Luděk Frýbort – Tomáš Zářecký:

Co by bylo, kdyby nebylo…

V rozhovorech se svým mladým přítelem Tomášem Zářeckým – mohl bych být jeho pradědeček, kdybych se do toho býval včas pustil – uveřejněných zčásti i v tomto ctihodném mediu, jsem to byl dosud já, kdo odpovídal na otázky mně kladené. Tentokrát to zkusme obráceně. Otázky typu – co by bylo, kdyby nebylo – řádný historik ovšem ze zásady odmítá. My dva jsme ale dějepisci pouze amatérští a můžeme si ten luxus dovolit, bod po bodu, od prvních stránek českých dějin až k letům relativně nedávným. Tudíž: co by bylo, kdyby nebylo, příteli Tomáši?

Na rozhraní století devátého a desátého vpadly hordy uherských nájezdníků do Panonské nížiny a oddělily tak dnešní české země od středisek řecko-byzantské civilizace. Krom jiného tak vyšlo nazmar úsilí cyrilometodějské misie. Co by tedy bylo, kdyby nebylo? Kdyby se Uhři rozhodli posunout svá sídla někam jinam a spojení českých zemí s Byzancí zůstalo zachováno?

Velká Morava by neskončila v troskách, což by negativně ovlivnilo vzestup přemyslovských Čech, pokud by se tedy vůbec prosadily. Spíš by se staly kolbištěm mezi Mojmírovci a Svatou říší římskou a po částech by byly roztrhány na obě strany. Nu a dopady ideologické na Velkou Moravu? Orientace na východní liturgii by se nezamlouvala papeži a západnímu křesťanstvu. Se svými univerzalistickými choutkami a po schizmatech by se nesmířili s konkurencí přímo v srdci Evropy… Jinak se o Byzanci není moc co bavit, protože se kvapem stávala jen stínem někdejší slávy a z vojensko-mocenského hlediska ztrácela každým stoletím na síle.

Za vlády Přemysla Otakara II. stálo české království na vrcholu své slávy a síly: mělo reálnou vyhlídku stát se středoevropskou velmocí, král Otakar sahal po koruně císařské. V bitvě na Moravském poli na den sv. Rufa r. 1278, kdy, jak praví lítostivá píseň, krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem, byl však král Otakar poražen zradou části českých pánů – zrádný Milota z Dědic falešně přísahal, on svého krále zradil a vlast svou zaprodal, lká táž píseň – a velmocenský sen se rozplynul. Co by bylo, kdyby nebylo? Kdyby býval Přemysl Otakar II., král železný a zlatý, na Moravském poli zvítězil, svou moc si uchoval a snad i rozšířil o další země?

Kdyby zvítězil… Kdyby aspoň přežil! Ono na Moravském poli šlo víc než o vítězství o fyzickou likvidace českého krále, jelikož právě jeho vzestup až do počátku sedmdesátých let byl tak ohromující, že středoevropskou velmoc téměř vybudoval a všem tím nahnal strach, což mu také zlomilo vaz. A co by kdyby? Habsburkové by se nezahnízdili v alpských zemích, jejich středoevropská monarchie by nikdy nevznikla a naopak by zde vyrostla velmoc, která by v krátkém časovém horizontu aspirovala na vyplnění středoevropského prostoru od Baltu po Jadran.

Přeskočme nyní husitské války, v nichž navzdory vítěznému hřmotu nenajdeme podstatnějšího kdyby-nekdyby; všechno by nejspíš bývalo dopadlo stejně, i kdyby polní bratrstva u Lipan zvítězila, ledaže s několikaletým zdržením. Posuňme se místo toho do let vlády Jiříka z Poděbrad, krále voleného. Muž ten, jak známo, pojal úmysl sjednotit evropské monarchie v jakousi unii za účelem boje proti tureckému nebezpečí. To se nemohlo povést a také nepovedlo; slovo Čech se tehdy vyslovovalo jedním dechem se slovem kacíř, a sám Jiřík platil za kacířského krále, s nímž se nevyjednává. Zkusme si ale představit opak: co by bylo, kdyby evropští vládcové návrh krále Jiříkův přijali?

