Televizní rosničkou téměř dvacet let

aneb - Rozhovor s meteoroložkou Magdalenou Lípovou

Je již sice jaro, ale pojďme se společně v rozhovoru vrátit do doby předvánoční...

Pokusit se vyzvídat některého z meteorologů mě napadlo, když jsem začala přemýšlet o rozhovoru do vánočního čísla. Každoročně je otázka jasná- bude sněžit na Štědrý den? Máme se těšit na Vánoce na sněhu, či očekávat Vánoce na blátě?
Tuto zásadní otázku jsem chtěla nejprve položit našemu kolegovi, panu Vondráčkovi, ale omluvil se. Měl rodinné starosti, což jsem samozřejmě chápala. Tak za kým zajít?

A pak jsme doma poslouchali rádio. Na Rádiu Blaník jsem uslyšela její nezaměnitelný hlas a byla jsem rozhodnutá. Zkusím to.
A tak jsem zkusila paní Magdalenu Lípovou požádat o rozhovor. Byla milá, vstřícná – výsledek předkládám. Rozhovor vyšel v předvánočním čísle měsíčníku Doba seniorů.

Vánoce na sněhu? Málokdy…

Mnozí z nás si RNDr. Magdalenu Lípovou (75) dobře pamatují. Vždyť byla televizní rosničkou téměř dvacet let a pravidelně jsme ji vídali na našich obrazovkách. Ani v seniorském věku ji počasí nepřestalo bavit. Její meteorologickou předpověď můžeme slýchat dvakrát týdně – v pondělí a v pátek – na Rádiu Blaník.

Máte vy vůbec v důchodu nějaký volný čas?
Moc málo. A pokud mi nějaký zbude, spolehlivě ho zaplní můj dvouletý vnouček Štěpánek. Vůbec nechápu, jak jsem v mládí mohla všechno stíhat. Práce v nepřetržitém provozu, péče o dítě, o domácnost. O dcerku jsem se s pomocí mojí maminky starala téměř od narození sama. Vyšel nám čas na sport, kulturu, hory, moře. Musela jsem být velmi samostatná, a to mi zůstalo. Mám ráda nezávislost.

Měla jste nějaký sen, čím chcete být? Nebo měli ho vaši rodiče?
Rodiče mi nikdy do ničeho nemluvili, věděli, že si všechno dokážu zařídit sama. Táta žil hlavně sportem, maminka měla spoustu starostí s domácností. Neměla jsem představu, čím budu, žádné vysněné povolání. Uměla jsem hezky kreslit, ale na uměleckou školu jsem se nedostala. Ředitel na základce si mě zavolal do ředitelny, rozložil přede mě seznam s volnými studijními místy a řekl: Vyber si! Zvolila jsem geologickou průmyslovku.

Kdy jste spojila svůj život s počasím?
Bylo mi dvacet. Zapracovala náhoda, nebo spíš osud. Dostala jsem umístěnku do Mladé Boleslavi, ale maminka potřebovala, abych zůstala v Praze, protože pečovala o velmi těžce nemocného tátu a malého bratra. Spolužačce sehnali rodiče dvě místa a ta mi místo v Hydrometeorologickém ústavu přenechala.

Věděla jste, co čeho jdete?
Zpočátku vůbec ne. Začínala jsem jako kreslička meteorologických map. Taková profese dnes už neexistuje, všechno dělají počítače. Taky to dnes už nikdo z těch mladých neumí. Musela jsem se to naučit, prošla jsem dost tvrdým výcvikem. Bylo to zajímavé, brzy mě to začalo bavit, a tak jsem se pustila do studia na KU obor geografie, kde se přednášela dost obsáhle také meteorologie. Později došlo i na doktorát. Za celý svůj profesní život mě ani jednou nenapadlo změnit povolání.

Do povědomí lidí jste se dostala zásluhou médií…
V roce 1976 si mě vyžádali do Českého rozhlasu a ve stejné době i do televize, kde jsem nakonec strávila dvacet let. Relace v TV byly součástí naší práce v Hydrometeorologickém ústavu. Dnes má TV svoji redakci meteorologie. V televizi se mi líbilo, přestože s dnešními podmínkami se to vůbec nedá srovnat. Kavčí hory ještě neexistovaly. Ve Vladislavově ulici byl velký sál, v jednom roku počasář, ve druhém sporťák, v dalším zprávař. Uprostřed kamery, všude reflektory, horko. Byli tam fajn lidi, špičkoví profesionálové, velmi kamarádské prostředí, drželi jsme si navzájem palce. Po roce 89 nastal ve vztazích zlom. Staří museli odejít, přišli mladí, nezkušení, někteří z nich si začali hrát na hvězdy. Když jsem v roce 1995 odcházela, musím říct, že mě to ani moc nemrzelo.

Určitě máte hezké vzpomínky i na ohlasy diváků…
Přicházely mi krásné dopisy, mám jich doma velkou krabici, dcera mi je nedovolila vyhodit. Jsem spíš povídavá, v relacích se to občas projevilo a tak mě lidi měli rádi. Za celou dobu jsem se nesetkala s negativními reakcemi, naopak, dostávala jsem i dárečky – vzpomínám na bedýnku jablek, uprostřed nichž trůnila láhev slivovice. Bylo to milé a byly i drobné výhody. Někdy jsem díky tomu, že mě lidé poznávali, sehnala i nedostatkové zboží.

