Šmejdi mají hrnce v očích

Původní rozhovor se Silvií Dymákovou, režisérkou filmu Šmejdi, který dal poprvé nahlédnout do zákulisí předváděcích akcií pro seniory a odhalil brutální praktiky dealerů. Režisérka podnítila veřejnou diskuzi na toto téma a tím donutila naše politiky, státní úředníky a zákonodárce konečně jednat. Mj. padla rekordní pokuta v historii: 2,47 mil. Kč za manipulaci a použití agresivních metod vůči seniorům.

Senioři, kteří se stali obětí podvodných praktik prodejců, se budou moci obrátit na systém spotřebitelského ombudsmana. Za loňský rok poradna dTestu vyřídila více než 2 000 stížností seniorů na předváděcí akce, v letošním roce je těchto stížností již téměř tisíc. dTest vytiskl již 250 000 kusů brožurek „Jak nespadnout do pasti“, které zdarma distribuuje. Počet podpisů pod peticí proti „šmejdům“ dosáhl přibližně 20 tisíc, svůj podpis připojil i prezident republiky Miloš Zeman.

Od roku 2014 budou posíleny pravomoci ČOI, takže bude moci pořizovat na předváděcích akcích zvukové a obrazové záznamy. Podle návrhu novely zákona o ochraně spotřebitele budou také muset pořadatelé předváděcích akcí hlásit dopředu České obchodní inspekci místo konání, datum, časový harmonogram a jaké zboží na akci budou nabízet. To jsou některé bezprostřední reakce na film Šmejdi.

Jak jste se dostala k tématu senioři a předváděcí akce?
Díky svojí babičce. Nikdo jsme nebyli rádi, že na tyto akce jezdí, ale paradoxně to nakonec bylo dobře – kdyby totiž nejezdila, nejsou Šmejdi na světě. Jednou jsem jela s ní, protože mne zajímalo, co se na předváděcích akcích děje. Vzala jsem si skrytou kameru, protože jsem novinářka – a viděla jsem strašné věci. Nesouhlasila jsem s tím, že se může někdo k seniorům takto chovat. Nejdřív jsem nevěděla, jak s tím materiálem naložit, tak jsem jela znovu a znovu, našla jsem si další seniory, s kterými jsem jezdila... A pak už mi bylo jasné, že jim musím předat informaci, co se tam s nimi děje, čeho jsou součástí, protože oni to neviděli. Pak jsem se spojila s psycholožkou Romanou Mazalovou a domluvili jsme se, že uděláme film, se kterým budeme objíždět domovy důchodců, dělat besedy… Teď je v kinech a je úplně neuvěřitelné, že se to zvrtlo v tom nelepším slova smyslu. Šmejdi vznikli srdcem, jsou neplánovaní a myslím, že kdyby to bylo plánované, tak to zdaleka nebude mít takový úspěch, jako nyní.

Jsou senioři skutečně náchylnější „skočit“ dealerům na ty jejich triky a podlehnout jejich manipulaci, než lidé mladší?
Ta manipulace je tak dobře propracovaná a vystavěná, že určitě dokáže podlehnout i člověk mladší. Ale u seniorů to funguje mnohem lépe už proto, že ne každý z nich je počítačově gramotný. Nemohou si dohledat informace, nemají srovnání, věří tomu, co je jim tam předkládáno. Jsou důvěřivější, vyrostli v jiné době, věří, že to, co se řekne, je pravda. Je jim předkládána přímá úměra – že čím dražší, tím kvalitnější a tím víc to ochrání zdraví. A i když potom vidí, že vedle v obchodě ten stejný výrobek stojí desetinu ceny, prodejci jim argumentují, že podobný neznamená stejný, že to zboží z předváděčky je nejlepší, má uvnitř něco, co ostatní zboží nemá. A senior si řekne: To je pravda, kdyby to nebylo tak dobré, tak to není tak drahé.

