Moje baby Jesty

Stella Májová

* 19. července 1923
Havlíčkuv Brod, Československo

+ 5. listopadu 2009 (86 let)
Falbrook, Kalifornie, USA

Z knihy Václava Židka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.

Když jsem se v roce 1991 šťastně provdala do Jižní Kalifornie, můj milovaný manžel Jerry měl dva pejsky, dobrmana Duka a starou slečnu Tinušku neznámého původu, protože mu ji před léty jako štěňátko nějaký zloduch přehodil přes bránu. Jerry si ji samozřejmě nechal a ona ho za to celý život nadevšecko zbožňovala. U našeho domu máme velký přístřešek s květinami a tam měla Tinuška vypolstrovanou boudičku a Duk zase malou pohovku, kterou by nikomu nedaroval. Krátce po mém příjezdu jsem se s nimi spřátelila a měli jsme se všichni rádi.

Později byla Tinuška vážně nemocná, několikráte za noc jsme k ní museli vstávat, až jednoho dne nás navždy opustila. Bylo to pro nás strašně smutné a dlouho jsme ještě chodili s očima zarudlýma od pláče. Ale takový už je život, přicházejí krásné a radostné chvíle, aby je zase po nějakém čase vystřídaly smutné a tragické. A ty velmi tragické mě potkaly o sedm let později v roce 1998, když v dubnu zemřel můj Jerry a aby to úplné, tak 5 měsíců po něm odešel i Duk. Bylo to pro mne strašně bolestivé údobí, až moje jediná česká přítelkyně Irena mě přemluvila, abych si ihned pořídila jiného pejska. Jednoho dne jsme spolu vyrazily do Ocean Sidu, kde je velký útulek pro opuštěné psí duše. Ale jak si vybrat mezi desítkami toužebně vyhlížejícími pejsky? Rozhodla jsem se, že tady musí rozhodnout můj instinkt, a tak jsem najednou, sama nevím proč, ukázala na hnědavého chlupáče a řekla: „Toho chci!“. Bylo mu devět měsíců a měl krásné hnědé oči. Už v autě jsem mu vymyslila jméno Jesty – dvě začáteční písmena Jerry a Stella. Jesty je kříženec shephert a čau čau, má modrý jazyk a ohromnou povahu, bez níž bych asi nepřežila svou náhlou samotu. Když jsme přijeli domů, hned jsem ho provedla velikou zahradou a také ukázala vlastní ložnici s gaučem, koupelnou a nočním světýlkem. U televize má veliké křeslo, na kterém se celý večer rozvaluje, aby nabral sílu, až se půjdeme druhý den se vyvenčit, mohl mne táhnout tam, kam chce on. Zpravidla se z takovýchto vycházek vracím totálně vyčerpaná a on mírně přiškrcený. Kdykoli projdu kolem jeho křesla, obrátí se rychle na záda a já ho musím drbat na bříšku. Přesně půl hodiny před půlnocí se jdeme do zahrady vyčůrat (tedy on) a pak ho uložím na jeho pohovku a hladím ho až do té doby, než usne.

Když k nám zavítají hosté, je to vzorový pejsek a chová se výborně na jedničku, nikoho neotravuje, ale to jen do doby, než se začne jako malé dítě nudit. Potom přinese v zubech nějakou tu písklavou hračku, kterých má nezměrné množství, a když si ho nikdo nevšímá, lehne si a je hrozně uražený. Přesto všechno návštěvy miluje. Také je výborný hlídač. Stačí, když se někdo objeví u brány, rozštěká se hlasem zlého psa a chlupy na zádech se mu výhružně postaví do dvou hrbů tak, že vypadá jak velbloud. A tak v něm mám nejen milujícího přítele, ale také věrného ochránce. Máme se moc oba rádi.

Při mém rozjímání nad Jesty i nad osamělostí starších žen mi napadla jedna věc: Kdo je vlastně lepší? Některé osamělé ženy v pozdějších letech se touží znovu provdat. Jistě, samota je smutná a depresivní, kterou mladý člověk nedokáže snad ani pochopit, dokud sám nezestárne. Ideální je najít milého, veselého přítele, který vás občas pozve na oběd nebo do divadla a eventuelně vám opraví nějaké maličkosti v domácnosti. Ale není to tak jednoduché. Existují dvě kategorie starších mužů. Jedni jsou ve velmi dobré kondici a často se ohlížejí po mladších ženách nebo dokonce dívkách. Druzí jsou na tom zdravotně tak, že spíše potřebují o sebe postarat. Podaří-li se vám provdat za muže první kategorie, budete stejně často sama a navíc ještě žárlit. Provdáte-li se za muže druhé kategorie, budete naslouchat, kde ho píchá, co ho bolí, dáte mu občas obkládek na bolavé koleno, a nikam se mu nebude chtít. Zkrátka stanete se jeho ošetřovatelkou. Tak proč hledat manžela? Není lepší nějaké milé zvířátko?

