Obrazy malované slovy

Za oknem zůstalo nádraží, křižovatka pod viaduktem a motor zabral v táhlém stoupáku v Plzeňské ulici, která vede jižně z města. Když autobus opustil Rakovník, rozjel se podzimní krajinou kolem bývalé cihelny a dolu RAKO a pak táhlou zatáčkou k zalesněným stráním a rovnou k Pavlíkovu.

Když jsme projížděli kolem Zábranského rybníka, pootočil se na mne přes rameno řidič: „Řeknu vám, která zastávka je ta u obecního úřadu.“

„To je zřejmě velká obec, když má více zastávek,“ byla jsem překvapená.

„Žádná obec, vážená,“ ihned mě opravil cestující, který seděl na sedadle za mnou. „My jsme městys!“

Bylo na něm vidět, jak je na své bydliště hrdý.

I můj dědeček Karel Truxa byl hrdý, že se narodil právě tady. Vzpomínky na svou rodnou vesnici nosil v srdci i daleko za hranicemi vlasti. Když začala 1. světová válka, ve svých jednadvaceti letech byl při mobilizaci odveden a s rakousko-uherskou armádou odešel na východní frontu. Při první příležitosti se však přihlásil jako dobrovolník do československého vojska na Rusi. V Omsku byl pak přidělen pod číslem 49213 ke třetí četě deváté roty sedmého československého střeleckého tatranského pluku a stal se legionářem. Bojoval v Irkutsku, u města Spasskoje, v Kaulu, v Tatarské Birmě, v Kunguru, v Popové, v Zelenkinu a ve Vladivostoku. Asi ho ochraňoval anděl strážný a snad sama svatá Kateřina z pavlíkovského svatostánku, co se na něj dívala z oltáře kostela už když jej sem zabaleného v povijanu přinesl ke křtu tatínek Celestýn a maminka Barbora. A možná ho ochraňovali všichni svatí dohromady, protože děda válečné útrapy přežil a na lodi Belgic se vrátil zpět do vlasti.

V nově vzniklé republice ale životní cesty mladičkého Karla zavedly daleko od jeho rodiště - až do moravských končin. Ve funkci velitele četnické stanice postupně sloužil v několika městech. Na Moravě si našel také ženu Toničku, moji babičku. Když se po různých životních peripetiích usadili na stará kolena v Dolanech u Olomouce, jezdila jsem k nim jako dítě na prázdniny. Místo vyprávění pohádek mě děda seznamoval s českými dějinami. Vždy se namaškařil do nějakého převleku a hrál si se mnou třeba na příchod Slovanů, na Velkomoravskou říši, na Přemyslovce.

„Dones nůžky a lepidlo, uděláme si svatováclavskou korunu, když nám tu původní Jan Lucemburský zašantročil,“ velel. “Ozdobíme ji dvaceti perlami a jednadevadesáti drahokamy a samozřejmě bude celá ze zlata. Ty budeš královna Blanka a já otec vlasti, budoucí římskoněmecký císař Karel IV. Než nám babička uvaří k obědu švestkové knedlíky, střihneme si jednu královskou veselku v chrámu sv. Víta na Pražském hradě.“

Krůček za krůčkem, s humorem jemu vlastním, mě provázel českou minulostí. Od něj vím, kdy usedl na knížecí stolec Svatý Václav, proč na Velehrad přišli Cyril s Metodějem, kdo byl Mistr Jan Hus. Vyprávěl, jak se v průběhu staletí měnily korunované hlavy a s nimi i hranice a poměry v zemi. Postupně mě provedl dějinami až do dob, kdy se stal naším prvním prezidentem T. G. Masaryk, který měl své legionáře ve veliké oblibě.

Když děda odešel na věčnost, došlo mi, že mně vyprávěl o všem možném – jen na něj nikdy nedošlo. Nevěděla jsem nic o místě, kde se narodil, kam chodil do školy, kde pásl husy, kde hrál kuličky, kam chodil na lusky, kudy lezl přes plot na hrušky, jak prožil své dětství.

A tu ke mně jednoho dne na rozhlasových vlnách přiletěl podmanivý hlas světoznámého malíře a grafika Jiřího Anderleho. Český rozhlas natočil podle jeho bohatých prožitků a životních zkušeností vyprávění Láska za lásku. Zrovna vzpomínal na Pavlíkov, neboť i on se tu narodil. Sice až po čtyřiceti osmi letech po mém dědečkovi, ale co je pár let v historii vesnice, která tu stojí už od přelomu třináctého a čtrnáctého století? Já s přimhouřenýma očima poslouchala každé slovo, a tak mi ono vyprávění malovalo pod víčky konkrétní místa, které kdysi na vlastní oči spatřil jistě i děda Karel. Podle slov Jiřího Anderleho jsem si přesně představovala vše, co mistrně popsal i ve stejnojmenné knize, kterou už mám také v knihovně. Pavlíkov obklopený věncem zahrad, chmelnic a polí, do kterých vedly cesty lemované dozrávajícím obilím a fialovými koukoly, modrýma očima chrp a krásou rudých vlčích máků, nad kterými poletovali pestrobarevní motýli. Byly rozbrázděné hlubokými kolejemi od okovaných kol vozů, kde na prostředním vyvýšeném pruhu i po stranách cesty kvetl bílý a rudý jetel.