Proč seniory takové akce přitahují?
Je to z více důvodů. Pochopitelně je zde silný aspekt samoty. Určitě hraje roli vzbuzování pocitu výjimečnosti – přijde vám pozvánka na jméno s oslovením Vážený pane Nováku… je to adresné a senior si v tu chvíli připadá, že má pro někoho nějakou cenu. A taky, ať si to přiznáme nebo ne, na všechny z nás funguje to kouzelné slovíčko „zdarma“. A když se spojí všechny tyto faktory: samoty, výjimečnost a zdarma…A k tomu připočtěme potřebu si s někým popovídat, víte, že tam třeba potkáte kamarádku z vedlejší vesnice.

Jaká je na zájezdech atmosféra mezi seniory samými, nacházejí tam sociální kontakty?
Nacházejí. Kolikrát jsem viděla, že už na zastávce či v autobuse, který objíždí sběrná místa, se srdečně vítají, nezajímá je, kam se vlastně jede, pro ně je důležitější, že se jede. Povídají si, ukazují si, co vidí za oknem a je to strašně fajn. Pro ně v tu chvíli. Jeden senior mi říkal, že takhle potkal spolužačku ze střední školy, neviděli se desítky let a pro něj to by ohromný zážitek, byl šťastný… jinak jsou vystavováni krutosti – zabalené v pozlátku.

Prý dokonce vzniká na takových akcích závislost…
Podle doktorky Mazalové vzniká tak, že prodejci ne vždy dají seniorům tolik dárků, jak slíbili, jednou dají v plném rozsahu, příště ne – a pak už je to stejný princip jako když hrajete na hracím automatu.. A jste chycen, senioři jsou zvědaví, když mají slíbeny čtyři šišky salámu, jestli je opravdu dostanou, je to silnější než oni. My je sice odsuzujeme, že jsou hloupí, že tam nemají jezdit, ale myslím, že to není na místě a nemáme ani právo hodnotit pohnutky osmdesátiletého člověka, který žije sám.

I Vy jste údajně pocítila závislost...
To říkal můj partner, protože jsem několikrát tvrdila, že už nepojedu – to psychické vypětí bylo docela dost velké a já jsem říkala, že už to nechci zažít, že tomu nedokáži jen přihlížet. Pak jsem to nevydržela a jela znovu – ta nabíhající závislost spočívala ve zvědavosti, jak se budou šmejdi chovat, jestli budou ostřejší, nebo měkčí. Ten nátlak jsem tam zažila vždycky, akorát se lišil v intenzitě: někdy se opravdu chovali jako prasata, jindy to bylo takové sofistikovanější, skrytější. Je otázka, co je horší. Když je to skrytější, je to záludnější – oboje samozřejmě s jediným cílem, dostat ze seniorů peníze.

Kolik seniorů jezdí opakovaně?
Hodně. Znám seniorku, která jezdí 12–15 let, od té doby, co jí umřel manžel… svěřila se mi, že jezdila i třikrát týdně. Protože co doma?
I kdyby třeba už z vlastní vůle nejeli, přijde kamarádka: Pojeď, třeba nám dají kilo čokolády. Tak jede. Vzájemně se do toho hecují. To je ten obrovský paradox: šetří každou korunu, pak jedou na předváděčku a utratí tam čtyřicet tisíc za věci, které jim potom leží doma pod postelí.
Ale my jsme teď zjistili něco pro mne osobně hodně zajímavého. Dlouho byly předváděčky mezi seniory moderní – že důchodci jezdí na předváděčky bylo bráno jako norma. A brali to tak i mladí kolem nich. Teď naopak vzniká mezi seniory jiný trend. Jak jsme začali odkrývat, co se tam děje, tu manipulaci, tak aniž jsme o to primárně usilovali, jsme změnili „módu“ – začínají to brát tak, že předváděčky nejsou moderní, že se na ně nemá jezdit, protože to píší v Blesku a také se už vzájemně hlídají. Zažila jsem, že mi seniorka řekla: Já nepojedu, četla jsem, že se tam nemá jezdit a kdyby se to Máňa dozvěděla, řekla by, že jsem hloupá.