Vezměme třeba pejska. V prvé řadě má ohromnou výhodu, kterou si často ani neuvědomujeme. Můžeme s ním mluvit nahlas. Povídat si sama se sebou v prázdném bytě, tak si budete připadat jako praštěná. Ale pejskovi můžete říkat, jak je poslušný, co pro vás znamená, jak ho milujete a často se srdečně zasmějete, když provede nějakou hloupost. Budete ho učit, co smí a nesmí, a časem vám bude perfektně rozumět, ještě později vy budete rozumět jemu. Nastane krásná souhra duší.

Ráno vám pejsek bujaře vyskočí na postel, olízne vám nos a radostně zavrtí ocáskem. Manžel nic takového neumí a neudělá. Pejskovi dáte k snídani tři keksíčky a je spokojený. Manželovi umícháte tři vajíčka, namažete topinky máslem a džemem a k tomu horkou kávu. Je spokojený? Nevíte, protože je hluboce ponořen do novin a nevnímá nic kolem sebe, jste pro něj jak rádio. Pak začnete vařit oběd. Pejskové obyčejně neobědvají, zato manžel si vymýšlí, na co by měl chuť a co smí a nesmí jíst. Při obědě ohrnuje nos nad přesolenou polívkou, nedosolenými bramborami, tvrdým masem a mazlavým moučníkem.

Po umytí haldy nádobí se rozhodnete jít nakupovat, zatímco manžel si dá na otomanu šlofíka. V obchodním domě náhodou potkáte přítelkyni, kterou jste neviděla deset let a začne tak zajímavé povídání, že se necháte zlákat i na kafíčko a dort. A najednou je hrozně pozdě a vy ustrašeně pádíte domů. Pejsek vás radostně vítá, protože už o vás měl strach. Věřte a nebo nevěřte, žádné stvoření neumí projevit takové štěstí a radost, že je zase s vámi, jako pejsek. Zato manžel se dívá káravě na hodiny a bručí jak ten medvěd, že už by snad mohla být večeře.

Pak zasednete k televizi. Váš čtvernohý kamarád vám leží u nohou – manžel nikdy, a když už, tak tomu bylo hodně a hodně dávno – vy ho hladíte po bříšku a on štěstím vrní. Manžel také vrní? Ne, ten chrní! Vzal si totiž něco lepšího jak prášky na spaní – začal se s vámi dívat na televizi. A tak vám uběhne den radosti s pejskem, nebo den starostí s manželem.
Vezmete-li si pejska z útulku pro opuštěná zvířátka, věřte, že on přesně ví, co jste pro něj udělala a bude vám za to celý svůj psí život vděčný a milující. Nestojí to za zamyšlení?

Příjemný den vám přeje vaše Stella Májová.

* * *

Stella Májová určitě si na ni vzpomínáte. Byla známou divadelní a filmovou herečkou. Začínala u Oldřicha Nového, hrála a zpívala v Divadle na Fidlovačce, odtud ji v roce 1958 vzal do angažmá Jan Werich a do roku 1991 byla členkou Městských divadel pražských. Hrála také v mnoha filmech, jako Příklady táhnou, Barbora Hlavsová, Žíznivé mládí, Stříbrný vítr, z pozdější doby Co je doma, to se počítá, Zítra to roztočíme drahoušku, Pane, vy jste vdova.

Nejvíce asi utkvěla divákům jako jedna ze tří sester, Zpěvanka, ve filmové pohádce Sůl nad zlato, uváděné pod názvem Byl jednou jeden král, v hlavní roli s Janem Werichem.

V roce 19991 se pomalu chystala do důchodu, když se stalo něco neuvěřitelného. Z Ameriky přijel její dávný přítel, původně redaktor, Jaroslav Mráz. Psal o Stelle na počátku její kariéry, jenže emigroval a 50 let se neviděli! Dávná jiskra sympatií znovu přeskočila. Pozval Stellu k sobě do Kalifornie, následovala svatba a sedm společně prožitých idylických let. Přerušila je náhlá Mrázova smrt. Paní Stella už Kalifornii neopustila. Překonat samotu jí pomohli zbrusu noví přátelé.

8. června 2001 získala Cenu Masarykovy akademie umění, o dva roky později vydala ve spolupráci s Věnceslavou Dezortovou svou memoárovou knihu „Kam až mě osud zavál“ (2003).

Stella Májová přežila svého manžela o více než deset let. Hodně cestovala, užívala si života, udržovala si dobrou fyzickou kondici, ráda řídila automobil, hrála v kasinu a ze zábavy prodávala v obchodě s textilem. Zemřela po krátké nemoci, 5. listopadu 2009, v nemocnici ve městě Falbrook, kde žila od svého odchodu do Ameriky a kde je spolu s manželem také pohřbena...

Věnceslava Dezortová

* * *

Foto archiv Václava Židka