflíèky na halenku. Bylo nám jasné, ¾e kdy¾ ona vstoupí do království švadlenek, zapomene na hodiny, a tak jsme se s Milèou posadily na lavièku u mariánského sloupu na námìstí a trpìlivì èekaly s tváøí nastavenou slunci.


Najednou pøes nás padl stín. To nad námi stáli dva mladíci. D¾íny, bundy z kù¾e, na nohou adidasky, ten drobnìjší mìl do èela nara¾enou modrou huèku. Èekaly jsme, ¾e vyloví fotoaparát a cvak, cvak, cvak, cvak, budou do objektivu chytat sv. Václava, Víta, Prokopa a Vojtìcha, na jediné sochaøské památce v rakovnické historické èásti.


Zvìènìní ètyølístku èeských patronù se však nekonalo. Místo toho øekli dvojhlasnì: „Guten Tag.“


A pak mròous v modré huèce vznesl dotaz: „Wechseln Sie deutsche Mark in tschechische Kronen?“


„Ich verstem nicht,“ vyjelo mi dopálenì z pusy.


„Maøeny! Máry! Marky! Veksl!“ byl neodbytný a šustil palcem o prostøedník a ukazovák, aby bylo jasné, ¾e mluví o penìzích.


„Co to meleš?“ spustila Milèa. „Jaký maøeny? Jakej veksl?“


„Vole, v¾dy» jsou to Èešky jako poleno,“ ztuhnul ten vìtší.


„A to jsem si mìl jako vycucat z prstu?“ naèepýøil se mròous. „Olepený jsou pøímo západnì.“


A ihned skoèil do jiné role.


„Nakupujete v Tuzexu, to je jasný. Nepotøebujete bony? Vysypte z kabelky škváru, èili zobání - a máte je od nás za šest pade.“


Milèe u¾ to hnulo ¾luèí. „Jaký zase zobání, ty frajere?“


„Pøece prachy,“ za»ukal si na èelo mròous.


Par»ák ho èapnul za rukáv. „Padáme, vole. Dìláš tu velkej rozruch a nakonec si nás všimnou fízlové. Chceš mít na krku pøestupek o devizovém zákonu?“


Oba zmizeli za rohem, odkud se zrovna vyøítila Lidka.


„Teï by ses bývala pøesvìdèila, jaká jsi šikulka,“ vítala ji Milèa. „V tvých ohozech si nás spletli s nìmeckýma turistkama i veksláci.“


Lidka byla švadlena známá svou šikovností široko daleko. Ale proslavila se i jako zdatná zahradnice. Od èasného jara a¾ do zimy jí kvetla celá zahrada. Záhony hýøily barvami a její skalka byla skvostná. O malý kousíèek èarokrásnìjší skalku mìla jen moje maminka. Také ona se ka¾dou volnou chvilku rýpala v zahrádce. Vzájemnì si s Lidkou vymìòovaly okrasné trávy, skalnièky a mechy. Obìma se mezi kameny bìhem roku postupnì zelenaly a vzkvétaly netøesky, protì¾e, polštáøky taøièky, koberce rù¾ového kosmatce, nizounké arterie, modré hoøce, rù¾ové èervené a fialové koniklece, hvozdíky, ocúny, plazivý lomikámen, draba èi chudina i nizouèké tulipánky.

 


Málem nám však jednou na jarní zahradì vykvetly do krásy i ty klasické, zaruèenì pravé a slavné nizozemské tulipány, nejrùznìjších tvarù a barev, a¾ by oèi pøecházely. Maminka se nemohla doèkat, a¾ je soused Lidky pøiveze ze slu¾ební cesty pøímo z Holandska. Koupila si zahrádkáøskou encyklopedii, aby se na jejich pìstování øádnì pøipravila. A jak v ní neustále listovala, postupnì se dozvìdìla, ¾e tulipány, které pochází pùvodnì z Turecka, dorazily do Evropy v roce 1554 a první zemí, kde se objevily - svìte div se - byly Èechy. Zahradníci je pìstovali v Královské zahradì na Pra¾ském hradì. Odtud se postupnì rozšíøily do dalších zemí vèetnì Nizozemska, kde se jim zaèalo nebývale daøit, a tak se staly výborným vývozním artiklem. V sedmnáctém století pak dokonce celou støední Evropu zachvátila tulipánová horeèka. Za nìkteré cibulky tulipánù se dal prý koupit dùm. Mamince však staèilo pár cibulek jen tak pro potìšení.


„Tulipány koneènì dorazily,“ vítala mì Lidka, kdy¾ jsem do Lišan zase pøijela pro nìjakou letní módu. Cibule poslala mamince v papírovém pytlíku.


„Zasaïte je podle poèasí a¾ koncem záøí, èi zaèátkem øíjna. Døíve ne, a» do zimy ještì nevyraší,“ pøidala k nìmu dobrou radu.


Veèer jsem polo¾ila sáèek na stùl v kuchyni, aby byla maminka pøekvapená, a¾ se vrátí z noèní smìny. Ne¾ mì pøemohlo spaní, ještì jsem zapøemýšlela, jaké spolu najdeme pro tulipány místo, aby tìch nìkolik týdnù pøeèkaly bez úhony.


Ráno byl pytlík prázdný.


„Já si tu cibuli nakrájel na tlaèenku, co jsem si dal k veèeøi,“ pøiznal se tatínek. „Pravda, byla trochu drobnìjší, ale kdepak by mì napadlo, ¾e není obyèejná kuchyòská, kdy¾ se tu tak povalovala.“


Maminka se nad tím splasklým sáèkem vteøinu tváøila, jako kdy¾ má zlomené srdce. Pak ale jen mávla rukou: „Horší by bylo, kdyby si nìkdo z nás zlomil nohu.“


A po veèerech si potom prohlí¾ela klasické, zaruèenì pravé a slavné nizozemské tulipány nejrùznìjších tvarù a barev na barevných fotografiích v zahrádkáøské encyklopedii.


Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové "Nezbedné toulky ".


Jaroslava Pechová

* * *
Kolá¾ © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autorky



Komentáøe
Poslední komentáø: 21.07.2015  23:22
 Datum
Jméno
Téma
 21.07.  23:22 jaroslava Pechová
 21.07.  23:14 Jaroslava Pechová
 21.07.  15:52 Ferbl
 21.07.  13:38 janina
 21.07.  12:15 Von
 21.07.  08:49 kusan
 21.07.  06:26 Bobo :-)))