Velikost textu: normální | zvìt¹it | zmen¹itInternetový magazín nejen pro seniory  

Navigace

Svátek
Dnes slaví svátek Felix,
zítra Památka zesnulých.

Mù¾ete jim poslat elektronickou pohlednici.

Klub
U¾ivatel: nepøihlá¹en

Více informací o klubu a èlenství v nìm se mù¾ete dozvìdìt na stránkách na¹eho klubu.

Anketa
Náv¹tìvníci stránek - vìk náv¹tìvníkù. Dìkujeme za hlasování!
 
 
 
 

Statistika



Podporují nás
OSTRAVA!!!


MOAP


Nadace OKD


SENSEN


SeniorTip.cz,
ISSN 1801-9900
Vydává: Spoleènost senior o.s.

Createt by NETtip 2006
Webhosting SvetHostingu.cz

Vildóóó k noze!

„Koljóóó, Koljóóó! U èerta, kde zase vìzíš?“


Ale Kolja zase jednou dìlá hluchého, anebo si chce hrát na schovávanou. A tak pokraèuju ve svém jednostranném dialogu, a¾ mì koneènì napadne vyjít na zahradu. A tady jsem ho našel, lenocha! Le¾í v trávì, rozvalený na zádech, všechny ètyøi nohy nata¾ené do všech svìtových stran, jako by se právì protahoval. Taky mì to mohlo napadnout, ¾e si zase bude jednou opalovat svoje bledé bøicho!


„To ti neztmavne, i kdyby ses válel na sluníèku od rána do veèera,“ bruèím. Jen¾e povídejte to psovi! To je jako vykládat lidem o ozónové díøe a škodlivosti sluneèního záøení.


„To mì neslyšíš?” zavrèel jsem u¾ trochu nevrle.


„Ále slyším. Kdy¾ to sluníèko tak pìknì høeje.” Kolja se pøevalil na bok a opatrnì otevøel oslepené oèi celé hnìdozlaté od slunce.


„Dostali jsme e-mail od Thomase Haslera a jeho povídku!”


„To je ten austrálskej kompotysta, co dìlá ty kompoty pro psy?” zaèal Kolja zase svým osvìdèeným zpùsobem, aby mì co nejrychleji vytoèil.


„Tak koukej, na tohle ti neskoèím! Víš zrovna tak dobøe jako já, ¾e Thomas není z Austrálie ale z Ameriky a ¾e je synem známého èeského herce, skladatele a písnièkáøe Karla Hašlera. Ten druhý Dr. Jaroslav Kovaøíèek, ten také skládá hudbu a píše poezii i prózu, a ¾ije v Austrálii. Nedìlá kompoty, ale komponuje, dokonce i hudbu pro vás. V¾dy» jsi od nìho jako první pes v Evropì dostal cédéèko!“ Po tomhle se Kolja zvednul a došoural se za mnou zahanbenì do pokoje, kde mi polo¾il na usmíøenou hlavu do klína.


„Tak u¾ se na mì nezlob, já vím, máš pravdu,“ zaèal si mne udobøovat a vysílat ke mnì neodolatelnì smutné pohledy. Dokonce ze sebe vymáèknul i jednu malou slzièku, tak¾e jsem hned zmìknul a na všechno zapomnìl.


„Tak sem pojï, ty mìkoto stará, však já ti to zase nìkdy jindy vrátím!“ objal jsem ho kolem krku a pøitiskl tváø na jeho hlavu. V tu chvíli jsem vidìl, ¾e je Kolja na vrcholu blaha a u¾ se zase roš»ák smìje.


„Všiml sis, Koljo, ¾e Thomas je jeden z mála, kdo umí i dnes dodr¾et slovo a povídku nám poslal ve slíbeném termínu?“


„Všiml, všiml, asi bude mít nás pejsky moc rád,“ odpovìdìl Kolja tak trochu smutnì. „Ne ka¾dý, kdo nás má, nás taky miluje.“


Musel jsem mu dát zapravdu. Co lidí si poøídí psa jako nìjakou hraèku, a kdy¾ je omrzí, tak ho vyhodí nebo dokonce uvá¾ou nìkde v lese u stromu. Ti milosrdnìjší blí¾ u silnice v domnìní, ¾e se jejich bývalého svìøence snad nìkdo ujme. V té chvíli se mi udìlalo zrovna tak smutno jako Koljovi. Lidé, kteøí se vydávají za nejinteligentnìjší tvory na téhle planetì, se doká¾ou chovat jako ti nejhorší a poslední, bez kousku citu a svìdomí.


„Víš co, Koljo, oba víme, ¾e lidé doká¾ou být zlí. Ale i mezi vámi pejsky se najdou takoví, kteøí dovedou zase nám lidem ukázat poøádné zoubky. Myslím, ¾e tohle z valné vìtšiny pramení z naší lidské hlouposti, ¾e na tom neseme vinu. Jak my se budeme chovat k vám, tak zase vy k nám. Tak je tomu i mezi námi dvìma – nemám pravdu? Já si z tebe dìlám šoufky, legrácky a srandièky, a ty mi to zas bez pardonu oplácíš.


U¾ je tomu hodnì dávno, co jsem znal ještì v Praze jednoho zlého foxteriera, jmenoval se Vilda, a ten byl tak agresivní, ¾e postupem èasu pokousal všechny èleny rodiny. Ne moc ale obèas, aby se neøeklo, si do nìkoho v rodinì kousnul. Jediného, kterému neublí¾il, byl jeho páníèek, malíø pan Mácha. Nevím proè, ale mne ten pes respektoval. Poka¾dé, kdy¾ jsme pøišli k nim na návštìvu, zmizel Vilda pod pohovku a nevylezl do té doby, ne¾ jsme odešli.“


„On se tì bál?“ zeptal se udivenì Kolja a oèi se mu rozšíøily ú¾asem. „To já ne!“ dodal s urèitou dávkou hrdosti. Aby to dokázal, zase si mi polo¾il hlavu do klína.

 


„Asi jo, asi se mì bál, a dodnes nevím, proè. Snad cítil, ¾e já si z nìj nic nedìlám. Pøi jedné procházce v parku, právì kdy¾ se volnì promenádoval po cestièce, se k nìmu zaèal batolit malý kluk. „Vildóóó, k noze!“ volal pan Mácha, ale Vilda jako by neslyšel, si to míøil rovnou k tomu malému chlapeèkovi. Ten stál uprostøed cesty a jak slyšel, „Vildóóó k noze“, pusa se mu roztáhla od ucha k uchu. „Tatínkù, pošééém, tatínkù pošééém!!!“ køièel, ¾e to bylo slyšet na celý park. Kdy¾ oba k sobì dobìhli, tak pes vpadl chlapci do náruèí a ten ho radostnì maèkal, a¾ mu lezly oèi z dùlkù a Vilda nic! Jenom pan Mácha z toho byl celý vyjukaný. Vidíš, Koljo, i takový zlý pes pozná, kdy¾ ho máš rád.


Z knihy Václava ®idka a Blanky Kubešové “Kolja… to neznáte mého psa!” vydané v roce 2004 nakladatelstvím Fraus v Plzni.


Václav ®idek


* * *
Kolá¾ © Marie Zieglerová

Zobrazit všechny èlánky autora





Komentáøe
Poslední komentáø: 22.05.2015  09:58
 Datum
Jméno
Téma
 22.05.  09:58 Václav ®idek Podìkování
 21.05.  18:23 Marta U. Pochvala
 21.05.  13:00 MilunaH
 21.05.  10:41 dubský Xkrát za jedna
 21.05.  08:26 Von
 21.05.  08:18 Ferbl