Vlk loví v temnotách
Honza Vrána pracuje jako soukromý detektiv pro lukrativní klientelu. Jednoho dne ho navštíví majitel softwarové firmy s ¾ádostí o ochranu. Tvrdí, ¾e si ho kdosi najal na vývoj firewallu pro záhadný systém. Kdy¾ ovšem blízkého spolupracovníka srazí na pøechodu auto a druhý zmizí beze stopy, dostane strach.
Brzy nato je sám brutálnì zavra¾dìn a Vránovi zaèíná vyhro¾ovat podivný hlas v telefonu. Mrtvý si toti¾ vytvoøil pojistku, která mù¾e prolomit zabezpeèení tajemstvím opøedeného systému. Kam se však flash disk s nebezpeèným kódem ztratil? A proè je podivný systém tolik dùle¾itý? K èemu slou¾í a kdo ho øídí, ¾e kvùli nìmu umírají lidé? Otázek pøibývá stejnì rychle jako obìtí…
Vrána se proti své vùli zaplétá do spiknutí mocných a má pouhých 40 hodin na to, aby vyøešil spletitý pøípad a zachránil sebe a všechny, na kterých mu zále¾í. Aèkoli se zdá, ¾e v nerovném boji postrádá šanci na úspìch, vysoce postavení nepøátelé netuší, ¾e pod rouškou spoøádaného obèana skrývá odvrácenou tváø…
Ukázka z pøipravované stejnojmenné knihy Vlk loví v temnotách
* * *
Ráno mì vzbudil telefon od správce budovy, v ní¾ si pronajímám kanceláø.
„Pane Vráno, nìkdo se vám vloupal do kanceláøe. Zámek je vypáèený a dveøe napùl otevøené. Dovnitø jsem zatím nešel, jenom hlídám, aby se tam nedostal nikdo další, ale i z chodby to vypadá na pìknou spouš». Právì se chystám volat policii, jen jsem vám to chtìl oznámit jako prvnímu.“
Okam¾itì jsem zaèal hledat ve skøíni èistou košili a kalhoty. Bìhem krátkého hovoru jsem se stihl chvatnì ustrojit, opláchnout i najíst.
„Postarám se o to sám, nikam nevolejte. Vloupali se ještì nìkam jinam?“
„Zkontrolovali jsme celou budovu a zdá se, ¾e si vybrali pouze vás.“
Budu hádat tøikrát, kdo za tím vìzí.
„A záznamy z bezpeènostních kamer?“
„V noci vypadla elektøina v celém bloku.“
„V celém bloku?“ hlesl jsem bez dechu. Páni! Tolik práce kvùli mé malièkosti, cítím se polichocen.
„Ten výpadek vyøadil veškerá bezpeènostní opatøení vèetnì kamerového systému.“
Hm… Po vèerejším ¾ihadle další varovnì vztyèený prst, ¾e tihle chlapci v tom umí chodit a myslí to sakra vá¾nì. Nevadí, taky koušu. A kdy¾ mi nìkdo šlápne na ocas, nenechám si to líbit. Jenom potøebuju vìdìt, komu èelím. Nejvyšší èas to zjistit.
[…]
Zavøel jsem torzo dveøí. ®ádná policie se tady neuká¾e. Ta u¾ tu byla. Nebo poskytla tip nìkomu jinému, co¾ vyjde na stejno. Pøituhuje… A zatímco jsem o všem pøemýšlel, náhle jsem sebou polekanì trhl. V kapse mi zaèal vyzvánìt mobil. Vytáhl jsem ho ven a… Opìt skryté èíslo.
„Haló?“
„Pan Vrána?“
„S kým mluvím?“
„Není dùle¾ité jméno, nýbr¾ to, co chci a co vám mù¾u nabídnout.“
Neznámý mluvil klidnì a zøetelnì. Nikam nespìchal. Hlas znìl mírnì, snad a¾ vlídnì a jaksi laskavì, jen¾e v pozadí se skrýval pravý opak. Poznal jsem to po první vìtì. Nebezpeèí z nìj pøímo sálalo a on si to moc dobøe uvìdomoval a dávkoval ho dle potøeby. Zbystøil jsem. Smysly i mozek mi pracovaly na maximum.
