Jak se rodí arabistka

S Janou Břeskou jsem se kdysi setkal ve velmi milé společnosti. Zajímavě jsme povídali a ona mi doporučila k přečtení jeden svůj překlad z arabštiny. Potom ještě uteklo hodně vody po řekách Eufratu a Tigridu, než jsme se zase sešli a dohodli se na rozhovoru o světě a kultuře, která je mi hodně vzdálená. Janě Břeské ovšem ne. Možná vás některé její názory zaujmou tak, jako zaujaly mne. Snad ještě úvodem zdůrazním, že v krátkém rozhovoru mnohde hodně zjednodušuji. Kdo bude chtít dál a hloub, jistě si potřebné podklady najde.

Jano, jak se mladé děvče u nás dostane k arabštině. Sympatičtí studenti?
Zajímala mě francouzština, studovala jsem ji od mládí. Na filozofické fakultě tehdy otevírali jenom dvojkombinace francouzštiny s nějakým méně známým jazykem. Bulharština, vietnamština a další mne nebraly, arabština mne zaujala. Tak jsem to zkusila.

No a potom přijetí, škola, stáže…
Já nemívám věci jednoduché. Nevzali mě, paradoxně jsem neuspěla z francouzštiny. Jenomže když jsem se připravovala na přijímací zkoušky, setkala jsem se dr. Charifem Bahbouhem, Syřanem, který v Praze učil arabštinu a ve svém nakladatelství Dar ibn Rushd vydával a dodnes vydává knížky zaměřené na Orient. Pomáhal mi s reáliemi a dodnes vlastně vydává moje překlady z arabštiny. Ten mi jako první pootevřel nový a neznámý svět, který mě postupně natolik upoutal, že zájem o francouzštinu začal zaostávat za arabštinou. Začala jsem studovat jiné obory, nikoliv čistou arabistiku, nakonec jsem se trochu oklikou dostala ke studiu Blízkého východu a ukončila jsem ho doktorátem na Ústavu Blízkého východu a Afriky. A arabština mi dodnes zůstala jako koníček.

Vy jste ale také v arabském světě žila.
Dohromady asi dva a půl roku. Vedle studijních pobytů v Tunisu, Sýrii a Jemenu jsem na Blízkém východě, konkrétně v Sýrii a Emirátech, nakonec i pracovala. Navzdory některým věcem, které mě nepřestávaly vytáčet (jako mnohé věci tady v Čechách), jsem se opravdu jako doma cítila v Sýrii, k srdci mi také velmi přirostl Jemen. Naopak Emiráty rozhodně nejsou zemí, kam bych se chtěla vracet.

Mezi mými přáteli a kolegy na syrské univerzitě jsou muslimové i křesťané, a podle oblečení jsou k nerozeznání (až na ten jeden šátek). Na hlavní fotografii je autorka v Jemenu.

Takže se perfektně domluvíte.
Je to všechno daleko složitější. Existuje spisovná arabština, ale to je jazyk náboženství, literatury, politiky, nikoliv jazyk běžných lidí. V arabském světě se mluví dialekty a ty se během času spíše oddalují, než sbližují. Běžní lidé spisovné arabštině sice rozumí, ale často v ní mluvit neumí. Dokonce se soudí, že televize Al-Džazíra, která vysílá ve spisovné arabštině ve všech arabských zemích, ji jako živý jazyk zachránila. Takže když jsem přijela do arabského světa, vybavená znalostí spisovného jazyka, byl můj hlas opravdu osamělým hlasem na poušti. Přizpůsobit se hovorové arabštině a dialektům, to byl další krok, nelehký. Ostatně všechny dialekty arabštiny asi neovládá nikdo. Arabisté se většinou zaměřují vedle spisovného jazyka, který je základním předpokladem a východiskem pro studium nářečí, na jeden až dva dialekty.

A kde se mluví nejčistší arabštinou?
To si netroufám posoudit. Syřané tvrdí, že spisovné arabštině je nejbližší syrský dialekt, podle mé vlastní zkušenosti by to byl spíš Jemen, mnozí arabisté tvrdí, že je to Egypt.

