Jak jsem si povídala…

se Zdeňkem Srstkou

Byl úplně stejný, jakého ho známe z televizních obrazovek. Trochu hřmotný, velmi milý, srdce na dlani. Byla jsem velmi ráda, že mi věnoval svůj čas, bylo to moc příjemné setkání. A představte si – proběhlo v naší vesnici. Týden poté, co jsem svou nesmělou prosbu o rozhovor špitala do telefonu, projížděl pan Srstka náhodou okolo. Abyste za mnou nemusela až do Prahy… Na návsi se po nás ohlíželi všichni. Tedy po mně ne, samozřejmě. Bylo letní pondělí, jediná hospoda na náměstí měla zavřeno. Naštěstí tam mají takový průchod s posezením, kde je malý kiosek a zmrzlina. A právě na tu zmrzlinu mě pan Srstka pozval.

Mám z našeho setkání ještě jeden zážitek. Protože jsem potřebovala pořídit jednu fotografii se psem, která by dokumentovala krásný vztah pana Srstky k těmto čtyřnohým tvorům, rychle jsem zavolala dceři, aby přivedla našeho Teryka. Takže máme pana Srstku s Terykem a také s dcerou…  Rozhovor vyšel v zářijovém čísle časopisu Doba seniorů.

Tvrďák s citlivou duší

Za dva roky mu bude osmdesát let, všude, kde se objeví, je veselo. Sportovec, kaskadér, herec a ochránce zvířat, Zdeněk Srstka. Než došel těch pár metrů ze zahrádky restaurace, kde jsme si dali jahodovou zmrzlinu, ke svému autu, přiběhlo mu podat ruku hned několik místních. „Máme vás rádi,“ říkali mu.

Vaší herecké práci předcházela kariéra kaskadérská. Jak to celé vzniklo?
A té kaskadérské předcházela ještě sportovní. Věnoval jsem se boxu, zápasu, ale hlavně vzpírání. Jsem několikanásobným mistrem ČR, dvakrát jsem byl bronzový na mistrovství Evropy, v roce 1960 jsem se zúčastnil olympiády v Římě. Postupně jsem ale ztrácel motivaci. Vítězit začali Bulhaři, Maďaři, kluci, kterým najednou výkonnost zázračně stoupala. Myslím, že v tom byl doping, a s tím jsem nechtěl nic mít.

A pak jste se stal kaskadérem?
To bylo zároveň. Když bylo potřeba zahrát nějaké riskantní scény, poohlíželi se filmaři po tělocvičnách – vybírali mezi zápasníky, boxery, karatisty. Postupně se utvořila parta kluků, vedoucím byl Jaroslav Tomsa. Začínali jsme úplně bez zkušeností, šli jsme do toho naplno. Bez nějakých triků, pomůcek. Rvali jsme se, padali – bavilo nás to. Nejslavnějším filmem v našich začátcích, kde jsme se opravdu vyblbli, byl Limonádový Joe.

Byl úplně první?
To ne. Už v roce 1959 jsem se objevil ve filmu Tarzanova smrt. Hlavní roli hrál Rudolf Hrušínský, byla tam scéna, jak se pereme na Václavském náměstí. To víte, že se seběhlo diváků. Řekl mi, že mu nesmím rozbít čelist, že večer hraje v divadle. A abych prý byl milosrdnější, nabídl mi tykání. Byl to moc fajn chlap. Naše kaskadérské výkony měly úspěch, přicházely další a další nabídky. Při natáčení filmu Oáza jsme se pekli v turkménské poušti při teplotě 41°C, naopak když se natáčelo Sokolovo, „bojovali jsme“ v 30stupňovém mrazu. Natáčeli jsme i s Američany, třeba Most u Remagenu nebo Na západní frontě klid, dali nám přednost před vlastními kaskadéry.

