Posázaví - Štola sv. Josefa
Štola sv. Josefa a štola sv. Antonína Paduánského
Štola sv. Josefa - je poprvé pøipomínána na dùlních mapách z roku 1730, pochází však pravdìpodobnì ji¾ ze 14. století z období rozkvìtu zlatonosné tì¾by. Vytì¾ená zlatá ruda byla tehdy z dolu dopravována povozy na pravý bøeh Sázavy, na ®ampach, kde byly rudní mlýny a kde se také ruda vypírala. Celková délka dosud známých chodeb je 280 m, z toho 200 m je pøístupných. Profil chodeb je šikmý, odpovídající ulo¾ení hornin, s mírným sklonem ve smìru k øece Sázavì. Ve štole je celý rok stejná teplota, okolo 8°C.
Štola sv. Antonína Paduánského - první poèátky tì¾by v tomto místì pravdìpodobnì pochází ji¾ z pøedhusitské doby, kdy zde bylo dílo hluboké asi 40 metrù. Na práce ve štole bylo navázáno v letech 1753 - 1754, kdy zde pùsobili tì¾aøi kní¾ete Josefa Viléma Fürstenberka. Velmi rychle však štolu po poèáteèních neúspìších opustili a prostory byly uzavøeny více jak 250 let.
Délka hlavní chodby má podle historických map délku kolem 170 metrù. Ve spodní vodorovné chodbì nalezneme také zatopenou šachtu s hloubkou kolem 40 metrù. Velikost dobývek je ze všech tøí zpøístupnìných štol nejvìtší, na stìnách jsou stopy po ruèním vrtání, zpùsob dobývání dokumentuje technologii pou¾ívanou v 18. století. Profil zadní èásti, který není pøístupný, a rozmìry chodeb horního patra jsou pravdìpodobnì zbytky pùvodního, mnohem staršího dolu.
Dnes je štola pøístupná veøejnosti a je pro návštìvníka nejzajímavìjší štolou této lokality. Veškerý prostor není osvìtlen, a tak ka¾dý návštìvník si prostor osvìtluje sám hornickou lampou, èi èelovkou. Prohlídka vede ve dvou patrech, které jsou mezi sebou propojeny ¾ebøíky. Pozornému divákovi neujdou køemenné ¾íly obsahující zlato, ale pøedevším vznikající krápníky.
Snad se sluší podotknout, ¾e jsem dostal mimoøádný souhlas od øeditelky regionálního muzea v Jílovém k individuální prohlídce štoly, abych si vše mohl v klidu prohlédnout a vyfotografovat. Je nutno však øíci, ¾e tato výhoda mìla i svoji stinnou stránku a to v podobì fotografování vlastních prostor štoly. Dùvodem je skuteènost, ¾e štola, jak ji¾ bylo uvedeno, nemá rozvod svìtla, a tak jediným zdrojem svìtla je hornický kahan, èi baterka. Z domova jsem si vzal sice svoji hornickou pøilbu, ale zapomnìl jsem ve shonu na èelovku. Pøitom jsem 3 roky fáral pod zem, kde jsem vyrubal ve skále hloubku 24 metrù a ještì k tomu 8 metrovou vodorovnou štolu v dobì, kdy¾ jsem si zhotovoval vlastní atypickou studnu. Pohybovat se proto pod zemí, není pro mne a¾ tak cizí zále¾itostí, právì tak jako vlastní práce horníka a pou¾ívání jeho nástrojù jako je sbíjeèka, vrtaèka s bóry (vrtáky) a podobnì.
Do štoly jsem mìl na zádech ještì batoh, v kterém jsem mìl stativ a druhý fotoaparát. V jedné ruce jsem dr¾el baterku v druhé fotoaparát. Postupnì jsem si baterkou osvìtloval jednotlivé prostory a hledal si cestu ke svému postupu i vyhledávaní zajímavostí ve štole a jejím navazujícím okolí jako výklenky, vedlejší štoly, køemenné zlatonosné ¾íly, krápníky, výdøevy a pa¾ení. Pokud jsem takové místo našel, tak jsem se je sna¾il vyfotografovat. Stativ jsem bohu¾el vùbec nemohl pou¾ít, a tak fotografování tmy bylo témìø nemo¾nou zále¾itostí. Fotoaparát se nìjak nedokázal v jakémkoli nastaveném re¾imu vypoøádat s kolem panující naprostou tmou. Sna¾il jsem se dìlat nápovìdu k zamìøení místa osvícením z baterky, ale ta mìla bohu¾el velice slabé svìtlo k osvícení prostor. Dr¾et v jedné ruce baterku, v druhé pak fotoaparát a nepohnout pøitom sebeménì rukou bylo vskutku nad lidské úsilí, ale nìkolik fotek se nakonec pøece jen podaøilo poøídit.