A co Palestinci?
Potkala jsem se s nimi především v Sýrii. Jsou většinou velmi inteligentní a vzdělaní. Mnozí z nich se řadí k inteligenci země, jejíž občanství ale nemají. Občanství Palestinců by bylo na samostatné téma rozhovoru. Někteří Palestinci mi vysvětlovali, že důraz na vzdělání je součástí jakési strategie přežití palestinského národa.

Jano, jak se žije hezké blondýně v arabském světě?
Je to rozlehlý svět, plný velkých rozdílů a kontrastů. Žila jsem jak v oblasti středomořské kultury, tak i v tradičním Jemenu či pozápadněném Zálivu. V Sýrii nejsou ženy v burkách vůbec normou, tam potkáte místní ženy s výstřihy a v těsných džínách jako v Evropě. Výrazně jiné je to v Zálivu či v Jemenu, tam je ten ženský svět opravdu hodně oddělený od toho mužského. Moje zkušenost ze středomořské arabské kultury je taková, že vztah k ženám je tam podobný jako v jižní Itálii, nebo na Sicílii. Muž je sice okázalý macho, ale v soukromí je to často jinak. Tam velí žena, která má velký respekt především jako budoucí či stávající matka.

Do harému vás nechtěli?
To je další trochu legenda. Například v Tunisku je mnohoženství přímo zakázané, v některých dalších zemích je zákonem přísně regulované, což jeho výskyt zásadně omezuje. Ustupující trend polygamních manželství se však projevuje i mezi mladými lidmi v tradičních společnostech, jakými jsou třeba státy Zálivu. A přísně podle islámské tradice to manžel mnoha žen nemá vůbec jednoduché. Stejné podmínky, materiální i emocionální, pro všechny (až čtyři) ženy, to není tak jednoduché. Nezacházela bych do podrobností, ale zkuste si to představit. Islámské rodinné právo je velmi podrobné a najdete tam spoustu zajímavostí, např. že první manželka musí souhlasit se sňatkem manžela s další ženou. Ale zákony se samozřejmě dají obejít v muslimském světě stejně jako u nás.

Nejen v Damašku, ale i v dalších částech země se potkává tradice s modernitou. Tyhle dívky rozhodně nejsou turistky!

Když jsme u Koránu, co slůvko džihád?
Vypomohu si trochu učebnicovou poučkou. Je džihád srdce a džihád meče. Jako je křesťanství srdce a víry a křesťanství křižáckých výprav. V historii už muslimové a jejich islám část Evropy kolonizovali a ve Španělsku to bylo období rozkvětu. Křesťané a Židé nebyli muslimům zcela rovní, ale také nezažívali žádnou genocidu. Nikdo je nenutil k přestupu na islám. Velkou roli tam hrála i ekonomika, ale to by bylo na další rozhovor.

Občas udiveně čtu, že u nás stoupá počet muslimek. Také přestoupíte na tu víru?
Já to určitě v plánu nemám, ale umím si tenhle jev vysvětlit. Nehledala bych v tom nic tak složitého. Většinou jsou to mladé, zaláskované ženy, které mají tendenci jít za svým partnerem i s jeho vírou. Znala jsem mnoho žen, které rády zůstaly v arabském světě. Imponoval jim obdiv mužů, zdůrazněná role ženy, její společenská váha, soudržnost rodiny. Pro ženy, které zůstanou s manželem v arabském světě, je konverze někdy jen formálním gestem, aby se vyhnuly otázkám. V Sýrii vedle sebe žijí a přátelí se muslimové a křesťané, děti spolu chodí do školy, ale smíšené manželství běžné není. Je jednodušší konvertovat, žádné povinnosti z toho pro vás neplynou. Stává se také, že konvertují mladé studentky arabštiny či souvisejících oborů. To může být dáno zvědavostí, může to být póza nebo hledání sebe sama. Samozřejmě to může být i opravdová víra a identifikace s učením Koránu.

