Jak jsem se stala redaktorkou – Kouzelník

Když jsem si přečetla, že blízko mého domova bude vystupovat kouzelník Kožíšek, zbystřila jsem. Mé redaktorské povědomí okamžitě zareagovalo. Dostat se do blízkosti našeho nejslavnějšího mága mě lákalo. Hodně. Nevadilo mi ani to, že píšu do časopisu pro seniory a kouzelnické představení bylo určeno dětěm. Přece je budou doprovázet babičky a dědečkové – no ne?
A tak jsem si na něj našla kontakt na internetu a zavolala jsem mu. Byl vstřícný, pozval mě po představení do šatny. Aby mě tak ještě zakouzlil!

Nezakouzlil. Pověděl mi všechno, na co jsem se zeptala. Mluvil rychle, profesionálně, bylo poznat, že dávat rozhovory je skoro jeho denním chlebem. Vyprávěl mi, že jeho cesty za dětskými diváky a také do seniorských domů jsou pro něj příjemnou změnou mezi technicky velmi náročnými představeními, která předvádí v Divadle kouzel.
Byla s ním i jedna z jeho krásných asistentek. Na jevišti vypadá nedostupně, v zákulisí či při podepisování fotek úplně normální, milá slečna. Zrovna tak jako pan kouzelník. A tak vám dnes nabízím „kouzelnický rozhovor“. Vyšel v srpnovém čísle měsíčníku Doba seniorů.

„Pro seniory kouzlím moc rád…“

říká Pavel Kožíšek (43), nejznámější český kouzelník. V roce 1996 se v Japonsku na Světovém poháru bavičů stal mistrem světa, a to mu otevřelo cestu mezi světovou kouzelnickou elitu. Od té doby získal mnoho zkušeností v zahraničí, je i prezidentem Českého magického svazu, který sdružuje amatérské i profesionální kouzelníky z České republiky a Slovenska. Když v Praze vystupoval slavný David Copperfield, jehož je Pavel velkým obdivovatelem, zeptali se ho na tiskové konferenci, jestli zná nějakého českého kolegu. Bez zaváhání jmenoval Pavla Kožíška.

Přemýšlel jste někdy o nějakém jiném zaměstnání?
Vystudoval jsem Filozofickou fakultu, obor kulturní a sociální antropologie. Už dopředu jsem ale tušil, že se vydám jinou cestou. Přesto mě škola velmi bavila, moje doktorandská práce se jmenovala Moderní magie jako nástroj sociokulturní manipulace a zabývala se tím, jak byly kouzelnické triky v historii využívány pro politické, náboženské a prospěchářské účely. Mám to obrovské štěstí, že můj koníček se proměnil v zaměstnání. Rodiče byli zpočátku hodně nedůvěřiví, jsem z učitelské rodiny, ale uklidnili se, když mě začali doprovázet na kouzelnické soutěže a seznámili se s lidmi, kteří mě obklopovali. A když se to tak vezme, máme tak polovinu představení pro děti, takže stát před nimi na školním stupínku u tabule nebo na jevišti… Je to hodně podobné.

Jak jste se ke „kouzelnickému řemeslu“ vlastně dostal?
Byla to naprostá náhoda. Sbíral jsem v dětství známky a zašel jsem do knihovny, abych si vypůjčil nějakou filatelistickou knížku. Nebyla k mání, a tak mi paní knihovnice místo ní strčila do ruky knihu pro začínající kouzelníky. Ovlivnila tím celý můj další život, nastartovala mou kouzelnickou dráhu. Kniha se jmenovala Hra kouzel a magie, a já jsem takto pojmenoval i své první představení pro děti. No a mé první kouzlo? Moc se nepovedlo a doma nadšení rozhodně nevyvolalo. Mělo se objevit osm barevných šátků v klobouku s dvojitým dnem. Takže jsem vzal lepidlo, nůžky, tatínkův vycházkový klobouk a maminčin hedvábný šátek z Maďarska, z něhož jsem nůžkami stvořil osm malých šátečků. Dovedete si asi představit, jak mě rodiče „pochválili“…

Chodil jste za zkušenějšími kouzelníky a přemlouval je, aby vám prozradili svá tajemství?
Některá kouzla si kouzelníci předávají, některá tají, některá si i „půjčují bez dovolení“. Každý nějak začíná, napodobuje své vzory, občas se mi stane, že zaslechnu své texty a vidím svá kouzla v podání mladších kolegů. Neštve mě to, beru to s nadhledem, také jsem kdysi vyzvídal… Kouzla jsou zboží. Ve světě existují odborníci, kteří se vymýšlením kouzel zabývají, a pak je prodávají. Vy si je můžete koupit, i s autorskými právy. Některá kouzla si vymýšlím sám, baví mě to. Měl jsem štěstí, že jsem v mládí potkal staršího kolegu, tehdy už „kouzelníka v důchodu“, pana Jaroslava Zacha.

Dnes je mu přes osmdesát let. Vděčím mu za mnohé, on mi dal to nejcennější. Ne kouzla, triky, ale naučil mě kouzelnickému myšlení. Vyprávěl si se mnou, radil mi, jak vystavět program, aby to mělo pointu, gradaci, příběh, aby se to lidem líbilo. Moc mi pomohl

Které z vašich kouzel je to nej…?
Vždycky to poslední, nejnověji nacvičené. Člověk si ho piplá jako miminko, je nejbáječnější, nejlepší. Náš stěžejní program se jmenuje „Magická esa“. Měl premiéru v roce 2004 a stále ho s velkým úspěchem hrajeme v našem Divadle kouzel. Jsou v něm velké „copperfieldovské“ iluze – procházím velkou vrtulí ventilátoru, moje kolegyně sjíždí po čtyřmetrové skluzavce času a dole vyjede jako malá holčička nebo tam lidi střílím z obrovského děla. Vše musí být perfektně nacvičené, diváci nesmí vnímat tu dřinu, jen se příjemně bavit. Úspěšný je i pořad „Nechte zmizet svého šéfa“, který si celý koupí firma pro své zaměstnance. K velké radosti diváků v jeho závěru většinou zmizí pan generální ředitel – ale jen na chvíli.