Co tomu říkala vaše maminka, nebála se o vás?
Ona o tom ani nevěděla, nebezpečnými kousky jsem se nechlubil. Když jsem byl malý kluk, byl jsem takový pecivál, nejraději jsem seděl doma u kamen a hrál si s budíky. Ve škole mi kluci nařezali, kdy si vzpomněli. Potom jsem ale viděl v kině film Kožené rukavice a umínil jsem si, že budu boxovat. Na cestu do tělocvičny jsem se musel zeptal strážníků. Začal jsem boxem, ale protože jsem se šel učit elektrikářem do ČKD a potkal jsem tam skvělého trenéra vzpěračů, začal jsem nakonec sbírat medaile ve vzpírání. V roce 2010 jsem byl dokonce uveden do vzpěračské Síně slávy.

Pamatujete si všechny své filmy?
Nedávno Aleš Cibulka spočítal, že jsem se objevil ve více než dvou stovkách filmů. Většinou v menších rolích takových „zemitých“ chlapů. Některé si pamatuju, někde už si jméno nemohu vybavit. Paradoxně mě proslavily role, v nichž jsem skoro nemluvil. Lidé si prostě pamatují „blbovinky“. Věta o Hliníkovi, který se odstěhoval do Humpolce, je hláškou téměř zlidovělou a slovo „kachny“, které jsem pronesl ve filmu Rozpuštěný a vypuštěný, učinilo mou roli nezapomenutelnou. Účinkoval jsem i v mnoha různých estrádách, např. song Čau lásko v duetu s Jarkou Hanušovou vyvolával vždy bouřlivý smích a diváci na něj stále vzpomínají.

Málokdo ví, že jste hrál i v divadle…
Je to tak. Naposledy v Mamzelle Nitouche v Ústí nad Labem, hrál jsem Švejka v Gongu, účinkoval jsem i ve hře Voskovce a Wericha Pěst na oko v Karlíně. A nemohu zapomenout na Smetanovo divadlo a roli v Ibsenově dramatu Nápadníci trůnu.

Jak se stane, že sportovec, kaskadér, moderuje pořad o opuštěných zvířatech?
Byla to náhoda. Hrál jsem v jednom vánočním pořadu, kde účinkovalo i dvacet štěňat. Krmil jsem je, promlouval k nim – Kluci, neperte se…a tak. Později jsem se dozvěděl, že byla z útulku rychle rozebrána a všechna našla nový domov. No a pak si na mě vzpomněli, když hledali někoho, kdo by se v pořadu Chcete mě střídal s Martou Kubišovou. Jsem tam už 12 let.

Baví vás to?
Víte, je to smutek na duši, když vidíte, co lidé dokáží pejskům provádět. Děvčata ze štábu často neudrží slzy. Těžké je i to, že když se s nimi skamarádím, musím je zase opustit. Z každého natáčení bych si nejraději jednoho, dva vzal domů. Na druhou stranu mám radost, protože vím, že když je ukážeme v televizi, brzy najdou své nové páníčky. A nejen oni, díky pořadu se lidé začali zajímat, psí útulky se dostali do povědomí veřejnosti. Nedávno jsem šel po ulici, přede mnou starší pán s pejskem. Otočil se, ukázal na hafana a povídá: Tohle jste zavinil vy. A musím vám poděkovat, díky němu mám o zábavu postaráno. Místo povalování doma musím vstát, jít s ním do Stromovky – víte, co já mám najednou přátel, pejskařů… Pán mě fakt potěšil.

A doma nějaké zvířátko máte?
Mám. Měl jsem vždy slabost pro takové velké rasy, teď máme amerického buldoka, váží 50 kg. Je to „profesor“, když se mi podívá do očí, vím, co mi chce říct. Máme také slepičky, nevěřila byste, jak chytrá jsou to zvířátka. A také králíky. Nikdy bych je nezabil, na to jsem moc měkkej. Slepice necháváme dožít, králíky rozdáváme jako dárky, ale živé. Odveze je vždycky manželka, já bych to nezvládl.

