Luděk Frýbort – Tomáš Zářecký:

Vlastenectví a politika

Jak se to má s vlastenectvím u někoho, kdo rozdělil svůj život mezi dvě země?
Složitěji, stručně řečeno. Exulant nechává za sebou podstatnou část svého života: staré rodiče, jež kdoví jestli kdy ještě uvidí, přátele, zážitky, zkušenosti, vzpomínky z dětství… to se nedá jen tak odložit jako nepadnoucí kabát. Také většinou neví, co ho v novém domově čeká; něco si vysnil, něco vyčetl či vyposlechl, ale už po málo dnech zjišťuje, že je všechno jinak: čeho se obával, vyřešilo se samo sebou, místo toho se dostavily starosti jiné a nečekané. Zpočátku si připadá jako na návštěvě; během času se poměr k novému i starému domovu vyrovnává, ale mohu-li mluvit za sebe, německým vlastencem jsem se za celých těch čtyřiatřicet let nestal. Mám-li svůj vztah k hostitelské zemi nějak pojmenovat, pak… vděk za vlídné, nápomocné přijetí. Loajalita vyššího stupně než je tomu u starousedlíků, protože uvědomělá. Nevím, není-li to víc; na rodné hroudě bývá člověk horlivým či méně horlivým vlastencem, neví ale dobře proč. Exulant ví zatraceně dobře, zač je své nové vlasti vděčný i z čeho mu vyplynul závazek loajality. Leda by patřil k těm, kteří své exulantství nestrávili, kochajíce se i po řadě desítiletí obrázkem ztraceného domova. Co naplat, jako za času Otců Poutníků i dnes buď má člověk v sobě vystěhovalecké geny, nebo je nemá; a měl by to o sobě vědět, než se rozhodne pro emigraci.

Co se člověku honí hlavou, když opouští rodnou zemi?
Přijde na to, za jakých okolností. Lidem, kteří kdysi odplouvali do Ameriky, protože je půda rodné země nedokázala uživit, se asi honil hlavami stesk, smutek, nostalgická vzpomínka. Jiní odcházeli pro víru, jež jim byla v rodné zemi upírána; také oni se ještě jednou zastavili, poprosili slunko zlaté, aby jim zasvítilo na poslední z vlasti krok. Mně, abych pravdu děl, se hlavou nehonilo slunko zlaté, ale celý propletenec obtíží: jak obelstít komunistickou bdělost, jak se vyhnout záludům a nástrahám, jež režim postavil do cesty mezi poddaného a jeho touhu po volnějším rozletu. A hrůza; hrůza z představy, že by se poslední z vlasti krok nepovedl a skončili jsme já s manželkou v kriminále, náš tříletý synek v nějakém dětském domově. A když se přece jen povedl, nepocítil jsem nikterak stesk, nýbrž bláznivou radost; rozřehtal jsem se jako blázen a provolával do časoprostoru – už jsme vám zdrhli, bolševici, už nám můžete… Ještě řadu měsíců jsem se pak budil z děsivého snu, zase jsem zpátky, vrátil jsem se kvůli nějaké hlouposti, a co teď… hrůza, hrůza hrůzoucí.

Vlastenectví českého národa současnosti mi přijde – jemně řečeno – dosti nevalné. Čím to, že národ, který se pyšní tisíciletou historií, národ, který dokázal hrát důležitou roli při utváření Evropy během staletí, že takový národ ztratil svou hrdost, své vlastenecké cítění? Lze to klást za vinu pouze událostem minulého století?
K vlastenectví – jako ke každému lidskému citu – musí být důvod. Prostý fakt, že jsem odněkud, jím není. Hrdost pro hrdost samu si umí nahulákat každý fotbalový fanda; a pyšnit se tisíciletou tradicí je poslední útěcha zoufalcova, když současnost věru že důvod k pyšnění neskýtá. Pohleďme tudíž bez iluzí a sebeklamu, kam to přivedl český stát a národ a hledejme bod, od nějž všechno běželo poskopečku až ke stavu, za nějž není příliš proč být hrdý. Mám-li prezentovat svůj náhled, leží tam, kde Češi – a nejen oni – vyměnili zemský patriotismus za vlastenectví filologické. Oněch sedmadvacet mužů, po nichž zůstaly křížky v dlažbě před staroměstskou radnicí, byli šlechtici Koruny české; za ni poklekali pod katův meč, jakým jazykem si povídali ve své domácnosti, byla jejich soukromá záležitost. Ještě Balbín, ještě Dobrovský byli vlastenci v tomto smyslu. Řikali – jsem Čech; jejich kolegové druhého jazyka zemského říkali – Ich bin ein Böhme, a mysleli tím totéž. Až někdy před polovinou devatenáctého století došlo k štěpení, jehož výrazem byl na české straně rusky podbarvený panslavismus, na německé pangermanismus, destruktivní nesmysl jeden jako druhý. Tehdy započal vývoj, přivedší jednu část obyvatelstva zemí českých do vyhnanství, druhou do Stalinova chomoutu, a ještě není všem dnům konec. Náprava už asi není možná; neměli bychom ale zběsile obhajovat, co přivedlo do neštěstí nás i druhé, neměli bychom si myslet, že ukápne naší vlastenecké hrdosti, podáme-li ruku k smíření. Zatím bylo a dosud z převážné části je české vlastenectví vlastenectvím proti něčemu; kéž bychom dokázali nahradit je vlastenectvím pozitivním, vlastenectvím pro něco. Teprve pak budeme mít proč být na sebe hrdí.

