Neposlušný faráø
„BODLÁKU, furiante, buï zdráv! Co si má poèít láska zhrzená?“
Kniha „Moji pøátelé“; Jakub Deml, vydáno v roce 1917.
Generacím nás starších bylo odepøeno mnohé. Mimo jiné komunisté prakticky vytlaèili z kulturního povìdomí celou køes»anskou literaturu, zejména tu z první poloviny dvacátého století. A tak z oficiální literární mapy doèasnì zmizel i knìz Jakub Deml (1878 – 1961). Není tady prostor na obsáhlé literární studie, ale malou škvírku bych obèas pootevøel rád. Kdo bude chtít, pùjde dál, pro nìkoho nabídnu jenom malý støípek poznání.
Pamatuji si, ¾e jsem se o toho neposlušného faráøe zaèal trochu více zajímat, kdy¾ jsem se doèetl, ¾e ho u soudu od vìzení za kolaborantství zachránil Vítìzslav Nezval, který za nìj intervenoval a svìdèil v jeho prospìch. Jaká to asi byla osobnost, kdy¾ za ni bojoval èlovìk tak osobnì nestateèný jako Nezval, navíc zapálený komunista. Jistì v tom svou roli hrál i fakt, ¾e byli krajané, oba ze západní Moravy. Je ale zjevné, ¾e v tom bylo i uznání jednoho velkého tvùrce jinému velikánu naší literatury.
Deml byl skuteènì mimoøádná osobnost. Rozsah jeho tvorby je neobyèejný. Existuje více ne¾ sto jeho tvùrèích poèinù. Rozlièné kvality, ale i eticky rùznorodých. Není jednoduché pojmout struènì pøes osmdesát let jeho plodného ¾ivota a popsat jeho dílo. Byl vyhlášený i svými skandály, spory, provokacemi. Nebyl snad v jeho ¾ivotì pøítel, s ním¾ by se èasem ve zlém nerozešel, nebo na nìj dodateènì neplivl. František Bílek, Josef Florián, F. X. Šalda. Do ostrého sporu se dostal i s prezidentem Masarykem, hrozilo mu dokonce odsouzení. A slou¾í Masarykovi ke cti, ¾e nechal ¾alobu zrušit a dokonce mu v pozdìjší dobì poskytl i osobní finanèní dar. No a jeho „sokolská epizoda“ byla také charakteristická. Po krátkém intenzivním nadšení zatratil tu organizaci, rozešel se s ní ve zlém.
Kdy¾ jsem studoval jeho ¾ivot, napadlo mne, zda svoji roli nesehrála také dvojjazyèná výchova. Jeden jeho dìdeèek byl Nìmec. V jedenácti ho otec odeslal na výchovu do Nìmecka, kde slušnì zvládl jazyk, a kdy¾ se vrátil domù za umírající matkou, mluvil prý na ni nìmecky, za své èešství se stydìl. Vrátil se ale k nìmu pøi gymnaziálních studiích i potom v brnìnském semináøi. Studium na knìze mu doporuèil velký Mistr jeho ¾ivota, Otokar Bøezina, s ním¾ byl v pøátelském styku a¾ do jeho smrti.
Deml pro¾il v mládí skoro tulácký ¾ivot, stìhoval se jako faráø z místa na místo, stavìl se s výhradami proti církevním pøedpisùm, nadøízeným, prostì rebel. Rozcházel se i s církví, obèas vystoupil z knì¾ského vztahu on, obèas byl suspendován. Aè byl èlovìk zøejmì hluboce vìøící, církevních zákazù dvakrát nedbal, s knì¾ským celibátem si starosti nedìlal vùbec.
Neposlušný faráø se èinil i jako svùdník. Pøesnou roli Pavly Kytlicové není jednoduché definovat. Pøítelkynì, mecenáška, vydavatelka, pøedevším Demlùv dobrý duch. Tohle o ní napsal autor ve skandálním umìleckém pamfletu „Zapomenuté svìtlo“: „Kdyby se mnì všechny ¾eny celého svìta vysraly na hlavu, odpustím jim tuto neslušnost pro jedinou ¾enu, která mne milovala, a mne, díky Bohu, milovalo více ¾en, ale nejvíce ze všech Pavla Kytlicová.“
Smrt této laskavé pøítelkynì ho nadlouho poznamenala. Pøesnìji celé to období po její smrti bylo velmi depresivní. Neš»astné námluvy u hrabìcí rodiny Sweerts-Sporckù, doprovázené chladným odmítnutím, pocit pronásledování v Èechách... kámen po kamínku drobil a bortil se svìt lyrika, básníka, vìøícího knìze. Pod dojmem toho všeho vydává ji¾ zmiòované „Zapomenuté svìtlo“, které bylo v demokratickém Èeskoslovensku v roce 1934 celé zkonfiskováno a smìlo být distribuováno a¾ po zaèernìní nìkolika pasá¾í. Tenhle plod lidské a asi i tvùrèí deprese básníkovy je ovšem jenom jednou stranou jeho rozsáhlého díla. Zapomenuté svìtlo je, i pøi nesporných umìleckých kvalitách, zoufalým výkøikem, mo¾ná i plivnutím do tváøe okolnímu svìtu.