A proč vás to nepřitahuje?
Nebudu mluvit o víře, o které nemá smysl racionálně diskutovat, buď ji člověk má, nebo ne. Ale pokud jde o chování k ženám, nemám problém se svou identitou jako žena, nepotřebuji se v ní utvrzovat, naopak mám potřebu se realizovat i profesně a některé jejich zvyky jsou pro mne k nepřežití. Pokusím se to ukázat na příkladu: Přišla jsem za rektorem syrské VŠ, na které jsem pracovala, zeptat se, zda mohu odeslat víza do Německa. V evropském prostoru otázka několika minut, na jasnou otázku jasná odpověď. Tam ale musíte probrat rodinu, přátele…ten hovor se dlouho točí mimo problém a zeptat se rovnou je nezdvořilost, nebo vaše otázka prostě není bez zahřívacího kolečka ani pochopena. Umíte si představit tu ztrátu času? Proto tam všechno tak dlouho trvá. Pro mě je tohle strašně frustrující. Přitom stejný respekt jako mužští kolegové, kteří se na rozdíl ode mě nepředřeli, jsem nikdy neměla. Jsem žena a váží si mě pro jiné věci, než je intelekt a pracovní výkon, což bych já ale očekávala. Obchodní vztah se buduje třeba roky, je to záležitost osobní důvěry. Prostě jiný kraj. Ale tohle je věc kultury, ne čistě islámu jako náboženství.

Tak co je na islámu tak přitažlivé. Pro muže i ženy?
Spousta lidí na Západě touží po větším duchovnu a tradiční křesťanství s neustálými aférami a zkostnatělou hierarchickou strukturou je nedokázalo přesvědčit. Islám na ně působí opravdověji, a přitom ve skutečnosti s křesťanstvím sdílí tytéž základní lidské a společenské hodnoty. Správný muslim žije vlastně podle křesťanského desatera. V islámu například neexistuje církev jako instituce. Tam je věřící a bůh. Je tam i jistý obřadník, kněz, imám. Ale ten je součástí komunity, není podřízený žádným biskupům, církevním potentátům. Žádný celibát, naopak imám jako dobrý muslim by měl mít děti. Muslimská společnost klade důraz na rodinu, respekt k rodičům, soudržnost a solidaritu… Je to životní styl, odpustek si v islámu nekoupíte.

Prostá reprodukce tedy není maximum?
Spíše naopak. To je skoro minimum. Mít děti je samozřejmost, společenská povinnost, součást náboženské morálky. Porovnáme-li populaci v Izraeli, nebo chcete-li v Palestině, pak u Izraelců je to podobné jako u nás, porodnost klesá, kdežto mezi Palestinci naopak roste. Takže je jasné, kdo je dlouhodobě ve výhodě. Ačkoliv se vyskytují názory, že porodnost je z politických důvodů mezi Palestinci programově podporována, jde o důsledek tradičního uspořádání společnosti. Na Západě za nás převzal v mnoha oblastech odpovědnost stát, v arabském světě se lidé mohou spolehnout často pouze na rodinu, proto děti mít musí, a čím více, tím lépe.

Ještě trochu tápu: sunniti, šiité. Vím, že šiité je Irán.
Šíité mají blíže k církevní struktuře, tam to institucionální trochu je. Odštěpili se už v začátcích islámu a mají pořád ve štítu jistý pocit ukřivdění, který se někdy vyznačuje trochu sektářskými, fanatičtějšími projevy. Je to ale velmi zjednodušené tvrzení, islám není homogenní, je v něm zahrnuta spousta směrů, to by bylo na dlouhé povídání. Je to jako mluvit o křesťanství a mít na mysli katolíky a zároveň mormony. Lidé mají zažité šíity jako náboženské fanatiky v souvislosti s Chomejního Íránem, ale nezapomínejme, že Usáma bin Ládin a ti, kteří se k jeho odkazu hlásí, pocházejí z řad sunnitů. S překroucenými extremistickými výklady svatého písma či fanatismem se lze potkat u jakékoliv náboženské skupiny, nejen v islámu.