Platí dnes ještě to, co bychom mohli nazvat vlasteneckou povinností? Přesvědčení, že člověk by měl něco udělat pro svou vlast, takříkajíc dát něco nazpět?
Nikoliv. Stejně jako lásku k Mařence či Pepíčkovi, ani lásku k rodné zemi nelze vynutit, nelze z ní udělat povinnost. A co může člověk pro svou vlast udělat… stará císařská hymna kázala: plňme věrně povinnosti, chraňme právo počestně. To úplně stačí. Spíš bychom se měli ptát sami sebe, neděláme-li tuhle tamhle své vlasti ostudu; ono to možná z domácího pohledu tak nevypadá, ale reputace zemí českých za hraničními horami není valná. A jestli má člověk dát své vlasti něco nazpět… má, je-li co. Zase jsme u toho: stejně jako vztah k určité osobě, také vztah k zemi zrodu je záležitost reciproční. Co by se mě týkalo, nemám příliš za co jí být vděčný; nic dobrého mi nikdy neudělala, čeho jsem dosáhl, musel jsem si na ní vyvzdorovat, nezřídka vyšvindlovat; že mi dovolila se na své půdě narodit, bych za důvod k vděku nepokládal. Ukončím tento odstavec: nejen člověk má závazek k zemi svého zrodu, ale též ona k němu. Zatím jej plnila dosti bídně, a nejen v mém případě.

Kde leží hranice mezi vlastenectvím a nacionalismem, resp. xenofobií?
Zčásti už jsme si odpověděli: tam, kde vlastenectví začíná být netýkavé, útočné, proti kdekomu se vymezující, když si začíná pěstovat odvěké nepřátele, své nezdary a selhání na jiné svalovat, kdekoho z kdečeho obviňovat, samo v sobě nádobu vší panenské nevinnosti vidět. Kdybych měl podat příklad napodobeníhodného vlastenectví, poukázal bych z vlastní zkušenosti na Švédy a jiné Skandinávce: mají rádi svou pěknou, pokojnou zemi, nechávají u svého domku třepotat její modrožlutý praporek, ale nenapadne je, že by na ni měli být nějak mimořádně hrdí; pocit příslušnosti jim docela stačí. Komu nestačí, dává tím najevo, že jest jakási poskvrna roucha jeho, již by rád zamazal poukazováním na poskvrny jiných. Co se xenofobie týče, je to jen slovo. Nálepka k připlácnutí oponentovi, když argumenty kulhají. Přeloženo z řečtiny označuje člověka, nemajícího rád cizince; nuže, potloukají se dnes po evropských městech cizinců celé houfy, a není slýcháno, že by navzdory nepřehlédnutelné jinakosti měl někdo něco proti dejme tomu Japoncům. Proti – nebudu jmenovat – něco mívá. Bane. Co je z povrchnosti zváno xenofobií, bývá mnohem přesněji a výstižněji nazvatelné nedobrou zkušeností.

Co vlastenectví a politika? Na to se nepochybně ozvou hlasy, že to už tady bylo a jak to vždycky dopadlo…, ale není to právě ta hodnota, která je nezbytná, přičemž často chybí? Proč se pak divit, že ta či ona politická reprezentace vede zemi od deseti k pěti, když k ní chová pramalý nebo vůbec žádný cit?