Jiřík nebyl zase tak špatně zapsaný u říšských knížat, horší to bylo s papežem, proti kterému zamýšlený pakt také ve skutečnosti byl namířený. Proto spíš než s Turky by se zamýšlená unie přetahovala o moc s papežem, Jiřík by posílil svůj vliv a české země by se dostaly mnohem rychleji z mezinárodní izolace. Český král by získal natolik silné postavení, že by prosadil nástupnictví svých synů, i když nevzešli z lože královského, a svatováclavskou korunu by si tak nasazovali členové poděbradské dynastie. Myšlenky husitství by se rozšířily přes kopečky a nalezly by ohlas u světských vládců, vždyť už za půl století Martin Luther poblázní Evropu… A ano, trochu by Jiřík „bojoval“ proti Turkům, třebas z titulu byzantského císaře, ale že by kvůli tomu v noci nespal, to asi ne… Na evropskou integritu by ovšem žádný takový projekt neměl vliv a nepřežil by svého tvůrce, byť by za jeho vlády i chvíli fungoval.

Další výrazný zlom dějin spadá do roku 1526, kdy král Ludvík Jagellonský padl ve ztracené bitvě u Mohácse, čímž se Turkům otevřela cesta k branám Vídně a rodu habsburskému ke koruně české. Co by bylo, kdyby obě tyto okolnosti nenastaly?

Turci by snad nezískali většinu Uher, kdoví, jejich moc od 2. poloviny 16. století upadala a už by zřejmě nesebrali tolik sil k novým výpadům. Rozhodně by jim k tomu chybělo „výpalné“, které jim za klid zbraní platil právě Ferdinand I., král český a uherský, arcivévoda rakouský a král a císař římský… Přičemž kdyby Ludvík Jagellonský u Moháče nepadl, chyběly by Ferdinandovi ve sbírce korunovačních klenotů minimálně první dvě koruny a dost možná by se nakonec musel spokojit jen s vládou v alpských zemích. Časem by se zformovalo těsnější spojení českých zemí s Uhry i s jagellonskou Polsko-litevskou unii.

A ještě jedna ztracená, lze říci ostudná bitva. Všechno mohlo vypadat jinak, kdyby král Fridrich neutekl po katastrofě na pláni bělohorské jako zajíc, ale zavřel se v dobře hájitelné Praze a několik měsíců vzdoroval obležení. Zůstaňme ale na Bílé hoře: co by bylo, kdyby stavovská vojska zvítězila a české království si uchovalo protestantskou orientaci?

Ono hlavně odbojní stavové napáchali tolik taktických chyb ještě před samotnou bitvou, že Bílou horu berme už jen jako hořkou tečkou za promarněnou příležitostí, která byla vskutku velká. Proti Habsburkům se dala postavit silná koalice českých zemí, Dánska a Švédska za finanční podpory Nizozemí a tiché podpory Francie, k tomu jednotlivá nespokojená říšská knížata. No, šance se nabízela, jen to chtělo zapojit víc diplomacie a místo vyčkávání hned budovat armádu a pochodovat do bitev dřív, než vyhozený písař Fabricius doběhl do Vídně. Místo kalvína Fridricha Falckého, který se notabene do českého dobrodružství nijak nehrnul, se mohl zvolit někdo bojovnější… Do služeb „ohavných rebelů“ přetáhnout zpátky Albrechta z Valdštejna a nechat mu volnou ruku, časem třeba i trůn… Spojení s Habsburky by bylo rozbito personálně i územně, Horní a Dolní Lužice by zůstaly součástí českého království, a pokud by nám je Fridrich II. neukradl jako většinu Slezska s Kladskem, měli bychom je dodnes…

Pomiňme třísetleté období, jemuž se dostalo přízviska Temno – nechci je na tomto místě komentovat – a postupme k jeho konečné fázi. V závěru první světové války poslední rakousko-uherský císař Karel I., vida bezvýhlednost dalších bojů, rozvíjel snahy o uzavření separátního míru s mocnostmi Dohody. Události ho však předběhly a na troskách podunajské monarchie vznikly samostatné národní státy, mezi jinými Československo. Co by bylo, kdyby císař Karel býval se svými snahami uspěl a Rakousko-Uhersko tak zůstalo zachováno, i když jistě ne beze změn?

Změny byly nevyhnutelné, ostatně sám Karel nabídl federalizaci říše, bohužel pět minut poté, co se mu rozpadla. Všechny dobré myšlenky dorazily do Podunajské monarchie se zpožděním víc jak půl století. Přesto bylo federalizované a silné Rakousko nejlepším řešením do budoucna. Válce by nezabránilo, to ne, leda by někdo důsledněji zkrotil choutky Francie na versailleské mírové konferenci, nicméně by se stalo rovnocenným protihráčem Sovětů a nacistů, kteří by si tak mocenské vakuum ve středoevropském prostoru neuzurpovali pro sebe. A ač bylo Československo zřejmě nejvíce životaschopný projekt v soukolí velmocí, už okamžikem svého vzniku bylo předurčeno ke zkáze. Stát, který vznikl na základě principu sebeurčení, a přitom nedokázal vyřešit otázku tří milionů Němců, kteří se dožadovali toho samého? Jak to mohlo dopadnout?