„Ptám se znovu – kdo jste?“
„Ujasnìme si pro zaèátek jednu vìc, pane Vráno,“ opáèil tajemný mu¾ a jako bych v tìch slovech slyšel hadí sykot. „Já jsem ten, kdo klade otázky a vy na nì odpovídáte. Ne opaènì. Zkusíme si to ještì jednou, abychom se ujistili, zda si rozumíme, ano? Povìzte, jak se vám líbí nový design vaší kanceláøe?“
„Potrpím si na vìtší poøádek,“ utrousil jsem lakonicky a rozhlí¾et se kolem dokola. Schválnì, jestli… Jo! Támhle je! Pospíšil jsem si do rohu, kde kdysi stávala pohovka a nyní se u zdi choulilo cosi malého èerného.
„Výbornì, naši kameru jste u¾ objevil. Tìší mì, ¾e jste takhle všímavý a schopný, doufám, ¾e to uplatníte i pøi naší budoucí spolupráci.“
„Nehodlám s vámi spolupracovat, a» u¾ jste kdokoliv,“ odsekl jsem podrá¾dìnì a botou rozdrtil nevítaného hosta. Bezdrátová kamerka s dlouhým dosahem, tak¾e mì mù¾ou pozorovat odkudkoliv. Tøeba sedí v nìjakém domì naproti v ulici, na nì¾ právì zírám z okna. Nebo nìkde v téhle budovì. Bez šance je najít.
„S vaším intelektem vám u¾ jistì došlo, ¾e postrádá smysl ztrácet èas pátráním po naší souèasné poloze. A ty kamery tam jsou ještì tøi, pokud se chcete zabavit. Ka¾dopádnì byste mì mìl pozornì vyslechnout. To, co vám hodlám sdìlit, vás bude nepochybnì zajímat.“
Nesnáším pocit, ¾e mi nìkdo ète myšlenky, a zrovna tak, kdy¾ mì èastuje radami, co dìlat!
„Zabili jste Orlíkovu ¾enu a dceru?“
„Tss,“ pøilétlo mi zpìt nelibé zamlaskání. „Co naše pravidla? Nicménì budi¾, pokud vám to uèiní radost, navštívili jsme je vèera veèer. Stejnì jako vy. Ovšem nenazývejme tu politováníhodnou událost vra¾dou. Øíkejme tomu nehoda z nespolupráce. Víte, takové nehody se obèas stávají… Zejména lidem, kteøí odmítnout nìkterou z mých šlechetných nabídek,“ dodal významnì. Zlostnì jsem si odfrkl.
„Chápu. Jen¾e já se nepoèítám mezi týmové hráèe a rád kopu sám za sebe. A nespolupracuju s nìkým, kdo popravuje nevinné ¾eny a stydí se za své jméno.“
„Špatná odpovìï,“ povzdechl si s pøedstíraným smutkem neznámý, „ovšem jak si pøejete. Pokud tu nehodu hodláte i nadále nazývat vra¾dou, dovolte, abych vás upozornil, èi spíše pøátelsky varoval, ¾e v takovém pøípadì policie usilovnì pátrá po onom brutálním vrahovi. A shodou okolností krátce poté, co zaslechli støelbu, vás vidìli sousedé utíkat z místa èinu. Identifikují vás podle tváøe i auta…“
Prevít! Vysmívá se mi do tváøe! Hraje si se mnou jako koèka s myší!
„Nepochybnì také upozorní policii na zabijácké komando, které se vyøítilo hned za mnou!“
„Kdoví… Znáte to, lidská pamì» je hroznì selektivní a tak nespolehlivá, nìco se do ní ulo¾í, nìco ne… Mimochodem, máte alibi na noc Orlíkovy vra¾dy?“
„Ty jeden hajzle!“
„Bez osobních invektiv, pane Vráno,“ pokáral mì shovívavì. „®ádné urá¾ky. Mohl bych se naštvat… A v¾dycky, kdy¾ se rozzlobím, nìkdo pøijde k úrazu.
Ten slizký hlas mì vytáèel ještì víc ne¾ slova, která pronášel!
„Tak¾e to na mì plánujete hodit?“
„Jen kdy¾ mì k tomu donutíte. Vìøte tomu, ¾e disponuju pákami na lidi, kteøí se postarají o to, ¾e z vìzení a¾ do smrti nevylezete.“
„Kapitán Šmejd a krysí ksicht Bláha?“
„Obyèejní pìšáci… Být vámi, tìmi se netrápím. Ty dva šašky klidnì pus»te z hlavy. Stojí proti vám toti¾ mnohem, mnohem mocnìjší nepøátelé ne¾ pár úplatných poldù. Ka¾dopádnì nemám v úmyslu vám ublí¾it. Tedy zatím.“
„Jak šlechetné,“ odsekl jsem sarkasticky a levá dlaò se mi sevøela v pìst, a¾ mi zbìlely klouby.
