Vladimír Brabec není jen major Zeman!

Když se řekne Vladimír Brabec, major Zeman napadne nejspíš každého. Role, která herci přinesla slávu a posléze i zatracení. Velmi obsáhle se k tomu vyjádřil v televizním pořadu Třináctá komnata a já jsem věděla, že když budu chtít rozhovor, nesmí být tento seriál hlavním bodem mých otázek. Kudy jsem se k Vladimíru Brabcovi dostala? Je to trochu legrační – přes Klub majora Zemana! Má své stránky i telefonní čísla na internetu a jeho členové¸ přesněji předseda klubu, mi kontakt ochotně zprostředkoval.

Pan Brabec byl ochotný sejít se se mnou v Poděbradech, a že má cesta byla o něco komplikovanější, než jsem předpokládala, je k přečtení o pár řádek níže. Nejsem příliš „chlubivý“ typ, tady ale udělám výjimku. Když jsem rozhovor posílala panu Brabcovi k autorizaci, „vysekl mi poklonu“, až jsem se červenala. Potom mě v předvánočním období pozval na adventní koncert do evangelického kostela v Kolíně, kde byla součástí programu jeho recitace Nerudových veršů. Udělal mi tím radost a připravil velmi krásný večer.
Rozhovor vyšel na konci října v časopise Doba seniorů.

V důchodu začala jedna z nejštastnějších kapitol mého profesionálního života...

Na setkání s hercem Vladimírem Brabcem (79) jsem se moc těšila. Začalo komplikovaněji, než jsem čekala – můj vlak měl půl hodiny zpoždění. Ale pan Brabec je gentleman. Před nádražím v Poděbradech na mě čekal a vůbec se nezlobil. Místo první otázky jsem tedy začala omluvou. A pak už jsem se začala ptát.

Vzpomenete si na ten den, kdy jste měl jít do důchodu? Co jste tenkrát dělal?
Nedovedl jsem si zpočátku vůbec představit, že bych šel do důchodu. Ale nepohodl jsem se v Národním divadle a nakonec jsem odcházel dokonce o rok dříve, než jsem měl. Byl jsem si jist, že se bez divadla obejdu, že budu mít klid a spoustu volného času. Plánoval jsem občas se věnovat dabingu a těšil jsem se na to. Stýskat se mi začalo skoro hned, naštěstí velmi brzy se mi ozval Ladislav Županič z Karlínského divadla a nabídl mi roli v muzikálu My Fair Lady.

Váhal jste?
Chviličku na rozmyšlenou jsem si vzal, ale kývl jsem velmi brzy.Myslel jsem, že se v Karlíně „zdržím“ jen po dobu, kdy bude muzikál na programu, nakonec to bylo deset nádherných let, která jsem tu prožil. Čekaly mě krásné role, měl jsem pocit ohromné svobody – svobodně se rozhoduju, hraju, protože chci... Byl to pro mě úplně nový pocit. Nikdy před tím jsem nehrál v hudebním divadle. Vždycky se mi líbilo hrát se zpěvy, ale v činohře je to úplně něco jiného. Tady s vámi hraje 50ti členný orchestr, opravdu jsem si to užíval – prodloužil jsem si svůj divadelní věk. V roce 2002 přišly povodně a taky mě zradilo srdce, ale Karlín spolu s mým prvním angažmá v Mostě – to byla má nešťastnější divadelní léta.

Vraťme se teď úplně na začátek vaší kariéry, divadlo jste si okoukal už jako malý kluk. Kde to bylo?
Poprvé jsem stál před dětskými diváky v divadle Akropolis Míly Melanové. Bylo to divadlo pro mládež, sídlilo na Žižkově. Hrál jsem ve hře Dva roky prázdnin podle J.Verna. Neměl jsem žádné ambice stát se hercem, našel jsem letáček, že hledají děti, chtěl jsem se „ulejt“ ze školy, tak jsem tam vyrazil. Nějaké herecké geny jsem v sobě asi měl, mí rodiče byli ochotníci. Nikdy jsem je v žádné roli neviděl, zachovaly se tři fotografie, na kterých jsou v hereckých kostýmech...