Chodíváte i na nějaké besedy?
Často. Do domovů důchodců, do seniorských klubů. A přesně vím, na co se mě budou ptát – nejméně tři otázky jsou předem jasné. Mám už dokonce připravené odpovědi, takže nám to hezky odsejpá…

Smějete se, prozraďte, na co jsou lidé zvědaví?
Zajímá je, jestli už mě nějaký pes kousl, jestli jsem hrál v nějaké milostné scéně a kolik je mi let. Odpovídám, že věk už si ani nepamatuju, se psy jsem většinou kamarád, ale taky už se po mně jeden ohnal. Byl to boxer. Pokecali jsme spolu, řekl jsem mu ahoj a chtěl jsem ho poplácat po hrudi. Vystartoval na mě, měl asi s lidmi špatné zkušenosti. O jednom pejskovi mi zase paní z útulku řekla, že je moc hodný, ale nemá rád kalhoty. Tak jsem jí odpověděl, že sukni jsem si dnes nechal doma… Na ty milostné scény odpovídám, že na to jsou Bartoška, Vaculík, Kotek a ne já. Ale taky jsem si jednu „užil“. Hrál jsem hospodského ve filmu Něžný barbar a měl jsem tam být se svou milenkou. Dovolili mi, abych si vybral partnerku sám, ukecal jsem Uršulu Klukovou.

Vy jste se nedávno oženil…
Po dlouhé době samoty jsem do toho „praštil“ před pěti lety. A je to fajn. Alenka se o mě dobře stará, senzačně vaří i peče. Mám rád uzené, bůček, ovar a taky jsem hodně polívkovej. Když se třeba pozdě v noci vracím z natáčení domů, chvíli jen tak sedím a koukám, pak si dám panáka a pak její skvělou polívku. Moderátoři si ze mě dělali legraci na různých besedách, říkali: Pan Srstka je čerstvě ženatý a ženit se nemusel. Uspořádali jsme tenkrát zabíjačku, byl plný sál hostů. Moc jsme si tu naši svatbu užili.

Byla žádost o ruku dost romantická?
Dívali jsme se spolu na televizi a herec ve filmu povídá: Kolik bys chtěla na svatbě svědků? Dvanáct- zněla odpověď. A kolik bys jich chtěla ty? otočil jsem se ke své partnerce. Mně by stačili dva, odpověděla Alenka. Tak si je sežeň! A za tři týdny byla svatba.

Pane Srstko, jak se udržujete v kondici?
Cvičím, sportuju, zařídil jsem si doma malou posilovničku. Ještě před deseti lety jsem byl mezi veterány na třetím místě v Evropě v bench- pressu, což je zvedání činky vleže na lavičce. Také vodím vnuka na tréningy zápasu. Jsem rád, že ho to baví. Nemusí se prát, ale chtěl bych, aby se uměl bránit. V dnešní době je důležité být dravý a silný, to se hodí. No a někdy se ještě nechám přemluvit a jdu na tu žíněnku taky.

Máte nějaké koníčky? Co vás baví?
Nejsem rybář ani houbař, nerad cestuji, i když jsem při filmování procestoval mnoho různých zemí. Nejradši jsem, když si na zahradě doma sednu pod akát a sleduju vrabce, jak kradou zrní slepicím. Baví mě dívat se, jak roste tráva a takové ty obyčejné věci. Ale nemám na to čas. Teď se natáčí seriál Doktoři z Počátků, takže mi moc volných chvilek nezbývá. Ale dokud člověk dělá něco, co ho baví, je to dobře. My si tam užijeme spoustu legrace, je to bezvadná parta lidí, jak herci, tak štáb. A vašim čtenářům přeji totéž – aby dělali, co je baví, a měli pořád dobrou náladu.

Eva Procházková

* * *
Foto: Karel Prohl a autorka

Zobrazit všechny články autorky