Dochází ve vaší branži v průběhu času k nějakým výrazným změnám?
Moderní magie zažívá v poslední době velkou renesanci. Díky nejmodernějším technologiím si na počítačích lidé mohou nasimulovat jakoukoliv situaci, nic je nemůže překvapit, nadchnout. Snad i proto začínají čím dál častěji přicházet na živá kouzelnická představení, prožít tu krásnou romantiku, tak trochu se vrátit do tajemna svého dětství.
Ano, kouzla jsou samozřejmě modernější, dynamičtější, jsou i nebezpečnější. U většiny kouzel jsme na sobě v týmu plně závislí, k úspěchu triku je důležitý každý milimetr, každá vteřina. I sebemenší chyba se může vymstít. U složitějších triků je v týmu až třicet lidí, musí tu být naprostá disciplína, perfekcionalismus.

Máte doma nějaké kouzelnické knihy?
Obrovskou knihovnu. Dnes jsou to nejen knihy a odborné časopisy, ale i DVD, dá se využívat internet. Mladí kouzelníci mají daleko větší možnosti, než jsme měli my. Kouzelnické knihy, kterých si velmi vážím, pocházejí z dvacátých let minulého století. Tehdy vycházely tzv. Beránkovy učebnice kouzel. Možná už trochu archaické, ale pro mě mají velkou cenu. Je v nich spousta vynikajících nápadů, které se i v dnešní době dají aplikovat. Mám je velice rád, jsou to takové mé vzácné relikvie. Sám jsem napsal dvě kouzelnické knížky. Jedna je stále ještě v prodeji, jmenuje se Lexikon magie a kouzel. Je určena všem zájemcům o kouzlení, obsahuje sedmdesát triků, k nimž nejsou potřeba žádné složité rekvizity, čaruje se s věcmi, které si snadno obstaráte nebo najdete doma. Pořádáme také letní kouzelnické tábory, kde se děti a mladí lidé mohou naučit základům kouzelnického řemesla.

Jak si stojíme v mezinárodním srovnání?
Myslím, že velmi dobře, česká kouzelnická škola je vyhlášená. Jsme totiž úplně jiní, než ostatní. V konkurzu na otevření prvního japonského divadla kouzel postoupili do nejužšího výběru tři kouzelníci – Američan, Francouz a já. Vyhrál jsem, a když jsem se zeptal proč, dozvěděl jsem se, že jsme jiní – ne tak mysteriózní ale naopak zábavní, zkrátka tak trochu typicky česky švejkovští. Na špičce „světového pelotonu“ jsou Američané a Asiati - Japonci, Korejci, Číňané. V Evropě jsou kouzelnická představení nejpopulárnější v Německu, tam kouzla milují. U nás to tak populární není, profesionálních kouzelníků je u nás jen pár, většinou tu vystupují nadšení amatéři.

A nastupující generace Kožíšků?
Mám čtyřletého syna Kubu a desetiletého Matyáše. Ten už začíná trénovat, ale přiznám se, potěší mě, když bude mít jednou kouzlení jako svého koníčka a profesi si vybere jinou. Jako zaměstnání je to velmi náročné, obtížné a nejisté, člověk se jen těžko prosazuje. Kouzelnické rekvizity mu občas koupím, vím, že z nich má radost a kouzlení rozvíjí dětskou fantazii a představivost. No a ten malý? Ten mi občas „vypomůže“ jako divák nanečisto.

Máte nějaký kouzelnický sen?
Své kouzelnické sny jsem si splnil. V roce 2003 se nám podařilo otevřít první kamenné Divadlo kouzel u nás. Funguje už deset let, diváci k nám našli cestu, jezdí opravdu z celé republiky i Slovenska. Je vybudováno podle japonského vzoru – není přímo v centru, ale na okraji města na hlavním silničním tahu, aby bylo dobře dostupné, s dostatkem parkovacích míst. Stojí v Líbeznicích, 3 km za Prahou. Pořád ještě budujeme, vylepšujeme, aby to bylo pro diváky co nejatraktivnější. Byl to můj klukovský sen a teď si přeju už jen to, aby vše fungovalo tak, jak to funguje, aby se hodně dlouho nic nezměnilo. Kouzla mě baví, jiný koníček nemám. Existují triky, které fungují na stejném principu, ale každý kouzelník je uchopí trošku jinak, takže to pak vypadá úplně odlišně. Chce to najít si svou cestu. Pro sebe si myslím, že jsem ji našel.

Dovolte mi ještě závěrečnou otázku. Jsou diváci – senioři něčím specifičtí?
Pro diváky v seniorském věku máme speciální pořad. Je to taková beseda s kouzly. Vyprávím tam zážitky ze svých cest, humorné příběhy, odpovídám na otázky, společně čarujeme. Jezdím často do klubů seniorů, domovů důchodců, a podle reakcí to mívá vždy velký úspěch. Senioři jsou velmi příjemným, vděčným publikem. Dělám ta představení moc rád, nabíjí mě pozitivní energií.

Eva Procházková

* * *

Foto autorka a archiv Pavla Kožíška

Zobrazit všechny články autorky