Jak jsem se stala redaktorkou – herec Rudolf Jelínek

Na rozhovor s Rudolfem Jelínkem jsem se vydala v době, kdy jsme ještě netušili, že velmi brzy Divadlo pod Palmovkou poškodí velká voda, a že vše bude úplně jinak. Těšila jsem se na něj, protože paní manažerka mi dodala odvahu tím, že pan Jelínek je moc milý a vlídný a rád si se mnou popovídá. Milý a vlídný byl, akorát na naše setkání zapomněl…

Teda – ne že by úplně zapomněl, ale napsal si ho do kalendáře o den později. A tak zatímco já jsem v klidu upíjela limonádu v divadelní kavárně, on ji nejspíš v klidu upíjel taky, ale 30 km za Prahou…

Když jsem ho začala shánět a dostala ho k telefonu, vysvětlil mi, co se stalo. Spustila jsem „velký útok na city“. Jsem z venkova, přijela jsem pouze za ním, moc jsem se těšila, zítra už přijet nemůžu…

Pan Jelínek to brzy vzdal. -Víte co, dejte si kafe, já sednu do auta a za tři čtvrtě hodiny přijedu, stejně jsem to zavinil já.-

A přijel. A byl moc hodný. V květnu letošního roku vznikl rozhovor, který vám teď předkládám.

„Divadlem jsem začal a divadlem také skončím,“
odpovídá herec Rudolf Jelínek (78) na mou otázku, zda se cítí být spíše divadelním či filmovým hercem. I když zároveň dodává, že i před kamerou stál ve více než šedesáti rolích a popularitu spíše než divadlo přináší film či televize.

Vzpomenete na svou první roli?
Začínal jsem v Kutné Hoře, jako žák klášterní mateřské školky jsem získal svou první hereckou příležitost. Hrál jsem prince v Šípkové Růžence. Měli jsme tenkrát k obědu vepřové ledvinky, po kterých jsem dostal žaludeční obtíže, a tak jsem neustále odbíhal. Na to se nedá zapomenout. Zajímavé je, že jsme se později domluvili s Jiřinou Jiráskovou, která tam ve stejné době a ve stejné budově studovala na gymnáziu, pravděpodobně jsme se potkávali na chodbách. Za pár let nato jsem byl jako aktivní skaut vybrán do role Mauglího v ochotnické inscenaci Knihy džunglí. Byla to moje první velká role a také tenkrát jsem nervozitou onemocněl – sotva jsem odehrál premiéru. S kutnohorskými ochotníky jsem pak hrál v mnoha rolích, dokonce jsem se i naučil hrát na violoncello a na trubku a při slavnostních průvodech jsme při významných svátcích pochodovali s šestnáctičlenným sborem fanfár ulicemi Kutné Hory.

Kdo vás „postrčil“ k tomu, abyste zkusil herectví studovat?
Pan profesor Znojemský z kutnohorského gymnázia. Byl duší kultury na gymnáziu, pořádal literární pásma, večery poezie. Jeho velkou láskou bylo loutkové divadlo a já jsem v něm velmi rád účinkoval. Pan profesor mi navrhl, ať zkusím zkoušky na DAMU a já ho nakonec poslechl. V ročníku se mnou studoval i výtečný herec, dabér, skvělý komik a imitátor Dalimil Klapka, Antonín Hardt, pozdější ředitel Karlínského divadla, Jana Werichová, Jiřina Bohdalová, která se k nám připojila po mateřské dovolené a s níž dodnes hraji Na Jezerce v inscenaci Lásky paní Katty. Skoro každý rok se scházíme, nedávno dokonce na setkání přijel i náš spolužák z Albánie. Naším profesorem byl Bohoušek Záhorský, líbezný, milý člověk a tím pádem i Vlastička Fabiánová, která za ním na naše hodiny chodila.

Co tomu říkali vaši rodiče?
Moji rodiče měli v Kutné Hoře koloniální obchod. Tam jsem se také naučil počítat, vážit, všechno muselo být úplně přesně. Byla válka, jídlo bylo na příděl. Mám čtyři mladší sourozence, se kterými se máme velmi rádi, pravidelně se navštěvujeme. I oni byli ochotníky, ale hereckou cestou se nevydali. „Rudko, z tebe bude komediant,“ povzdechla moje maminka, když se dozvěděla, jak jsem se rozhodl. Byla smutná a vystrašená. Měla před očima divadelní společnosti, jejichž herci vždy chodívali zvát do rodin na představení, bála se, že budu žebrat u cizích dveří. Nakonec se s mým povoláním smířila, velmi ráda se dívala na filmy, v nichž jsem hrál a myslím, že na mě byla pyšná.