Kolik lidí z té skupiny si na předváděčce něco koupí?
Tak čtvrtina až třetina. Záleží samozřejmě na tom, co. Ty nejdražší věci tak čtvrtina lidí ze sálu, ale pokud jde o drobnosti – oni neprodávají jen ty deky, hrnce či indukční plotny, mají tam i spoustu drobného zboží, jako rychlovarné konvice, lanoliny, takové to „smetí“, když už si nikdo nekoupí nic většího, tak aspoň ten lanolin, nebo koňskou mast. Drtivá většina si odváží něco, co za rohem pořídíte za stovku, ale tam si ji koupíte třeba za čtyři sta.

Co je to vlastně za sortu, ti „šmejdi“?
Na mě působí jako lidé absolutně bez soudnosti. Mají samozřejmě obrovský problém s morálními hodnotami, protože jinak by to ani dělat nemohli. Můj subjektivní pocit je, že ti lidé jsou těžko jinde zaměstnatelní. Spousta z nich jako kdyby zrovna opustila nějaký žalář. Určitě jsou ale mezi nimi absolventi škol, lidé, kteří se přihlásí na nějaký inzerát, třeba řidiče a pak se z toho vyklubou předváděčky. A když tito mladí zjistí, že to, co se tam odehrává, je norma, že je normální chovat se k seniorům takhle krutě, tak jsou schopni to přijmout, protože mamon převáží nad morálními hodnotami. Jsou to rychle vydělané peníze. Já říkám, že mají hrnce v očích, že jim to normálně degeneruje tváře, ty jejich výrazy jsou velmi zvláštní.
Mám pocit, že oni si to ani neuvědomují, jejich argumentace se točí stále kolem jediného: ti lidé sem jezdí dobrovolně a kdyby to nechtěli koupit, tak to prostě nekoupí.

Jaký byl váš nejhorší zážitek?
Byly dva. Z první a z poslední akce. V té první to bylo ve chvíli, kdy jedna paní odmítla koupit nádobí a prodejce ji začal nadávat: nebuďte drzá paní, nebo se domluvím s řidičem a nenastoupíte do autobusu. Ta paní seděla u stolu naproti mně a hledala u mne očima jako u nejmladšího, a tudíž potenciálně nejsilnějšího, pomoc. A já tam seděla, jen jsem se koukala a nic jsem neudělala. Bylo to hrozný, měla jsem z toho velkou morální kocovinu a dilema, jestli jsem neměla zasáhnout…
Druhý takový moment nastal na poslední předváděčce, kdy jeden senior, Jaroušek, odmítl koupit nádobí a prodejce na něj začal exemplárně křičet, aby ukázal ostatním sílu té dehonestace, aby ostatní už poslouchali, nerušili a kývali. Pane, vy jste dneska bez oběda, domů se dostaňte jak chcete. Pak si ho vytáhl na chodbu, já jsem jen slyšela, jak tam na Jarouška křičí, tudíž jsem vystartovala, šla jsem Jarouškovi pomoc. Prodejce poslal Jardu sednout, na mne tam začal křičet, ty vole, holčičko, co si o sobě myslíš, jseš normální nula, na co si tady hraješ, řval na mne z pár centimetrů, bylo to strašně nepříjemný. Pak mne vyhodili ze sálu a šla jsem pěšky do vedlejší vesnice. A Jarda, kterému ten prodejce nadával do hajzlů, mi až teď, před pár dny řekl, že ho ten prodejce držel pod krkem.