Ale i pěšiny se rozbíhaly po okolí. Mířily k opuštěným samotám, k alejím vysokých topolů, k ovocným sadům, k bohatým chmelnicím. Některá pěšina končila na pasece v lese, po jiné šlapali na kole, či pěkně po svých dělníci do rakovnických fabrik, či horníci do dolů Rako a Jiří. Lidé po ní také tahali vozíky naložené vším, co chtěli prodat na rakovnickém trhu. Nejkrásnější prý byla ta pěšinka, co vedla nad ves k opuštěné jabloni. Jiří Anderle o ní napsal: „Krásnější pěšinu jsem neznal. Třebaže byla od slunce vyprahlá a plná kamení, o to více kvetla. Zlaté pantoflíčky, dojemně krásné, jako krůpěj krve rudé slzičky Panny Marie, modré pomněnky, bílý lomikámen, nafialovělé zvonky, zlatavé kopretiny, jitrocel, omamně vonící mateřídouška, žluté kručinky, heřmánek, ale hlavně bledé svlačce připomínající malou troubu gramofonu na kliku.“

A jinde zase čtu: „Na vrcholu cesty stála Boží muka. Tam jsem vždy postál a nemohl se vynadívat na pohled do dálky. Rakovník byl jako na dlani, obzor lemovaly modré Krušné hory, za pohořím Džbán vyčnívající špička Milešovky, na jihovýchodě se táhly křivoklátské lesy, na jihu kopce lemující Berounku a za nimi Brdy a na západě stoupaly k nebi kouře plzeňské Škodovky. Utrpení Krista mírnil zpívající skřivánek, který vždycky odněkud vyletěl, zazpíval a ztratil se v nízkém obilí nebo v oranici. “

Sem, na to místo chodil určitě i můj děda Karel a možná snil o tom, kam ho jednou zavedou cesty, co se tu křižují. Snad i pavlíkovský učitel, kovář, krejčí, švec, holič, poštmistr a také obecní bubeník a pan policajt se tu někdy zastavili. Však i na ně Jiří Anderle s láskou vzpomíná. Jenže ti, na které si pamatuje on, už byli nejspíš dětmi těch, které znal děda. Půl století je dělilo od chvíle, kdy se tu mohli v Pavlíkově oba potkat. Měli však přece jen něco společného. Oběma tady předčasně skončilo šťastné dětství, neboť přišli o své otce. Dědovi Karlovi se tatínek Celestýn zabil při pádu z patra stodoly, když pomáhal při žních. Adam Anderle zemřel na těžkou nemoc, sotva malý Jirka začal chodit do školy. Ale teď v jeho vyprávění žije dál, stejně jako maminka, která svého muže přežila o dlouhou řadu let.

„Díky osude, že jsi mi dopřál mít maminku se svatozáří tak dlouho…“ těšil se. Měl ji nadevše rád. I Pavlíkovští ji měli rádi, a tak o návštěvy neměla nouzi.
Jiří Anderle ve své knize napsal: „Libovala si, že ten hodnej soused Pepík Truxa jí každej den nosí rohlíky, jeho paní přichází pravidelně na kafe, přitom semelou živý s mrtvejma, až je z toho brní v hlavě.“

A zase je tu jméno Truxa.
„Jak to s tím rodem Truxů v Pavlíkově vlastně je?“ zvolala jsem málem ve dveřích obecního úřadu starosty, který se též jmenuje Truxa.

Věděl, že přijedu, a už mě čekal. Srdečně mi stiskl ruku a pustil se hned do vyprávění: „Truxové jsou jedním z nejstarších pavlíkovských rodů. V písemnostech z roku 1653 se ono jméno již objevuje. Za ta dlouhá staletí se rod Truxů patřičně rozrostl. Jedni byli úspěšní, druzí méně. Někdo měl grunt, někdo se vyučil řemeslu, někdo se dal na studie, někdo jen příštipkařil.“
„Ze které větve pochází asi můj dědeček?“ lámala jsem si hlavu.