Kdy¾ procházíme spodní vodorovnou štolou, jistì vlevo vysoko nad námi naši pozornost upoutají dvì vìtrací šachty. Zapamatujeme si toto místo a budeme pokraèovat dále a¾ na konec vodorovné štoly. Ke konci zpøístupnìného úseku najdeme na pravé stranì zatopenou šachtu s hloubkou cca 40 metrù s prùzraènì èistou vodou. V celé této partii chodby mù¾eme kolem sebe pozorovat køemenné ¾íly a hlavnì sklovitì mléèné plochy se vznikajícími krápníèky. Pokud jsme si vše prohlédli, tak se vrátíme zpìt do míst vìtracích šachet. Levá šachta je vyu¾ívána jako propojovací cesta mezi spodní a horní vodorovnou chodbou a to pomocí sedmi ¾ebøíkù a povalù - podest v pùvodním úzkém komínì.
Osvítil jsem si celý prostor a následnì zaèal stoupat po prvním ¾ebøíku na první podestu. Ji¾ zde se ukázalo, ¾e má cesta nebude snadná, kdy¾ nemám ¾ádnou ruku volnou a nemohu se tím pádem poøádnì dr¾et ¾ebøíku. Pøi troše šikovnosti se to však nechalo zvládnout, a tak se ji¾ mù¾eme podívat jak vypadal pohled z první podesty s prvním ¾ebøíkem a spodní vodorovnou chodbou.
Jak na sebe navazují jednotlivé následné ¾ebøíky a jak jsou veliké jednotlivé podesty jsem se sna¾il zachytit na fotografii. ®e se nejedná o ¾ádné velké rozmìry, a ¾e vše je natlaèeno do malého prostoru, je patrno ji¾ na první pohled. Nikde však není øeèeno, ¾e ještì nemù¾e být hùøe a vìøte, ¾e bylo. V prostoru kolem ètvrtého ¾ebøíku je prùduch komínu tak malého prùøezu, ¾e jsem se v nìm zašprcnul batohem na zádech o skálu a nemohl jsem nahoru, ani dolù. Sna¾il jsem se tedy pøitisknout se co nejvíce na ¾ebøík, bøicho vtìsnat mezi pøíèky ¾ebøíku, vypustit ze sebe všechen vzduch a nechat si batoh jeho vlastní vahou sklouznout po zádech trochu ní¾e.
První pokus byl však neúspìšný a podaøilo se mi a¾ tehdy, kdy¾ jsem se zaèal vlnit jako polapený had. Batoh mi sklouzl do pøedloktí a nyní ji¾ bylo jen otázkou, jak si vyvléknout ruce z popruhù a hlavnì co s batohem a kam s ním. Odlo¾it batoh v komínì není vskutku kam, a tak jsem si jej musel navléci na ruku, v které jsem mìl baterku, neb v druhé jsem mìl fotoaparát. Lezl jsem dále tedy bez dr¾ení, ale mìl jsem mo¾nost se kdykoli opøít zády o skálu za sebou, neb zde byla mezera mezi mým tìlem a skálou 10 - 15 cm. Snad ani nemusím øíkat, s jakou úlevou jsem zdolal poslední ¾ebøík, který mne pøivedl do rozlehlé horní vodorovné štoly, kde na mne v dáli ještì prosvítalo denní svìtlo. Zde jsou toti¾ osazeny zamøí¾ované dveøe, kudy návštìvníci odcházejí po prohlídce štoly.
Já jsem klíèe od zámku nemìl, tak jsem se musel vrátit stejnou cestou zpìt po ¾ebøících. Ji¾ jsem však vìdìl co mne èeká, a tak jsem sestup zvládl bez potí¾í a ji¾ jsem se pouze kochal zajímavými místy ve štole.
Ludìk Horký
* * *
Foto archiv autora
Zobrazit všechny èlánky autora