Kudy vedla vaše divadelní cesta?
Začínal jsem v Beskydském divadle v Novém Jičíně. Bylo to jediné divadlo, které bylo ochotno přijmout nás oba s mou dívkou, spolužačkou ze školy, mou pozdější manželkou. Po třech letech jsme odešli do Liberce, a pak už jsem se stěhoval do Prahy. Hrál jsem v Divadle S. K. Neumanna, poté v Divadle Za branou. Z divadelního hlediska to byla moje nejzajímavější a nejplodnější doba, pracovat s režisérem Krejčou bylo neobyčejně inspirativní a poučné, byl jsem tam velmi rád. Když bylo zrušeno, přešel jsem do Vinohradského divadla, kde jsem zůstal celých třicet let. A nakonec jsem se před devíti lety vrátil zpět do Divadla pod Palmovkou – jak se mezitím Divadlo S. K. Neumanna přejmenovalo. V současné době zde hraji v několika inscenacích- např. ve známé hře Sugar-Někdo to rád horké, nejnověji krále Jiřího V. v inscenaci Králova řeč, která měla teď v dubnu premiéru.

Jaký byl návrat na Palmovku?
Po povodních v roce 2002 je divadlo úplně rekonstruované, takže jsem vlastně přišel do jiného, úplně nového divadla. Svou šatnu už jsem samozřejmě nenašel. Zato jsem tu našel svého dávného kolegu Jana Skopečka. Máme společné vzpomínky na slavnou éru divadla za ředitele Václava Lohniského, kdy se z centra na periférii do Libně jezdívalo na slavné inscenace, a máme i společnou lásku – fotbalovou Slávii. Takže jsme ihned navázali, jako bychom se vůbec nerozešli.

Vy jste byl i velkým sportovcem, dokonce jste se ve filmech často objevil v různých rvačkách…
Těsně po válce bylo velkou módou věnovat se sportu. Objevili se sportovci jako např. Emil Zátopek, pořádaly se různé soutěže, plnil se Tyršův odznak zdatnosti. Ze Skandinávie se k nám dostala záliba v běhu či pochodu, zaujalo to i mě. Zkoušel jsem lehkou atletiku, basketbal, házenou, jezdil jsem na kole. Filmové rvačky se vždy musely pořádně nazkoušet, kam postavit kameru, aby nebylo vidět, že facka ve skutečnosti nepadla, jaký zvolit úhel záběru. Občas se to nepovedlo a rána přišla… Zažil jsem i pár úrazů – při vyskakování z auta jsem uklouzl a spadl mezi střepy, při šermování se ulomil hrot halapartny a zasekl se mi do hlavy. Prostě jsem někdy při natáčení i „cedil krev“.

Jaký je váš vztah k přírodě?
Když byly děti malé, chtěli jsme, aby se dostaly na vzduch a pustili jsme se do stavby chalupy. Skoro všechno jsem vybudoval sám. Začali jsme i zahrádkařit, pěstovat zeleninu, jsem takový klasický chalupář. Když moje manželka zemřela, našel jsem si po letech druhou ženu. Má statek a v něm třicet koní. (druhou manželkou Rudolfa Jelínka je dostihová trenérka a jezdkyně Martina Růžičková-pozn.red.) Naučil jsem se jezdit kdysi při natáčení filmu Smrt v sedle, ale od té doby na to nebyl čas. Teď jsem se k tomu vrátil. Manželka mi věnovala jednoho koně, mého prvního v životě. Je to už – stejně jako já – starý pán, má za sebou úspěšnou kariéru. Jmenuje se Hypnos a my mu říkáme Honza. Pokud nám oběma zdravotní stav dovolí, jezdíme spolu do lesa. Teď jsem si koupil v Napajedlích roční hříbě, jednou bude jezdit na dostizích, už se na to těším. V sezóně jezdíme na dostihy každý týden, velmi mě to baví, ale stále se nemohu smířit s tím, když se nějakému koníkovi něco stane.

