Osudový mariáš Karla Poláčka

Karel Poláček 

* 22. března 1892
+ 21. ledna 1945

Karel Poláček je pozoruhodná postava naší literatury. Po mém soudu neprávem opomíjený, možná i zásluhou dobové kritiky. Humorista nadaný Bohem, možná židovským, ale jemu to bylo jedno. Cítil se prý být vlastně dvojím vyvržencem. Jako Žid nebyl vůbec ortodoxní, spíš se vůbec Židem necítil. A jeho původ z malého města, Rychnova nad Kněžnou, mu dal do literárního vínku i neúctu k maloměstu a jeho morálce. Jeho zatím nedoceněná tetralogie Okresní město, Hrdinové táhnou do boje, Podzemní město a Vyprodáno je i nádhernou satirou na morálku maloměsta.

Ovšem jeho bibliografii zdobí i tituly jako Muži v offsidu, Hostinec u kamenného stolu a další. Nedávno jsem prohlížel jednu knihovnu a našel tam výtisk „Hostince“ z roku 1941. Jako autor podepsán Vlastimil Rada. Poláček už jako židovský autor nesměl vyjít. Rada ho „pokryl“. Nejen Rada Poláčkovi za války pomáhal. Třeba i Olga Scheinpflugová. K jeho literárnímu odkazu bych ještě přidal vzpomínku J. Firtha, který ho jako ředitel nakladatelství vydával. Sám také Žid, svou rasovou příslušností nijak nestrádal. Vzpomínal, že první Poláčkovy literární pokusy byly až příliš zlé, posměvačné. Na jeho radu je zvlídnil, zlidštil. Ku prospěchu věci.

Přátelé a známí na Poláčka vzpomínali jako na muže kaváren, hospod, skvělého mariášníka. Ostatně o mariáši napsal i zasvěcenou knihu. Jevil se vždy jako výrazně rodinný typ, který od mariáše chodil domů. Intimnější přátelé ovšem vzpomínali, že jeho manželství bylo velmi podivné, takové neosobní, a jeho asi jedinou skutečnou láskou byla dcera Jiřina. O Poláčkovi koluje řada historek, byl to určitě člověk velmi osobitý, originál, ale usedlý, flámů se nikdy příliš nezúčastňoval, ženská srdce nelovil. Jenže...

Osud mu rozdal zvláštní karty. Spíše žaludy, ale ani na betla to nebylo. Do života mu ve zralém věku vstoupilo také srdcové eso, velká láska. Dora Vaňáková byla o patnáct let mladší židovská advokátka, sama už rozvedená. Zdá se, že na své okolí nepůsobila právě lidumilně. Poláček se ovšem zamiloval ve čtyřiačtyřiceti létech, tedy někdy v r. 1936. Do té doby rodinný typ rozvrátil manželství, opustil rodinu, naprosto neprakticky, zahořel pozdní, o to horoucnější láskou. Propadl jejímu kouzlu a z hodiny na hodinu, tak jak byl, jenom snad v saku, bez jediného zavazadla, odešel ke své milé do vršovického bytu. Zdá se ovšem, že dcera Jiřina stranila spíš tátovi. Ač ještě nedospělá, cítila napětí v rodině a matky se trochu bála. Bez nadsázky lze tvrdit, že Dora s Poláčkem zachránili jeho dceři život, když ji v hodině dvanácté dokázali poslat do Anglie.

Potom přichází období maloměšťáckých trapností. Jeho žena je rozhodnutá se manželovi za odchod pomstít, „stáhnout ho z kůže“, což se jí u rozvodu daří. Nepraktický Poláček rozluku prohrál, do toho okupace země, vyhození z redakce Lidových novin pro jeho původ, povinnost nosit potupnou žlutou hvězdu. Poláček prý říkával: Žid nepatří do přírody, Žid patří do kavárny. No a právě ty měl zapovězeny.

Tady se vzpomínky trochu lámou, rozcházejí. Podle jedněch měl možnost včas utéct ze země, ale zadrhlo se to, podle jiných, a těch je většina, utéci nechtěl. Jako člověk nepraktický, jazykově nepříliš vybavený, přesněji tedy neangličtinář, se obával neznámého prostředí, zůstával za pecí doma, i když ta pec povážlivě studila. Potom už dostaly věci rychlý spád. Zamilovaný pár se ocitl v Terezíně, tam prý Poláček působil tichým, posmutnělým dojmem, zatímco jeho družka si ani tam mnoho přátel nezískala.

Osud začal rozdávat skvělému mariášníkovi už jenom špatné karty. Židovský Terezín měl zprávy o „úspěších“ Němců na frontách a tak doufal, že už nebudou ty pověstné transporty do děsivějšího inferna. Ale přišly. I tady není důvod Poláčkova zařazení jasný. Patřil k jistým terezínským prominentům a možná by se ho podařilo před transportem zachránit. Jedna verze říká, že Poláček šel dobrovolně s Dorou, kterou se zachraňovat nikdo nepokoušel. Druhá tvrdí, že naopak šla dobrovolně Dora se svým druhem. Dnes už to asi není podstatné. Jako není podstatné datum spisovatelovy smrti. Uváděl se říjen 1944, podle některých pamětí se zdá, že žil ještě v lednu 1945.

K takovým malým paradoxům Poláčkova života asi patří, že nejvíc popularity získal půvabným vyprávěním o šťastném dětství v rodném městečku. Bylo nás pět vyšlo až po autorově smrti, ale žije dál nejen geniální rozhlasovou interpretací Františka Filipovského, ale i televizním zpracováním. Zdá se, že autorovo dílo zraje jako kvalitní víno.

Vzpomeňme celoživotního vyvržence, který dokázal nadělit tolik lidského humoru svým čtenářům.

Josef Hejna

* * *

Zobrazit všechny články autora