Kabaretní šapitó Eduarda Basse

V názvu jsem se pokusil možná trochu neobratně zdůraznit dva ze tří oborů, které jeho renesanční osobnost obsáhla nejvýrazněji. Napsal o sobě už jako devatenáctiletý: „Jedna je pro mne hrozná otázka: Kde je moje místo? Ochotný ke všemu a všude diletant, nevím stále, co začít a co dělat.“ Jeho život ovšem ukázal, že diletantem nebyl nikde, ceněným odborníkem všude.

Eduard Bass ( 1. 1.  1988 - 2. 10 1946 )

Možná to tak úplně neplatí o jeho začátcích. Jako syn majitele malé továrničky na kartáče v Hostivaři nastoupil nejdřív dráhu podnikatele juniora. Proto také vystudoval obchodní akademii, pokoušel se i o vysokoškolská studia tady i v cizině, ale z těch záhy vycouval. K jeho samozřejmé výbavě patřila znalost jazyků, cestování po Evropě, pracovní i studijní. Otcova továrnička časem zkrachovala a šla do konkursu, a to mu umožnilo věnovat se oborům jemu bližším, literatuře, novinám a zpočátku především kabaretu. Do legendární Červené sedmy sice nepřišel jako zakládající člen, ale podle skutečného zakladatele Jiřího Červeného ji po roce. 1913, kdy do ní nastoupil, pozvedl na profesionální úroveň. Psal texty, vystupoval jako improvizátor, vtipně glosoval současné poměry.

Trochu jsem ale přeskočil. Mladý Eduard Schmidt měl patrně humor daný už do vínku. Narodil se prý přesně v půlnoci 31. 12. 1887, nebo pro jiné 1. 1. 1888. To bylo datum narození, které sám oficiálně uváděl. K pseudonymu Bass přišel už jako začínající kabaretiér, ještě před Červenou sedmou. V souboru už jeden Šmíd byl, a tak dostal přezdívku podle své mohutné postavy, k níž patřil i hluboký hlas. Z Eduarda Schmidta byl a zůstal Eduard Bass.
Na začátku první republiky se Bass s Červenou sedmou rozešel, ale s Červeným zůstal v přátelských vztazích. Lákala ho novinařina, trochu už z ní okusil v různých satirických časopisech, ale nabídka Lidových novin patřila k těm, které se neodmítají.

Ve dvacátých létech startuje skoro strmá kariéra novináře, redaktora, později šéfa pražské mutace Lidových novin. Když se začtete do dochovaných redakčních poznámek skvělého šéfa, s úctou musíte vnímat rozsah jeho znalostí, kontaktů i potřeb redakce. Po smrti Arnošta Heinricha se Bass ujal funkce šéfredaktora a maršálskou hůl v těchto špičkových novinách držel až do r. 1938. Tam se jeho osud podivně láme. Překvapilo mne trochu, jak všechny Bassovy životopisy uzavírají tuto epizodu nic neříkající formulkou, že z LN musel odejít. Našel jsem i náznaky tvrzení, že důvodem byl jeho neárijský původ, ale to je zřejmě nesmysl. Jeho původní jméno Schmidt sice něco takového mohlo naznačovat, ale zdá se, že v duchu Norimberských zákonů byl rasově čistý. Z opačné strany se ozývaly hlasy, že se málo zastával svých vyhozených židovských přátel, třeba Karla Poláčka. Hodnotit tuhle dobu z odstupu sedmdesáti let sice možné je, ale není to účelem mého textu. Pravdou zůstává, že funkci šéfredaktora opustil v roce 1938 a úplně se s LN rozešel v roce 1942. Soudě ovšem z poválečného vývoje, Bass se svému češství nijak nezpronevěřil, protože hned po osvobození byl šéfredaktorem Svobodných novin, které navazovaly na Lidové noviny, opět jmenován.

Vlastně s mnichovskou kapitulací přichází další výrazné období plodného tvůrčího života talentovaného všeuměla. Už na začátku dvacátých let vydal skvělou Klapzubovu jedenáctku, která měla mimořádný čtenářský ohlas. Potom se ovšem jako spisovatel trochu odmlčel, naštěstí ne absolutně. Pro LN připravoval četbu na pokračování, zdařilá je i jeho jakási kronika revolučního roku 1848. Ovšem po odchodu z redakce se rozmáchl k literárnímu skvostu, který není zdaleka jenom oslavou starých cirkusů a jejich kouzla. Román Cirkus Humberto vyšel v r. 1941 a krom krásného příběhu kluka ze Šumavy, Vaška Karase, tam potkáte i nádhernou komunitu českých tenťáků, stavěčů, lidí často i vzdělaných, světoběžníků, svázaných pevným poutem s vlastí. A tihle lidé prozáří román, který vyšel v čase více než krutém. Bassův román miluji od mládí, málokdo asi nezná televizní adaptaci. Tady se završilo třetí špičkové řemeslo tvůrcovo, přišel skvělý a připravený spisovatel. Když se probíráte teoretickou přípravou Bassovou, žasnete, kolik detailních, vpravdě řemeslnických poznámek a studií dílu věnoval. Ovšem nad řemeslem se potom klene svébytné vypravěčské umění, posvěcení, síla tvůrcova talentu.

Závěr života trochu neprávem opomíjeného všeuměla nebyl radostný. Na konci války mu umírá milovaná žena Táňa, nadaná sochařka i herečka a sám Bass si funkce šéfredaktora Svobodných novin také neužil. Zrazovalo ho srdce a definitivně ho zradilo 2. října 1946.

Trochu mne trápilo, že právě tak výrazný, vzdělaný a erudovaný autor upadal do zapomnění. Pokud se mi podařilo očistit trochu alespoň jedno písmenko na jeho uměleckém jménu, budu rád. Eduard Bass.

Josef Hejna

* * *
Zobrazit všechny články autora