Pojďme se ještě vrátit k divadlu. Hrál jste některou roli ve dvou různých inscenacích?
Ano, to se mi už stalo. V inscenaci Gazdina roba jsem na Vinohradech hrál advokáta a do téže role mě obsadili později i v Libni. Samozřejmě každá ta inscenace byla trošku jiná- jiná je představa režiséra, jiné jsou kostýmy, prožitky herců…jen já jsem hrál velmi podobně. Teď se chystám jako divák na Vinohrady, jsem velmi zvědav na představení hry Neila Simona Vstupte. Hrál jsem totiž v této hře kolem roku 1975 s Vlastimilem Brodským a Josefem Bláhou, měli jsme přes tři sta repríz. V současné podobě hrají v hlavních rolích Viktor Preiss a Tomáš Töpfer.

Která vaše role byla nejobtížnější?
Každý herec občas dostane roli, o které si myslí, že ji nezvládne a nejraději by ji vrátil. I mně se to párkrát stalo. Vzpomínám na velmi obtížnou roli Caliguly, kterou jsem dostal v Liberci. Herec tři hodiny nesleze z jeviště, po psychologické stránce je to velmi náročné. Nejde o to zahrát zvrhlíka, hlavní myšlenkou je ukázat, že lidé mají takového vládce, jakého si zaslouží, který dělá jen to, co mu okolí dovolí, jak pokleslá je morálka kolem něj. Nakonec jsem tu roli miloval.

Na jaké divadelní partnery rád vzpomínáte?
Moc rád vzpomínám na herecké partnerství s Haničkou Maciuchovou, je to báječná herečka- talentovaná, skvělá. No a partnerství s Bróďou a Bláhou, na to se nedá zapomenout. To byli bezvadní parťáci a byla s nimi vždycky legrace. Velkým vzorem pro mne byl pan Štěpánek, dodnes ho považuji za barda, velikána, osobnost našeho jeviště. Myslím, že kdyby se dal na cokoliv – na chirurgii, diplomacii, musel mít úspěch. Bezmezně jsem ho obdivoval a jeho mistrovství bylo i jedním z důvodů, proč jsem se vydal na hereckou cestu.

Byla některá divadelní role vaším přáním, které se nesplnilo?
Mám rád komedie, tam vám diváci ihned ukáží svými reakcemi velmi jednoznačně, jestli to děláte dobře. Pokud se smějí, je to jasné. Velmi jsem si odedávna přál hrát Chlestakova. Ale kdekoliv se Revizor dával, bylo to pro mě buď moc brzo, nebo pozdě, takže jsem si ho nikdy nezahrál a už nezahraju. A pokud se ptáte i na filmovou roli, která mi byla nejbližší, pak asi Mařenka v Králi Šumavy. Byl to takový trošku moula, a to já jsem byl tenkrát taky…

Na Třicet případů majora Zemana se vás zeptat musím. Co se vám vybaví, když si na ten seriál vzpomenete?

Postava Jirky Hradce, kterou jsem hrál, měla spoustu rysů, pro které se mi líbila. Řidič sanitky, který se naučil jazyky, zvládl spoustu profesí, ta postava mě zaujala. Byl to vlastně takový český Bond, zahrát ho bylo lákavé. Najdou se lidé, kteří nám vyčítají, že jsme ty role vzali. Byla to složitá doba, složité rozhodování, odmítnout mnohdy znamenalo navždy skončit. V seriálu hrálo 800 lidí, včetně disidentů, emigrantů…mezi nimi i třeba Jan Tříska… Dodnes má seriál svůj okruh diváků, dodnes mě lidé jako Jirku Hradce poznávají.

Pane Jelínku, co byste rád vzkázal seniorům, kterým je náš časopis určen?
Když onemocněla má první žena, dostali jsme se až k profesoru Pafkovi. Jednou mi řekl: Každá nemoc začíná a končí v hlavě. A já dodávám: Je důležité, aby to člověk hlavou zvládl. Znám několik případů, kdy opravdu závažné onemocnění člověk svou vůlí dokázal porazit. Držím palce všem, kteří se o to pokusí.

Eva Procházková

***

Zobrazit všechny články autorky