Umetli vám rodiče hereckou cestičku?
Kdepak. V divadle si mě všimla skvělá pedagožka, češtinářka, paní Božena Jelínková. Divadlo milovala a nás, statisty, měla na starost. Rozpoznala můj talent a připravila mě na zkoušky na konzervatoř. Zpočátku téměř proti mé vůli. Já jsem tenkrát nebral nic vážně, měl jsem i spoustu jiných zájmů. Paní Jelínková zašla i k nám domů a oznámila to rodičům. Maminka se rozplakala – herce ze mě mít nechtěla. Bála se, že povedu „rozpustilý herecký život“. Táta jen pokrčil rameny a zabručel, ať si dělám, co chci.

A tak jste se ocitl na konzervatoři...
A ta se později nějakým výnosem přeměnila v DAMU. Mými pedagogy byli postupně Václav Vydra mladší, (manžel Dany Medřické), Otomar Krejča a v posledním ročníku Miloš Nedbal. Samí skvělí divadelníci. Později jsme se sešli v Národním divadle jako kolegové. Já jsem jim uctivě vykal, oni mi říkali „Brabčáku“. Ale to bylo až později. V absolventském představení jsem hrál Romea a Švandu dudáka, mezi mými spolužáky byli např. Josef Zíma, Petr Haničinec či Jana Štěpánková. Sešli jsme se po dvaceti letech i s profesory v Divadle Komedie, byl to takový studentsko-profesorský mejdan. Po studiu jsem odešel do divadla do Mostu. Hrál jsem tam dva roky, zažil jsem tam krásné chvíle. Bylo to takové bezstarostné, celý život před námi.

Byl jste jedináček?
Byl jsem nejmladší ze tří sourozenců. Bratr byl o deset roků starší, sestra je starší o sedm let. Také v mládí trochu koketovala s ochotnickým divadlem. Představení, ve kterém hrála, bylo první, na které jsem kdy do divadla šel. Bylo to v Masarykově síni, dnešním divadle Járy Cimrmana na Žižkově.

Byl jste rozmazlený benjamínek?
To vůbec ne. Ani nebylo, čím mě rozmazlovat. Byli jsme chudí, táta pracoval jako malíř pokojů. Čokoláda, cukrovinky – to u nás vůbec nebylo, natož nějaké drahé hračky. Měl jsem akorát knížky. Největší blaho bylo, když jsem si mohl vlézt k tatínkovi do postele a on mi četl Robinsona... Je to pro mě krásná vzpomínka na celý život.

Měl jste nějaké koníčky, které vás v mládí bavily, ale dnes už vám tolik neříkají?
A víte, že všechny mé dětské koníčky mi vlastně vydržely až doteď? Bylo to především letectví a parašutismus. K němu jsem se dostal trochu kuriózně. Zahlédl jsem plakát – byl to rok 1949 – na něm fotografie mladých děvčat, parašutistek. A nápis: I my to dokážem! -Já to taky dokážu- říkal jsem si a šel jsem se přihlásit. Po půl roce výcviku jsem poprvé skákal, ale i poprvé letěl! Je to nádherný zážitek. S padákem už dnes neskáču, ale kolem letadel se motám pořád. Je to má velká láska. Létám jako spolujezdec, a když si chvilku třeba mohu podržet řízení, užívám si to.

Vaši divadelní cestičku jsme opustili v Mostě. Kudy vedla dál?
Po dvou letech jsem z Mostu odešel zpátky do Prahy, do divadla D34. Od roku 1959 jsem byl s krátkou přestávkou členem Národního divadla na dlouhých 35 let. Následoval Karlín a pak hostování v Divadle Brodway v Kleopatře či Třech mušketýrech. Nejoblíbenější role? To se nedá říct, snad ty shakespearovské v Národním. Do toho nádherného prostoru Shakespearova dramata patří, a také na ně bylo vždy obsazeno.

Úspěch u diváků je asi velkou hnací silou...
Zní to jako fráze, ale je to tak. Potlesk je opravdu drogou, ale nejen ten. Kolikrát se vám do divadla ani nechce, ale jen si obléknete kostým, jen se zvedne opona, člověka to pohltí, naprosto... A pak doma po představení nemohu spát, přemýšlím, zda se to divákům líbilo. Celé představení si v duchu přehrávám, hledám své chyby, přemítám, proč jsem to řekl tak a udělal tak... Takové myšlenky my herci míváme.