Ale starosta jen pokrčil rameny: „Konec konců, všichni máme jednoho pra-pra-prapředka, tak jsme svým způsobem rodina.“

„A hned mám o jednoho příbuzného víc,“ byla jsem nadšená. „Tak žádné vykání, budu ti říkat Mirku.“

Mirek se hned se mnou vypravil po stopách dědečka. Prošli jsme náves, obešli kostel a já se celá dojatá rozhlížela kolem sebe: „Tak tudy kdysi chodíval můj děda Karel.“

„Ukážu ti, kde bývala roubená chalupa s číslem popisným 62, ve které dědeček bydlel,“ prohlásil Mirek.

Stáli jsme v parčíku, kde po roubence už nebylo ani památky.

„Bohužel dopadla stejně jako svatý Vojtěch na Vojtěšském plácku. I on už je nějaký ten rok fuč.“

A pak mi nabídl, že mi ukáže, kde barokní pískovcová socha stála.

Mlčky jsem šla vedle něho, protože mě procházka po Pavlíkově vzala za srdce. Došli jsme k místu, kde se dříve rozléval rybníček, jen takový mělký kačák, v létě leda tak pro kachny a husy, zato v zimě ráj pro děcka na šlajfkách.

„Český patron tu stál v záplavě pámelníků, které tu kdysi vysázel pavlíkovský Zkrášlovací spolek. Pro děti hotové eldorádo. I já si ještě pamatuju, jak jsme si tu hráli na pikačku. Jeden se zakrytýma očima a s čelem opřeným o sochu zavolal: Před pikolou za pikolou nikdo nesmí stát nebo se nebude hrát - a ostatní hned frrr do pámelníkového pralesa.“

Pak se usmál: „Každou chvíli se na nás zlobily hospodyňky, když si šly o pískovcovou sochu nabrousit nůž: Huš, pacholci! Jen se všude pletete pod nohama!“

Mirkovy oči se dívaly někam do minulosti. „To bylo střenek nožů, co za ta dlouhá desetiletí pískovec pomalu obrousily, až z Vojtěcha zbyla jen pískovcová homole.“

„A kam se poděla?“ divila jsem se.

„Zřejmě skončila někde v suti, když Pavlíkovští rybníček zavezli, aby ustoupil parčíku s kulturákem.“

Ale vzápětí dodal: „Repliku sv. Vojtěcha v modernějším pojetí nám vysochal RNDr. Zdeněk Herman Dr.Sc. V encyklopedii ho však pod heslem sochař nehledej. Je to fyzik, chemik, člen Akademie věd. Sochařství a kresbě se věnuje jen ve volném čase.“

Pak ukázal směrem, kde je kulturní dům: „ Novodobý Vojtěch stojí pár kroků odtud.“

Zase jsem se přesvědčila, jak je to s tím koloběhem života. Stáří odchází, aby udělalo místo mládí, staré časy vystřídají časy nové. Zbudou jen vzpomínky.

„Vzpomínky jsou naším bohatstvím,“ čtu v knize Jiří Anderleho. „Zůstávají dlouho skryty, ale stačí malý podnět a vzpomínky na ten dávno zmizelý svět, který byl součástí našich životů, vyvstanou a oživnou jako staré filmy.“

Malířovy vzpomínky vyzařují z pláten a grafik, kterých už vytvořil tolik, že je snad nikdo nespočítá. Měl na devadesát tři samostatných a dvě stovky skupinových výstav doma i v zahraničí. Je jediný český umělec, jehož grafické dílo je vystaveno v newyorkském Metropolitním muzeu v jednom sále společně s Rembrandtem, Dürerem, Matissem a Picassem. Jeho díla jsou zastoupena v předních světových muzeích a galeriích – a teď i v Pavlíkově. Na počest slavného rodáka tu zbudovali v přízemí obecního úřadu nádhernou galerii. Jedenáct let byla retrospektiva Anderlovy malířské tvorby, spolu s jeho africkou sbírkou, umístěna v Pelléově vile v Praze 6 - a teď se její část přestěhovala do malířova rodiště.

„Při malbě je má ruka vedena i podvědomými záchvěvy nedávných i dávno prožitých vjemů, které si v sobě ukládáme od dětství,“ zpovídá se. 

Já v GALERII ANDERLE PAVLÍKOV vidím, že je to svatá pravda, že jeho ruka vytváří krásu, která uchvátí oči i srdce. Ale najednou mi před jeho dílem dochází, že i svými slovy maluje krásné barevné obrazy.

A já, díky těm jeho obrazům stvořených z překrásného vyprávění na rozhlasových vlnách i na stránkách knihy Láska za lásku, jsem konečně spatřila dětství mého dědečka Karla, které prožil, stejně jako mnohem později i Jiří Anderle, v Pavlíkově u Rakovníka.

Ukázka z knihy Jaroslavy Pechové "Nezbedné toulky ".

Jaroslava Pechová

* * *

Zobrazit všechny články autorky