In memoriam Odøicha Lišky
Asi máte podobnou zkušenost: Znáte øadu lidí tøeba i roky. Jsou to spolupracovníci, kolegové, sousedé, mnozí se zajímají o stejné koníèky nebo pìstují stejný nebo podobný sport. Znáte je dobøe, zhodnotili jste jejich vlastnosti a víte, co od nich mù¾ete oèekávat. Jak ¾ivot bì¾í, rozcházíte se z rùzných dùvodù, odstìhujete se, zmìníte zamìstnání, oni se o¾ení nebo provdají jinam.
A najednou zjiš»ujete bìhem vzpomínky, ¾e kontury jejich osobností se jakoby ztrácejí v mlze a po nìkolika letech si nemù¾ete vzpomenout ani na jméno. Jejich osobnost byla natolik nevýrazná, ¾e ve vašem vìdomí nezanechala hlubší stopu.Jsou ale lidé opaèného gardu. Imprinting jejich charizma do vašeho podvìdomí je natolik silný, ¾e si je èasovì neomezenì doká¾ete vybavit nejen co do zjevu, ale i vlastností, i co do spojitosti s rùznými místy a dìji. V urèitých souvislostech se pøipomínají sami, mù¾ete i pøevzít nìkteré jejich okøídlené výroky a gesta.
Zdálo by se, ¾e takoví lidé musí vynikat vysokou inteligencí a vzdìláním i mimoøádnými schopnostmi. Ukazuje se však, ¾e tomu tak být nemusí. I èlovìk jen základního vzdìlání, s prùmìrnou inteligencí a bez zvláštních schopností mù¾e právì zmínìným imprintingem vstoupit do vašeho psyché. Jak je to mo¾né?
Podmínkou je, aby taková osoba mìla NÌCO! Nìco, èím zaujme, co je nevšední, ale co by nìkdo jiný tì¾ko napodobil. Mù¾e evokovat pitoteskní figurku jakoby vystøi¾enou z povídek Ignáta Hermana, Jana Nerudy nebo Bo¾eny Nìmcové. Je-li navíc podlo¾ena nezmìrnou touhou po dosa¾ení nìèeho, na co tak úplnì nemá, ale v takové snaze vyniká silná vùle, jí¾ lze vykonat mnoho u¾iteèného, pak mù¾e být docela snadno cíle dosa¾eno. Takovou postavou byl Oldøich Liška.
Otoèíme-li kolo èasu právì o šedesát let nazpìt, stihneme, jak mezi u¾ bývalými továrnami na obrábìcí stroje Kameníèek a Podhajský pochoduje opulentní postava mistra všeobecné údr¾by Oldøicha Lišky.
V¾dy s úsmìvem a v dobrém rozmaru. Doká¾e s ka¾dým projednat potøebné zále¾itosti v pohodì, a» ji¾ s èlovìkem vstøícným nebo s vyhlášeným nerudou. A bìhem slu¾ebních povinností doká¾e ještì nìco navíc.
Od nejútlejšího mládí má mimoøádnì úzkou vazbu na plavání, bez ohledu na teploty vzduchu a vody. Právì ve zmiòovaných továrnách hledá spøíznìné duše. Zakládá historický TOK, Tìlovýchovný otu¾ilecký klub, který byl témìø rodinnou institucí. Pracoval v tom smìru nesmírnì obìtavì, tøeba i za cenu osobního omezování.
Není zde úèelem popisovat dále historický rozvoj otu¾ileckého sportu a dálkového plavání, to u¾ bylo mnohokrát popsáno jinde a dùkladnì. Jde nám o osobnost Lišky. Stal se pravým tátou všech otu¾ilcù, rádcem, organizátorem, stanovil meze èinnosti ve sportu otu¾ování tak, aby pøinášelo nezbytné zocelení tìlesného stavu a pøitom jej neohro¾ovalo. S politováním je nutno øíci, ¾e v souèasné dobì jsou za úèelem zbyteèné senzace a lámání rekordù dávno ovìøené hranice spolehlivých mo¾ností pøekraèovány.
První pøemo¾itelé kanálu La Manche byli s Oldøichem Liškou sportovnì propojeni. Jak kontinuita pokraèuje, tìm nejmladším v oboru dálkového plavání a otu¾ování je ji¾ jeho jméno vzdáleno. Ale otu¾ilci, jak si to Liška pøedstavoval, jsou to také.
Jeho jméno figuruje v rùzných specializovaných bro¾urkách o sportu, ale zejména v kní¾ce Václava ®idka „Sám ve víru zdymadel“. ®idek, sám bývalý dálkový plavec a otu¾ilec, neváhá s vdìèností vzpomenout na rádce a pøítele, pomocníka v organizaci akcí, které byly v té dobì zcela mimoøádné.
Zmínìnou kní¾ku lze také najít na pokraèování na internetu.
Byl to právì Václav ®idek, který jako sochaø sám vytvoøil a 3. 5. 1997 odhalil pamìtní desku Liškovi na domì, ve kterém nestor èsl. otu¾ilcù bydlel, v ®itomírské ulici è. 33 v Praze 10. Odhalení probìhlo za úèasti pøedních pøedstavitelù mìstské èásti Prahy 10, Èeského plaveckého svazu a èasopisu Reflex.
Nelze zapomenout na Liškovo svérázné vyjadøování, a to i na veøejnosti. V jedné vìtì dokázal propojit více rùzných myšlenek zpùsobem protismyslným a¾ groteskním. V publikacích to bylo na pøeká¾ku, u otu¾ilcù se nad tím nikdo nepozastavil. Zvykli si a automaticky si výrok pøelo¾ili do správného pojetí.
Alespoò pøíklad:
Kdy¾ Oldøich vypravoval o tom, jak zakládal plavbu ponornou øíèkou Punkvou v Moravském krasu, uvedl: „Plavali jsme tehdy tøi, jeden z nás byl nebo¾tík!“ Nikdo se nepozastavil nad absurdností takového tvrzení. Všichni pochopili, ¾e tím „nebo¾tíkem“ byl známý brnìnský sportovec „Tunal“ Divíšek, který pak brzy zemøel.
Byl otcem známé hereèky Niny Divíškové. Podobné unikátní výroky byly sbírány a obèas recitovány za všeobecného veselí, tak jako doslova veselá kopa byl sám Oldøich.
Mùj pohled teï spoèinul na knihovnì, kde visí trojúhelníkový praporek, vìnovaný mi kdysi dávno Liškou za 25 let souèinnosti s otu¾ilci. V nejspodnìjší èásti je dnes u¾ vzácný odznak TOK, nad ním mnohem vìtší s ledovci a moøskou vodou od otu¾ilcù TJ Praha-Hostivaø, dnes u¾ také výjimeèný. Praporek je doplnìn odznaky s podobiznami Alfreda Nikodema, Oldøicha Lišky, Františka Venclovského a Štìpána Poláka.
V hlavì mi probíhá barevný film. To, co probìhlo bìhem tìch šedesáti let, se znovu vybavuje. Ano, to je právì ten imprinting, to vtištìní do podvìdomí i vìdomí, které nastane v¾dy, procházím-li místy, kde se Oldøich Liška otu¾oval, kde uèil dìti plavat, kde nás provázel na sportovních cestách a vystoupeních.
Jsou to krásné a pøíjemné vzpomínky. Díky za nì, Oldo!
Vladimír Kulíèek
Ukázka z rukopisu I to se mù¾e stát aneb nevá¾nì o vá¾ném ji¾ ne¾ijícího Vladimíra Kulíèka
* * *
Zobrazit všechny èlánky autora