Raději bych ty dva pojmy nesměšoval. Nebyl jsem ani frajtrem na vojně, takže nevím, jak chutná moc, natož politická, ale z pozice pozorovatele bych řekl, že otupuje. Zbavuje ideálů a směřuje k co nejsnadnější proveditelnosti. Možná že politická reprezentace nějaký cit chová, snad dokonce i špetku odpovědnosti, hlavně si však hledí svého; chce být zvolena pro další čtyři roky a k tomu se vlastenecká hesla náramně hodí. Pročež slyšíme-li politika vyplachovat si ústa vlastenectvím, vězme, že jde o pána (ale i dámu) dlouhým pobytem v tom otupujícím prostředí zcyničtělého, a nejsme-li sami dostatečně cyničtí, ze své volby ho vynechejme. Jak a zdali vůbec by se ten stav dal napravit… ptejme se spíš, jak a zdali vůbec je napravitelná demokracie, která jako by se dostala na kraj svých možností a také jaksi až přespříliš zpragmatičtěla. To by ale bylo téma pro samostatný rozhovor.

Pak je tu také otázka evropského vlastenectví, použijeme-li takový výraz, tedy situace, kdy je na jedné straně trendem posouvat myšlení od jsem Čech k uvědomění si, že také jsem Evropan, že patřím k širšímu civilizačnímu okruhu i nadstátnímu útvaru, ale na druhé straně se najdou i ostří kritici tohohle postoje...
Aha. Jestlipak jsem tuhle otázku nečekal. Nu, nemluvil bych rovnou o vlastenectví, spíš o pocitu příslušnosti, třeba i kritickém, ale pozitivním. Obávám se, že vznik takového pocitu si žádá mnohem delší doby než těch desíti let od přijetí českých zemí do svazku Evropské Unie, ba i víc než těch šestapadesáti, kolik jich uplynulo od založení jejího zárodku, Evropského společenství pro hospodářskou spolupráci. Není to první svazek, v němž se české země ocitly; už v roce 1526 zvolili čeští stavové za krále Ferdinanda I. habsburského. Bezmála čtyři staletí pak setrvaly země Koruny české v mnohonárodním svazku podunajské monarchie; navzdory větším i menším otřesům nebyl výsledek nikterak zlý. Republikánská legenda, to se ví, hovoří jinak, ale skutečností jest, že až do posledního roku první světové války zůstával český národ v naprosté většině svému císaři věrný; špičkování a pošklebovaní, v němž Češi odjakživa vynikali, za projev odboje míti nelze. Zda bude evropskému soustátí dopřáno dostatečně dlouhého času, aby mohl vzniknout týž pocit nadnárodní sounáležitosti, evropského vlastenectví, chceme-li… vysoké sumy bych na to nevsázel. Jednak že čas dnes utíká rychleji než za Marie Terezie, královny české, ale také že byl do projektu EU zabudován prvek rozkladu. Nemám na mysli zakřivenost okurek nebo co tak ještě mu bývá předhazováno, ale že by založen na geografickém principu: Evropa, všechno od ostrovů Azorských po Ural a Bospor, případně i za něj… to nemohlo jít dobře a také nejde. Rozumnější, i když územně skromnější by bývalo založit jej na principu kulturním a civilizačním, do nějž se vejde zchudlé a šedesáti lety sovětské vlády rozvrácené Lotyšsko, ne však Řecko, Albánie, nebo Pánbůh nedopusť, při vší sympatii k té zemi Turecko. Abych všechno nějak shrnul: uchovávám si láskyplný vztah k české krajině, českému jazyku, české historii. Zachovávám loajalitu k svému druhému domovu, jímž se hrou náhod stalo Německo. K evropskému souručenství bych měl řadu výhrad, nicméně jsem rád, že mám v šupleti evropský pas a v kapse eura, ledaže by jich mohlo být víc. Především však jsem člověk Západu. Pominula říše rakouská, věčnou trvanlivost bych nevěštil, jak tak koukám, ani Republice české, Evropa se opět může stát kusem země odněkud někam jako bývala; zanikne-li však Západ – a má k tomu nakročeno – zanikne s ním všechno. V tom smyslu jsem vlastencem Západu, když už byla řeč o tom vlastenectví.

Děkuji za rozhovor!

***
Příspěvek byl na SeniorTipu otištěn se souhlasem autorů, jimž touto cestou děkujeme.
Koláže pro SeniorTip © Marie Zieglerová 2013

Zobrazit všechny články autora