Obecného odsudku se ještì doèkal za knihu vzpomínek „Mé svìdectví o Otakaru Bøezinovi“, kterou vydal po básníkovì smrti a kde psal dost chmurnì zejména o Bøezinovì vypjatém antisemitismu. A¾ pøíliš syrovì boøilo bøezinovský mýtus. Teprve Karel Èapek se Demla zastal a potvrdil, ¾e Bøezina takové názory opravdu obhajoval.
Tolik Deml provokatér, neposlušný faráø, který neznal kompromisy.
Je ale také Deml - básník, milovník rodného kraje, syn moravského sedláka, který se nì¾nì rozplýval nad ka¾dým kvítkem na mezi. Jeho básnické miniatury o kvìtinách, „Moji pøátelé“, psané volným jazykem, to je skuteènì nádhera, ob¾erství jazyka, vyjadøující lásku ke ka¾dé rostlince. Ostatnì promluvu z knihy jsem dal do úvodu. Jako by ji psal o sobì. „Moji pøátelé“ je patrnì nejètenìjší, nejvydávanìjší a také nejautentiètìjší autorovo dílo. Nezval i Šalda je oznaèili za “lyrické arcidílo èeské literatury“.
Namátkou pár ukázek:
MATEØÍDOUŠKO, nevidím tì, tolik jsi se ztratila ve svém okolí, ale jako bys jenom ty vonìla ze šatù léta, pøítelkynì pasáèkù – moje myšlenka není o nic ménì ztracená a já nevìdìl, ¾e tì budu nìkdy zváti Sestrou!
Vítám tì, sestro CHRPO, ti, kdo¾ nerozumìjí bolesti mé, myslí, ¾e nemluvím jedinì k tobì, tuto chvíli. Klasy nad tebe se vypínají, ale bez nás nebylo by utìšeného pohledu do stébel a pìknì se neseme na hlavách ¾encù a svìdèí nám u polních køí¾ù nad klekátkem.
KAPRADINO, dnes je tomu u¾ dávno, povìz mi tedy, jaká to byla píseò, kterou pìly borovice a pøi ní¾ se mi chtìlo umøíti? Je mo¾no, aby píseò mariánská byla ze všech nejsmutnìjší? Anebo proto tak se zachvíval hvozd a slzely staré skály, ¾e to byla píseò poutnická? A povìz mi, mù¾e-li celý sbor znít jako sólo? Kde vykrvácel ten hlas, a kde jej opìt uslyším? Proè odcházejí ti nejdra¾ší a proè nás nevzali s sebou? Hle, na celém svìtì není u¾ bytosti, pøed ní¾ bychom se nemuseli za nìco hanbiti! Ó Matko, a Ty – Nenávratná! Všichni chtìjí od nás tak málo…
A pøidám ještì skryté vyznání Demlovy víry.
VLÈÍ MÁKU, …......
Ba¾e, dcero; vidím sice lilie polní, nìhu dalekých obzorù, bílá mìsta, širý úsmìv moøe, radostné strnutí palem, let orlù na horách, hluboký pohled blankytu, ale to vše, to vše se velmi podobá vidìní tvému, a ve spaní jsme si zcela podobni…
Nu, a jaký by tedy byl rozdíl podstatný?
Já, doufám, vìøím.
Abyste více vidìl?
Abych mohl více milovati.
Demlùv ¾ivot se výraznì láme po padesátce. Odešel mu na vìènost milovaný guru Bøezina, nedlouho po nìm i dobrý duch jeho ¾ivota, Pavla. V tomto období ho pronásledovali jeho démoni nejdìsivìji...
Pøedváleèný a váleèný Deml je osoba ještì rozpornìjší. Tì¾ko pochybovat o tom, ¾e se trochu rozpomnìl i na své nìmecké koøeny, pár básní publikoval v nìmèinì. Svým antisemitismem se nikdy netajil, v dobì okupace byl navíc módní. Na druhou stranu je zase známé, ¾e v milovaném Tasovì se na konci války v jakési konfliktní situaci dobrovolnì nabídl Nìmcùm jako rukojmí. Riskoval pro vesnièany ¾ivot.
Rodný Tasov, ten nesmím opomenout. Jako syn místního sedláka sice nezdìdil statek, ale ve zralém vìku tady zakotvil jako faráø, aèkoliv jeho knì¾ská kariéra byla velmi køivolaká. Vystavìl tu dùm, pro¾íval tady plodná léta s milovanou Pavlou Kytlicovou. Tasov a jeho rodný kraj, to je asi hlavní zdroj básníkovy invence.
Poslední léta ¾ivota spíše ¾ivoøil, publikovat pochopitelnì nemohl. Zemøel v tøebíèské nemocnici 10. února 1961.