Jak jsem se stala redaktorkou – Imrich Lencz

Vy, kteří jste pravidelně sledovali mé vyprávění o mých redaktorských začátcích, jste možná moje články postrádali. Ano, přiznávám, trochu jsem se zpozdila. Ale začátek nového školního roku s houfem malých prvňáčků – přesněji se čtyřiadvaceti holčičkami a kluky, kteří mě zaměstnávají „opravdu fest“, můj pokažený notebook a mé další redaktorské „aktivity“ , které mi přes prázdniny trošku přerostly přes hlavu – to je má omluvenka.

Náš zdejší kolega- Imrich Lencz- byl už třetím z mých kolegů v Seniortipu, kterého jsem požádala o rozhovor. Po Nadě Vencovské a Ludmile Holubové to byl právě on, kdo byl ochotný odpovídat na mé otázky, a protože je to člověk aktivní a činorodý, v Době seniorů zahajuje svou novou pravidelnou rubriku o šetření energiemi. A jestli jsem ho svým rozhovorem k tomu tak trochu vybídla, těší mě to.
Takže milý Imre, hodně štěstí v tvé nové aktivitě, ať tě baví a zaujme čtenáře tak, jako mě tvé vyprávění… (Tento rozhovor vyšel v časopisu Doba seniorů v červenci letošního roku)

Elektřina mě provází celým životem

Ing. Imrich Lencz, DrSc. - věk: 83 let, bydliště: Rosice u Brna

Elektřina se stala jeho láskou v útlém mládí a dodnes se jí věnuje s plným nasazením. Kromě toho má i spousty dalších koníčků a zájmů, mimo jiné i počítač. A právě jeho prostřednictvím proběhl náš rozhovor. Sedli jsme si každý ke svému stolu, ale díky obrazovce jako bychom seděli u jednoho společného.

Křestní jméno Imrich i příjmení Lencz napovídají, že vaše kořeny nejsou úplně české…
Jak kdysi řekl můj kamarád, já jsem ideální produkt střední Evropy. Jsem český občan se slovenskou národností, maďarskými a německými předky, s manželkou z Moravy. Dětství jsem prožil na Slovensku, po střední škole jsem zakotvil na Moravě. Vystudoval jsem ČVUT v Praze a další nástavby studia k získání vědeckých hodností absolvoval v Brně.

Jak jste se ke své milované elektřině vlastně dostal?
Můj táta byl učitelem na venkovské škole, byl tam senzačně vybavený fyzikální kabinet. Úplně mě uchvátil. Bylo mi třináct let, našel jsem tam i návody k nezapomenutelným pokusům. Navždy mi v paměti utkvěly názvy dvou knížek, které patřily v dětství k mým nejohmatanějším – „Sto pokusů“ a „Malý elektrotechnik“. Dělal jsem spousty různých pokusů, byly mezi nimi i různé lumpárny – z patron, které jsme po válce nacházeli, se daly vyrábět perfektní dělobuchy. Ale když se mi podařilo vyrobit první krystalku, která hrála, byl jsem ztracen.

Učitelské geny jste v sobě neobjevil?
Zkusil jsem to – dva semestry jsem externě přednášel na ČVUT, ale zjistil jsem, že to není nic pro mě. Své „kantorské ambice“ jsem si splnil desítkami přednášek na různých seminářích a mezinárodních konferencích, ale v padesátých a šedesátých letech i na českém venkově, kde jsem v rámci Československé společnosti pro šíření vědeckých znalostí přednášel po vesnických hospodách a sokolovnách zájemcům o vědění. Tématem bývala další má láska – rodící se televize. Mimořádný zájem byl i o přednášky na téma atomové energie, tenkrát byla uvedena v SSSR do provozu první atomová elektrárna na světě.

Problematika energetiky je pro běžné lidi hodně složitá. Dokážete to nějak přiblížit? O co se vlastně snažíte, jaký je váš cíl?
Energetika je velmi široký obor, i v naší malé zemi existují stovky různých elektráren, z nichž se musí sítěmi dovést elektřina do každé domácnosti, část i napříč celou republikou. Je to neobyčejně složitý živý organismus, který se musí neustále řídit a slaďovat. Naše spotřeba stále roste, elektrizační soustavy je třeba rozvíjet a zdokonalovat. Rozvíjí se mezinárodní spolupráce, Evropa je dnes navzájem dokonale propojena. Rozvoj československé elektroenergetiky – to byl obor, kterým jsem se celý život zabýval.

Do vaší práce určitě vstoupily počítače. Kdy to bylo?
Kolem roku 1960 se v zahraniční odborné literatuře začaly objevovat první zmínky o samočinných počítačích. Byly to nemotorné přístroje, ale byly. Brzy se do stavby prvního čs. počítače v Praze pustil i Výzkumný ústav matematických strojů – dnes bychom s úsměvem řekli, že to byl středověk výpočetní techniky. A já jsem dostal odvážný nápad – svěřit budoucnost modelování rozvoje čs. energetiky počítačům. Bylo to téměř drzé – v celé republice bylo počítačů asi pět, programovat neuměl skoro nikdo. Ale byli jsme mladí, měli jsme elán- v našem výzkumném ústavu jsme během pěti let vytvořili sadu základních modelů čs. elektrizační soustavy. A vlastně až do mého odchodu do důchodu v r. 1990 jsme to zdokonalovali a postupně přenášeli na moderní osobní počítače. Tato problematika je dodnes nosnou náplní ústavu, ve kterém jsem pracoval.