A jsme u toho často předvídaného konfliktu. Euroamerická civilizace, kontra islám. Ovládne Evropu?
Soudím, že muslimové možná ano. Zda i islám, tím si jistá nejsem. Nemyslím si, že by tu někdo silou šířil islám jako jedinou správou víru. Ale je pravděpodobné, že při pokračování současného demografického trendu postupně početně převládne ta část populace, která se hlásí k islámu, či pochází z islámské kulturní oblasti. Nenazvala bych to ovládnutím, ale převládnutím. A osobně se takového vývoje nebojím. Ale necítím se být prognostičkou. Co bych ovšem ráda zdůraznila, je jistá medializace, medializace jednostranná. Věci nejsou tak jednobarevné. Medializace u nás často jednobarevná je. Záběry na ženy v burkách, na muslimské přistěhovalce, kteří v ulicích zapalují auta. Přitom převážná většina přistěhovalců, kteří v Evropě žijí, se takhle nechová. Ani nevíme, že náš soused je muslim. Žije úplně stejně jako my. Když se v soukromí modlí, tak k témuž bohu, jako jeho křesťanští sousedé. Ale my máme tendenci upozorňovat na to, že je to Alláh, přitom je to jen arabské slovo pro Boha. Arabský a islámský svět má i velké kulturní dědictví, kvalitní inteligenci s velkou tradicí. Varujme se schematismu, jednostrannosti. Strach je často důsledkem neznalosti.

Ženský svět v Jemenu je striktně schován za závojem.

Jano, vy sama přispíváte svým dílem k propagaci arabské kultury. Pochlubte se trochu.
Ta realita není jednoduchá, ráda bych přispívala víc, ale možnosti jsou dost omezené. Dnes především překládám a občas se účastním různých kulturních akcí zaměřených na arabský svět. Mým nakladatelem je dr. Charif Bahbouh, kterého jsem zmiňovala úvodem. Je to nadšenec, který knihy v češtině vydává ze své vlastní potřeby šířit to nejlepší, co arabský svět nabízí, a to kulturu. Často vydává knihy v malém nákladu, poptávka je omezená, náklady vysoké, podporu pro arabskou literaturu těžko hledat. Arabská literatura u nás není příliš rozšířená, známá. Pokud se hrstce překladatelů podaří to trochu vylepšit, zvýšit povědomí o arabském světě, je to v tuto chvíli asi maximum. Přitom je tolik potřeba poznávat se.

A které své překlady nám doporučíte?
V první řadě všem doporučuji svůj překlad novely Vesničan hledá stranu od Abdulkaríma ar-Rázihího. Mně tahle jemenská kniha natolik učarovala, že jsem ji prostě nemohla nepřeložit. A kdokoliv ji dosud četl, byl nadšený. Člověk by nevěřil, jak moc může jemenská satira oslovit českého čtenáře a jak blízké si mohou být vzdálené kultury. Trochu jiný pohled na arabský svět nabízí povídky Šest slz Hasana Nasra. Je to velmi lidský pohled do nedávné tuniské a alžírské minulosti a zrovna v dnešní době se ty příběhy zdají být opět velmi aktuální. Potom je tu celá řada sbírek povídek, na jejichž překladu jsem se podílela s ostatními překladateli. Moderní irácké povídky, Moderní libanonské povídky, brzy vyjdou Moderní jemenské povídky… Vřele doporučuji, protože právě tyhle povídky jsou pro čtenáře jakýmsi okénkem do arabského světa a umožňují mu udělat si představu o celé jeho komplexnosti.

S Janou Břeskou se povídá krásně. Má ráda ten pro nás hodně zvláštní svět a při tom si zachovává kritický odstup. Záměrně jsem do jejího povídání příliš nezasahoval, soudím, že právě takový pohled občas potřebujeme.

K dnešnímu čtení přidám později ještě další články. V jednom píšu právě o doporučeném překladu Vesničan hledá stranu, ve druhém jsem kdysi napsal svůj pohled na konflikt křesťanského a arabského světa a Jana se k němu sympaticky vymezila.

Josef Hejna
Foto a popisky Jana Břeská

***
Zobrazit všechny články autora