Máte velmi krásný hlas a dokonale jste ho využil v dabingu. Máte i spoustu ocenění z tohoto hereckého oboru. Na jaké dabingové role rád vzpomínáte?
Když jsem odcházel z Národního divadla, daboval se zrovna MASH – velmi populární seriál, který je dodnes v televizi k vidění. Propůjčil jsem hlas plukovníku Shermanu Potterovi. Seriál měl přes dvě stě dílů. Moje postava měla laskavost, humor, moc mě bavila a jak vím z ohlasů, bavila i diváky. Daboval jsem v mnoha filmech Marcella Mastroianniho, ale mým celoživotním dabingovým „společníkem“ byl Jack Lemmon. Stárli jsme spolu. Filmy jako Někdo to rád horké nebo Nebožtíci přejí lásce jsou i po mnoha letech filmovou klasikou. V roce 1998 jsem převzal Cenu Františka Filipovského za celoživotní mistrovství v dabingu.

Sešel jste se s některým z dabovaných herců osobně?
Představte si, že s Mastroiannim. Zrovna jsme zkoušeli Věc Makropulos, když za mnou přiběhli, že je v divadle, a ať se s ním jdu seznámit. Myslel jsem si, že si ze mě dělají legraci, ale on tam opravdu byl. Popovídali jsme si asi hodinu, takovým „prapodivným jazykem“- ruce, nohy. Byl to vážně sympaťák.

Pracoval jste i v rozhlase. Rád?
Velmi rád. Postavu vytváříte pouze hlasem, což je úplně jiný typ herectví, zcela jiné výrazové prostředky. V rozhlase se vždy hodně dbalo na kulturu jazykového projevu, čistotu jazyka. A to bylo velkým přínosem pro mé jevištní herectví.

Jestli dovolíte, ráda bych zabrousila i do vašeho soukromí. Jak dlouho jste ženatý?
S mou ženou Naďou jsme se brali v roce 1955, tedy už před pěknou řádkou let. Svatbu jsme měli na Staroměstské radnici, vždycky když jdeme kolem, vzpomínáme. Nemohl jsem tenkrát dospat, byl jsem nervózní, všechny jsem popoháněl, abychom už šli a nedorazili pozdě. Byli jsme tam nakonec o hodinu dřív, před námi ještě dva páry. My jsme si tu naši svatbu „vyčekali“. Obě naše děti, syn Pavel i dcera Helena, mají ve svém povolání -každý po svém- taky k divadlu blízko, dnes už máme vnoučata i pravnoučata.

Kdybych ve svých otázkách vynechala majora Zemana, čtenáři by mi to neodpustili. Vím, že na ně neodpovídáte rád, a ke všem připomínkám, které jsou vám v souvislosti s politickými reáliemi vyčítány, jste se už mnohokrát vyjádřil ve své knížce i v televizním pořadu Třináctá komnata – proto jen docela obyčejně. Který díl se vám líbí nejvíce, na který nejraději vzpomínáte?
Nejraději mám Mědirytinu – kriminální příběh o falešných potravinových lístcích. V tom díle se Zeman zamiluje, ze zkušeného kriminalisty je najednou nesmělý a bezradný človíček. Je tam zajímavý příběh i komediální zápletka, ale vím, že lidem se nejvíc líbí hororový příběh Studna. Přestože krve a násilí je dnes v televizi k vidění víc než dost, tyhle příběhy byly jiné. Herecky hutné, bylo třeba domýšlet, dedukovat.

Víte o tom, že existuje Klub majora Zemana?
Vím to, mnohokrát už mě zvali na své akce a párkrát jsem tam také byl. Jsou ohromní – hledají místa, kde se co točilo, znají celé pasáže nazpaměť, přehrávají si je, hledají v jednotlivých dílech místa, kde došlo k nějakým chybám. Je s nimi zábava. Nesetkávám se s nimi často, ale setkávám se s nimi rád.

Na závěr našeho povídání vás chci poprosit o vzkaz pro naše čtenáře-seniory.
Příští rok mi bude osmdesát, ale za seniora se stále nepovažuji. A to přeju i vašim čtenářům. Žít si po svém, dokud to jde, radovat se z každého dne, mít své zájmy, přátele. Mým kamarádem je Láďa Županič – snad obden si telefonujeme, pokecáme o zdraví, o práci, o počasí... Když se člověk uzavírá do sebe, začne trpět depresemi, stárne daleko rychleji, než když je optimistický a má radost i z maličkostí.

Eva Procházková

***

Zobrazit všechny články autorky