Jak jste se vyrovnávala s tou morální kocovinou?
S psychoterapeutkou. Tohle dilema jsem tam měla několikrát. Považuji se za člověka silně sociálně založeného a se seniory jsem pracovala už dávno před tím, v rámci svých dobrovolnických aktivit. Mám k této skupině blízko a vadí mi, že je tak odstrčená na okraji společnosti, o to víc mne tohle všechno bolelo.
Jednoho dne jsem si uvědomila, že už to nezvládnu sama. Ale aniž bych o to usilovala, propojila jsem se při úplně jiné příležitosti s jednou paní doktorkou. Začali jsme si o tom povídat, o tom strachu, o morálním dilematu. K ní teď chodím tak jednou za měsíc. Už po dvou sezeních se mi hrozně ulevilo. Vysvětlila mi, že to, čím jsem si teď prošla, je efekt nebo syndrom přihlížejícího: vidíte situaci, o které víte, že je špatná a že vaší morální povinností je zasáhnout, ale vy to neuděláte a doma, když se vám to rozleží, tak na vás skočí právě ta morální kocovina. Takže ona mi pomohla, vysvětlila mi, že tu kletbu, kterou jsem na sebe uvrhla tou nečinností v sále, a kterou jsem ze sebe sňala až zveřejněním všech těch hrůz. Tam v tom okamžiku bych pomohla jednomu člověku, tady je šance, že pomohu daleko většímu množství lidí a třeba změníme něco i legislativně.

Jaké vidíte řešení? Je to asi podobný případ jako třeba alkoholová aféra – všichni vědí, že to existuje, ale dokud s tím nevystoupí media, tak s tím nikdo nic nedělá.
Také zde vidím podobnosti. Tam jsou samozřejmě měřitelné oběti na životech, podle čeho tady můžeme měřit krutost? Dnes konečně vidíme všichni pod pokličku, což jsem moc ráda.
Třeba se úplně podceňovaly počty seniorských exekucí, ty rapidně rostou, drtivá většina z nich je právě kvůli přeúvěrování a jako následek předváděcích akcí. Senioři mají často více než jednu úvěrovou smlouvu a mnohdy ani nevědí, že podepisují smlouvu. Myslí si, že podepisují převzetí výhry, dárku. Ani nedostanou možnost si to přečíst. Doufám, že když se to teď stalo součástí veřejného prostoru, tak před tím přestaneme zavírat oči, že se politici chytnou za nos a začnou to řešit.
My jsme přizvali ke spolupráci deník Blesk, je to dobré co se týče osvěty, protože ať přijdu ke kterémukoli seniorovi, tak mu leží na stole. V Blesku vycházejí petiční archy, kde je několik bodů, co by se dle našeho názoru mělo změnit. Senioři na to slyší, čtou to i nám posílají petiční archy. Než se změní zákony, je důležité dělat osvětu, prevenci a pořád dokola s těmi lidmi mluvit.

A co rodinní příslušníci, ti mohou pomoci?
Určitě. Můžeme sice volat po změně zákonů, ale nemůžeme čekat, že nás stát a legislativci spasí. Senioři tam jezdí z velké části proto, že jsou sami. Rodiny jsou rozdrobené, honíme se za prací, abychom měli peníze na splacení hypotéky, jsme otroci běžící nějaký ten závod a ve finále to tak dopadá. Všechno se vším souvisí a určitě bychom se měli každý z nás zamyslet, kolik toho času svým rodičům a prarodičům věnujeme.

Neměla jste obavy, že se Vám budou „šmejdi“ mstít?
Ty největší obavy jsem měla, když jsme film připravovali, protože – i podle názoru policie – hrozilo, že by se mohl někdo snažit zabránit tomu, aby byl vypuštěn ven. Teď už obavy nemám, to se rozplynulo, dnes už to dávno nestojí a nepadá se mnou, protože ten vlak už je tak rozjetý, že kdyby mne chtěl kdokoli cokoli udělat, už ho nezastaví.

Se Silvií Dymákovou, režisérkou filmu Šmejdi rozmlouval Zdeněk Procházka
ředitel projektu SENSEN (Senzační senioři) Konta BARIÉRY