Minulo dvacet let a vítězného opojení z roku 1918 byl konec, Československo se bez boje vzdalo Hitlerovi. Vede se do dneška mnoho řečí o tom, mělo-li se tenkrát bojovat nebo raději nemělo… co by bylo, kdyby se bojovalo?

Mělo se bojovat… Wehrmacht září 1938 nebyl tím, čím v září 1939, nehotové opevnění sice anšlusem Rakouska ztratilo na významu, ale armáda byla vycvičená, materiálně zásobená a hlavně – lidé chtěli bojovat, veřejné mínění bylo jasné, pevné, odhodlané. Asi jako nikdy v našich moderních dějinách. A člověk, který za sedmnáct let z pozice ministra zahraničních věcí a za tři roky z pozice prezidenta dovedl zemi do situace, v níž se nedalo vyhrát, pouze čestně obstát, ten sklonil hlavu a donutil k pokoření celý národ. Kdyby se bojovalo, nikdo by nám nepomohl, což se ovšem o Francii vědělo už v průběhu celých třicátých let, že to někdo nechtěl slyšet, to je jiná… Stejně tak posměšné označení „Malá Dohoda“ pro spojenectví Československa, Rumunska a Jugoslávie, se nakonec ukázalo jako docela trefné. Smlouva se Sovětským svazem by platila až po pomoci Francie, tudíž i odsud bylo zbytečné vyhlížet pomoc. Na nás by se naopak vrhli jak Němci, tak i Poláci a Maďaři a zbytek světa by se zaklínal diplomatickými nótami a tiše se modlil, aby se válečná vřava nepřelila k němu. Československo? Ďas ho vem… Boj se vyhrát nedal, uznávám, ale kdyby stejně přemýšlelo cirka tisíc Řeků u Thermopyl, byla by veta po kořenech evropského myšlení, kultury i demokracie. Dalo se prohrát se ctí. Národ by neohnul páteř, kterou od té doby nenarovnal. A že by ho Hitler vyhladil? To by si mohl dovolit po válce (a že to plánoval), ale tehdy potřeboval fungující českou ekonomiku. A to si uvědomoval i on.

Otázka předposlední: tři desítiletí poté se situace téměř opakovala. Znovu země čelila – respektive nečelila – vpádu cizích vojsk, ledaže diktatury nikoli hitlerovské, nýbrž brežněvské. To už vůle k odporu zůstalo pramaličko, leda psaním vtipných veršovánek po zdech. Byl jsem, jak si vzpomínám, jedním z mála, kteří by byli ochotni vzít do ruky zbraň, ale to se ví, naše roztřesené vedení o to nestálo, a nestála o to ani naprosto převážná většina českého lidu. Přesto: co by bylo, kdybychom se tenkrát bývali vzchopili k brannému odporu?

Bratrská pomoc by odpor utopila v krvi a v Blaníku by se nehnul ani kámen… Situace byla do jisté míry podobná Mnichovu, souhlasím, ale ne až tolik. K odporu by se vzchopila jen hrstka, která by byla záhy rozdrcena, nicméně pozor, i to by něco znamenalo. Protože jedním ze stěžejních znaků národa je i jeho území, na které nesmí vstoupit cizí noha bez dovolení. A co je zač národ, který toto strpí hned dvakrát za tři desetiletí, aniž by se třeba i jen krátce pokusil bránit? Mohl by potom říct, ano, sice jsme teď prohráli, ale jsme si vědomi sami sebe, své identity, toho, co je naše a budeme za to bojovat. Místo toho se dostavil pocit ublíženosti, pocit, že za všechno špatné můžou ostatní (to oni nás zradili, to oni nás napadli), pocit naučené bezmoci. Jenže ten k ničemu dobrému nevede. Byť se zdá, že spoustě lidí i dnes velmi vyhovuje…

Všechna uvedená "kdyby bylo" by nějakým způsobem odklonila běh dějin jinam. Které z nich, domníváte se, by zamíchalo dějinami nejzásadněji?

Obecně čím starší událost, tím zásadnější dopad. Stačilo by, aby pár věcí ve vrcholném středověku nakročilo mírně odlišným směrem a novověk by už nikdo nepoznal.

***
Příspěvek byl na SeniorTipu otištěn se souhlasem autorů, jimž touto cestou děkujeme.
Fotokoláže pro SenioTip - Marie Zieglerová