S odchodem do důchodu jste za elektřinou zavřel dveře?
Kdepak. Intenzivně studuji, co se v této oblasti děje ve světě, vytvářím si své názory a své poznatky shrnuji do odborných článků. Časopis Energetika jich za poslední dva roky uveřejnil kolem dvaceti, někdy jen krátké úvahy, většinou ale rozsáhlejší práce o 20 stranách.

Jaké jsou vaše další zájmy? Máte na ně vůbec čas?
Mým největším byla opravdu má profese, té jsem věnoval a vlastně stále věnuji nejvíc času. Ale baví mě i další věci- práce se dřevem a kovem, zahrádka- to je naše společná vášeň s manželkou, fotografování, hudba. A koníčkem zcela zvláštním a mimořádným se mi stala autorská spolupráce s Československým rozhlasem.

Jak k té spolupráci došlo?
Náš výzkumný ústav navštívil Přemysl Matura, vedoucí redaktor vědy a techniky brněnského rozhlasu a natočil tu reportáž pro svůj pořad Paprsek. Zaujalo mě to, nabídl jsem mu své vlastní pásmo o zajímavostech v našem provozu, a to byl začátek naší dlouholeté spolupráce. Vzniklo několik set pořadů, které populární formou přibližovaly posluchačům jak energetiku, tak i další okruhy vědy a techniky, jako je fyzika, matematika, elektronika.

Podnikl jste určitě i řadu zahraničních pracovních cest…
Protože naše energetika byla hodně napojená na SSSR, pracoval jsem chvilku i v Moskvě, zajímavé byly mé cesty na Sibiř, do Irkutska, na Bratsk. Pracovní povinnosti mě zavedly do atraktivních lokalit – do Tbilisi, Petrohradu, k Bajkalu. Spolupracovali jsme i s výzkumnými ústavy v Německu a dalších zemích tehdejšího RVHP, jezdíval jsem i tam. Ale zcela mimořádné v tomto směru byly pro mě dva roky v devadesátých letech. Oslovil mě ředitel jednoho našeho energetického poradenského ústavu. Hájil jsem jejich zájmy v rámci významných mezinárodních projektů – nalétal jsem za dva roky 80 tisíc kilometrů po evropských metropolích zemí EU.

Vím o vás, že jste se zúčastnil natáčení i jednoho televizního zdravotního pořadu, určeného k osvětě diváků…
Vloni mi byla neočekávaně diagnostikována rakovina plic. Zcela náhodou, když jsem podstoupil rentgenové vyšetření po pádu na zledovatělém chodníku. Poznalo se to včas, ještě jsem neměl žádné potíže. Díky skvělé práci lékařů a navazující radikální operaci jsem nemoc úspěšně překonal. Uvědomil jsem si, jaké jsem měl štěstí, že byl můj problém tak brzy objeven. Proto jsem souhlasil, když mě oslovila má ošetřující lékařka s prosbou, abych byl v pořadu takovým příkladem pro diváky. Je totiž důležité neváhat a jít k lékaři při sebemenším podezření- čím dříve, tím lépe. Kratičká relace nemohla vyjádřit vše důležité, proto jsem napsal článek „Pacientem plicní onkologie“ a umístil ho na svůj web.

Vy jste si založil svůj web?
Dokonce tři. Jeden je takový rodinný – s fotografiemi, vzpomínkami, určený snad pro další generace naší rodiny, pro ty, kdo přijdou po nás a budou o nás chtít něco vědět, taková kronika. Založil jsem ho po smrti mého táty. Uvědomil jsem si, že mnoho otázek, na které bych se ho rád zeptal, už zůstane navždy nezodpovězených. Druhý web se týká mé milované elektřiny, jsou to vzpomínky energetika ve výslužbě- o rozvoji mého oboru, o milnících na mé profesionální cestě. Na třetím jsou mé články, kterými mj. přispívám na portál Seniortip, které se týkají všeho, co mě napadne- mé úvahy, vztah k okolí… Je to má zábava, trénink stárnoucího mozku.

Pane Lenczi, co byste vzkázal svým vrstevníkům, čtenářům?
Víte, dnes je módou chodit do fitcenter. Tak tedy- já mám dvě. Tělesné- to je má zahrádka, duševní – to je počítač. Myslím si, že pro každého seniora je důležité, pokud to jde, dělat věci naplno. Žít i odpočívat. Kdysi dávno mi jistý moudrý stařík v Gruzii doporučil: Naplno pracovat, naplno jíst, pít, naplno milovat…

Eva Procházková

***

Zobrazit všechny články autorky