„Zdá se, ¾e se koneènì dostáváme k meritu vìci. A ano, Orlíka jsem nechal odstranit. Tušíte proè?“
„Proto¾e pochopil, ¾e jste hajzl a odmítnul se dál podílet na vašich zloèinných rejdech?“
„Radìji øíkejme, ¾e vytvoøil nìco, èím plánoval ohrozit mé zájmy. Zákeøný poèítaèový vir. Takový nevdìk… Jen¾e kam se podìl? Ztratil se.“
„To mì vá¾nì mrzí.“
„Hezká ironie… Nicménì bych uvítal, kdyby se ten zatoulaný disk i s virem vrátil zpátky ke mnì domù.“
„Vidíte? Já bych vám to i pøál. Jen¾e nechápu, proè kvùli tomu voláte mnì. Já ten disk nemám a netuším, kde vìzí!“
„Doufal jsem v pøíznivìjší odpovìï.“
„Nemù¾u vám vrátit nìco, co nemám.“
„Jen¾e jste udr¾oval s Orlíkem kontakt. Navštívil vás, mluvili jste spolu telefonem, dokonce vám volal v den smrti…“
„Jen¾e mi nic nepøedal. Kromì toho se jistì stýkal i s jinými lidmi ne¾ pouze se mnou.“
„To nepochybnì,“ pøitakal mi hlas z druhé strany. „Promluvil jsem si u¾ s ka¾dým, kdo se v posledních dnech by» jen nachomýtl v jeho blízkosti. Také nespolupracovali… Pøemýšlím, kde se to v lidech bere? Èlovìk jim nabídne pomocnou ruku, pøijde za nimi jako pøítel a oni provedou – co? Plivnou mi do tváøe!“ posteskl si teatrálnì. „I s Orlíkem jsem to zkoušel po dobrém. Dlouho. Velmi dlouho. Dal jsem mu spoustu šancí. Jen¾e byl hloupý. A doplatil na to. Na vás se ale, doufám, mù¾ou spolehnout, ¾e, pane Vráno? Vy chápete, ¾e spolupracovat se vyplácí, ne?“
„Naser si, kreténe…“
„Vìøil jsem, ¾e proká¾ete více smyslu pro zdravý rozum. Ovšem uká¾u vám, ¾e dovedu projevit dobrou vùli. Uvìøím, ¾e jste si s tím nezamazal ruce, jen¾e to nic nemìní na faktu, ¾e ten disk chci – a» u¾ se nachází kdekoliv a ukrývá ho kdokoliv. Rozumíte?“ poprvé naladil výhru¾ný tón a mì zamrazilo. Dál u¾ jen diktoval rozkazy. Evidentnì se v tom tìšil bohaté praxi. „Vy mi ten zpropadený disk najdete. Dnes je pátek, osm hodin ráno. Dám vám na to èas do zítøejší pùlnoci. To je rovných ètyøicet hodin! Spousta èasu splnit jednoduchý úkol. Va¾te si té laskavosti, ostatní nedostali podobnì velkorysou nabídku.“
„Výbornì. A nìjaké vodítko? Tøeba vaše jméno?“
„Dejte si pozor, abyste toho humoru brzo nelitoval.“
„A kdy¾ odmítnu?“
„Dr¾ím vás v hrsti, nezapomínejte na to. Trojnásobná brutální vra¾da, za to vám soudce vymìøí do¾ivotí bez mo¾nosti podmíneèného propuštìní ve vìznici s nejvyšší ostrahou. Kromì toho tu existují další lidé, kteøí vás mo¾ná zajímají… Nevinní lidé, kteøí by mohli nedopatøením pøijít k úrazu. Vaši rodièe… Co kdyby je nìkdo navštívil na té jejich rozpadající se chatce stejnì jako Orlíkovy? Nebo vaši pøátelé… Chcete snad mít na svìdomí nìkoho z nich? A to u¾ nemluvím o vaší pùvabné a roztomilé pøítelkyni… Ka¾dou chvíli ètete v novinách o opilém øidièi, který srazí chodce na pøe-“
„Ty hajzle! Jestli se jich jenom-“
„Ètyøicet hodin, pane Vráno. A èas vám bì¾í. Slyšíte? Dìlá tik tak tik tak…“
Svezl jsem se bez dechu na zem. Civìl jsem nepøítomnì pøed sebe. Kolem se rozhostilo ticho. Nepøíjemné, tísnivé ticho. Slyšel jsem jen zvuk hodinek. Tik tak tik tak…
Tomáš Záøecký
* * *
Kolá¾e © Marie Zieglerová
Zobrazit všechny èlánky autora