Vy jste vlastně s předpověďmi ani teď nepřestala…
Přišli za mnou z Rádia Blaník, dlouho mě přemlouvali. Už se mi nechtělo, ale teď jsem moc ráda. Je tam parta mladých, bezvadných lidí, líbí se mi mezi nimi. Hezky se ke mně chovají, a vlastně mě „udržují ve formě“.

Máte nějakou „profesionální deformaci“?
Každé ráno okamžitě zamířím k teploměru. Úplně automaticky. Jásám, když počasí vychází tak, jak jsem předpověděla. A klidně mohou „padat trakaře“. Doma se mi smějí, že bývám jediná, kdo má radost, když padají kroupy, když leje jako z konve, když je bouřka. A když to nevyjde – a to se občas stane každému meteorologovi, protože nad přírodou jsme ještě nevyzráli – mrzí mě to.

Volají vám vaši známí, když chtějí vědět, jaké bude počasí?
Nejen známí, zastavují mě i cizí lidé, když mě na ulici poznají. Pokud jsou slušní, nevadí mi to, jsem na to zvyklá. Jen doma už se mě na počasí raději nikdo neptá. Teď před Vánoci se lidé často ptávají, jestli budou Vánoce na blátě nebo na sněhu.

A na čem budou?
Nevím. Zodpovědná předpověď je na 3 dny, nejvýše na týden dopředu. Vše ostatní je jen výhled. A když někdo hlásí počasí i na dlouhou dobu dopředu, je to stejně pravděpodobné, jako věštění z křišťálové koule. Nemám to ráda.

A co pranostiky?
Většina jsou to rýmované říkanky, jiné mají původ tak starý, že se na dnešní dobu vůbec nehodí. Pak jsou ale tzv. meteorologické singularity, které vlastně ani pranostikami nejsou. Jsou to situace, které se v určitém ročním období téměř pravidelně opakují. Patří sem na jaře „ Ledoví muži“, v létě „ Medard“, na podzim trochu „ Martinův bílý kůň“. No a právě také „Vánoční obleva“. Každoročně doufáme ve sněhovou pokrývku, a i když se občas dočkáme, příliš často to nebývá.

Vánoce jsou za dveřmi, takže se brzy přesvědčíme. Co vy a Vánoce?
Předvánoční shon nemám ráda. Naopak na Štědrý den se těším. Máme velký stůl, u kterého se schází celá široká rodina. Všechno připravuji sama a těší mě to. Ráda peču cukroví, nejsou toho kvanta, ale musí být krásné. Jeden kousek jako druhý, jinak jde ihned do „zkažených“. Dcera se mi do toho raději neplete, ví, že bych nemilosrdně kritizovala. Ale jednou, když jsem se vracela po operaci kyčle domů z nemocnice těsně před Štědrým dnem, bylo vzorně napečeno i vše dokonale připraveno. Potěšila mě a dojala.

A jak to máte s dárky?
Každoročně vyhlašuji přísný zákaz kupování dárků, samozřejmě kromě dárků pro děti. Povoleny jsou jen řezané květiny a kvalitní, čímsi mimořádné potraviny. Letos se moc těším na reakci vnoučka. Štěpánkovi jsou dva roky, určitě bude mít oči vykulené. Co mu koupím, to vážně ještě nevím, mám pocit, že všechno má. Je to takový náš montér, nejraději kutí s tátou.

Paní Lípová, máte nějakou radu na špatnou náladu?
Mně pomáhá sport. Sportovala jsem celý život, teď už to nejde tak, jako zamlada, ale plavání, lyžování, chůze s hůlkami – bez toho si život nedovedu představit. Mám permanentku na plavecký stadion v Podolí, v zimě, v létě si dám dvakrát týdně svých deset bazénů /50 m/. A i když se mi někdy nechce, jdu vždy. Cítím, jak tam pookřeju – na těle i na duši. Ke svému životu potřebuji i kulturu. Moje maminka si pořídila předplatné na koncerty vážné hudby, a když už na ně ve stáří nemohla chodit a poté zemřela, převzala jsem to já. Od roku 1945 jsme nevynechaly ani jednu sezónu. Stále stejné sedadlo ve Smetanově síni, už téměř sedmdesát let. Dosednu, slyším, jak orchestr ladí a úplně fyzicky cítím, jak se uklidňuju, jak mě hudba pohlcuje a je mi dobře.

Vy prý i ráda cestujete…
To je pravda. Mou srdeční záležitostí je Chorvatsko. Jezdím tam léta a pokaždé se těším, nemohu se dočkat. Mé kamarádky se diví, že se na cesty nejraději vydávám sama. Samotu si užívám, chci v klidu vstřebávat dojmy a rozhodovat se sama o svém programu. Když chci společnost, vždycky se někdo k popovídání najde. Líbí se mi i severní Evropa. Musí se líbit každému, kdo má smysl pro krásu přírody, její zvláštnosti, pohodové lidi a všeobecný smysl pro pořádek.

Vraťme se ještě na závěr k vaší profesi. Jaké počasí považujete za rizikové pro seniory?
Na to je těžká odpověď. Je to velmi individuální. Kardiakům vadí změny tlaku, některým změny teploty. Kdo má problémy s klouby, dělá mu potíže suchý vzduch a vyhovuje mu vlhký. Ten někdy vadí astmatikům… Myslím, že každý senior už má ověřeno, co mu nedělá dobře, a pokud se jen trochu vyzná v předpovědích, dokáže se rizikovým dnům přizpůsobit. Co bych seniorům přála? Aby nehleděli na svůj věk a žili tak, jako by byli mladí.

(první a poslední z fotografií jsou z archivu Rádia Blaník)

Eva Procházková

* * *
Zobrazit všechny články autorky