Životní cesta Ilji Hurníka
aneb
Vzpomínky porubského kronikáře

Paměť je zrádná, proto už 30 let vpisuji a vkládám do kroniky všechny důležité střípky z životů členů našeho rodu, abych je tak zachoval pro jeho budoucí generace. Životní cestu mého bratrance Ilji Hurníka, který dnes - 25. listopadu slaví své 90. životní jubileum, sleduji již velmi dlouho. Protože mých posledních dvacet pracovních let je úzce spojeno s Hlučínem a jeho gymnáziem, zmíním se o těch osobních setkáních s Iljou Hurníkem, která se uskutečnila právě zde.

Poprvé přijal mé pozvání do Hlučína v roce 1992. Tehdy se konala na Ostravské univerzitě slavnostní promoce, na níž byl udělen Iljovi Hurníkovi akademický titul Doktor pedagogiky honoris causa. Poté Ilja navštívil místa svého dětství, kde začaly první krůčky jeho klavírní a skladatelské dráhy. Ukázal mi tehdy na hlučínském náměstí dům, v němž začalo u paní učitelky Boženy Mazenauerové jeho „hudební školení, které trvalo třiadvacet let“. Svou „nekonečnou cestu z Ostravy - Svinova přes Děhylov a pustými poli do Hlučína“ barvitě popsal ve své knize Dětství ve Slezsku a při své návštěvě našeho gymnázia pak vepsal do jeho školní kroniky:„Po šedesáti letech našel cestou z Děhylova do Hlučína své dětské stopy dojatý Ilja Hurník“.

Tehdy vyhověl mému přání, aby pro naše gymnázium složil školní znělku. Po zaslání notového zápisu mi mimo jiné napsal: „… Ta znělka chce perfektní hráče, jinak z toho bude dechovka. Při slavnostních příležitostech školy se znělka ozve třikrát, takže si ji dejte nahrát s odstupem asi osmi vteřin.“

Nahráli ji profesionální hráči z Ostravského rozhlasového orchestru díky přímluvě ředitele Janáčkovy konzervatoře Doc. PhDr. Ivana Měrky. Musím dodat, že Iljova znělka se všem velice líbila a zahajovala všechny významné akce, např. benefici, kterou hlučínské gymnázium uspořádalo v roce 2002 k Iljovu 80. životnímu jubileu a které se oslavenec osobně zúčastnil.

V jedné ze svých dvaceti knih si Ilja posteskl, že psaní dopisů je díky moderním počítačům tak trochu v ohrožení a že on sám píše svým nejbližším a přátelům stále rukou – „ať vědí, že mi stojí za tu práci“. Ani já si nepamatuji, kdy jsem dostal naposledy dopis psaný rukou. Až na jedinou výjimku, a tou jsou dopisy právě od Ilji Hurníka. Nejen pro jejich obsah, ale i pro jeho charakteristické, hezky malované písmo je mám všechny uschovány v domácím archivu. A vždy jsem si velice považoval, že Ilja takto psal i osobní dopisy mému synovi Lukášovi, a to již po dovršení jeho 7 let života až do současnosti. Stal se tak prvním odborným recenzentem jeho literárních děl, od prvních „šuplíkových“ pokusů, až po vydávané knížky. I ty jsou součástí rodinné kroniky.

Dovolím si zde ocitovat pouze několik málo úryvků z nich. V tom prvním odpověděl tehdy sedmiletému Lukášovi na jeho předvánoční dopis: „Milý Lukáši, napsal jsi mi výborně, skoro jako spisovatel. Možná, že jím budeš. Nebo budeš muzikantem. Nebylo by divu – v našem rodě je jich plno. Dej pozor, aby vám neshořel od svíček stromeček a aby Ti při Štědré večeři nezaskočila do krku kostička z ryby. Tvůj pradědeček se nám takhle dusil rok co rok!
Tvůj stryk Ilja“.

O pět let později mu napsal: „… Už je jasné, že jsi literární talent. Při četbě Tvých povídek se mi jaksi vytrácel obraz školáka – je už v nich kus profesionální obratnosti. Líbí se mi, že děj a atmosféra vychází z dialogů. Ty pak jsou přirozené, živé, aniž by se spouštěly k slangu… Nejlepší je ale básnička, kde mravnost stavíš na hlavu – je to výborný černý humor! A koneckonců i mravně účinnější než kázání se zvednutým prstem…“

Po dalších deseti letech to už byla čistě odborná recenze na jednu právě vydanou básnickou sbírku: „…Je to krásná knížka, se vším všudy bibliofilská. Udivila mě Tvá zralost, ale bez rutiny, bez usedlosti, je to mladě rozletěná zralost bez tápání v směru, bez kapky potu, zato rosy. Ale i verše křehce lyrické mají údernost. Zvlášť mě zaujal onen půvabný balanc mezi vážností a humorem, něhou a sebeironií. Je to poezie citlivá, ale nesentimentální, zkrátka mužná…Děkuji Ti za ten potěšující dojem a těším se na příští!“

A ta další kniha skutečně přišla (pozn. román Lukáše Bárty: Průvodci), na kterou Ilja reagoval slovy: „… Tvoje kniha mě velice zaujala, je zřejmé, že jsi pro literaturu osudově určen… Děláš to jako já. Když se mi přestane dařit v hudbě, přesednu k psacímu stroji a píšu povídku. Když se Ti nebude dařit v psaní, máš své plazy. Ale takové rady jsou beztak k ničemu, protože o sobě si rozhodneš sám…“

Svůj krátký výlet do rodinné kroniky ukončím Iljovými optimistickými slovy:
„ Svůj pokročilý věk všem vřele doporučuji. Při něm už člověk nemá naději, že by se zbavil všelijakých svých nectností, a jeho okolí, je-li rozumné, to od něho ani nečeká. Přestáváme za ně být odpovědni, jsme opět nevinní!“

Po dětských stopách Ilji Hurníka

U příležitosti narozenin – devadesátin - hudebního skladatele, spisovatele a pedagoga prof. Ilji Hurníka, Dr.H.c. jsem se rozhodl najít pamětníky, kteří by přiblížili tohoto porubského rodáka trochu blíže, zejména z období jeho dětství, které strávil v ostravských obvodech - Porubě a Svinově.

Pomohla mi jeho knížka "Dětství ve Slezsku", ve které se mj. zmiňuje také o svých školních létech. Díky ní se mi podařilo "vypátrat" jeho "první" nenaplněnou dětskou lásku ", spolužačku Sylvu, o které píše na str.165 - 167 takto:

"Ve třídě byla Sylva, překrásná. Lásku k paní učitelce jsem mohl projevovat aspoň tak, že jsem ji opravoval. Kdežto k Sylvě vůbec nijak. Mučil jsem se pohledem na jiné chlapce, kteří své city také nijak neprojevovali, a přece mívali aspoň drobný úspěch. Sylva je tu oslovila, tu půjčila piják. Já nic. Měl jsem sice handicap v tom,že jsem seděl o čtyři lavice vpředu, zatímco Robert Klíč hned vedle přes uličku, na druhé straně jsem však v Třech dcerách hrál jejího otce, ona byla ta, co mě nevyhodila. A přece nic, žádný kontakt mimo scénu.
Tu oznámila paní učitelka, že secvičí se svinovskými dětmi celou divadelní hru. Ilja složil í hudbu k tanečkům. To mě oblažilo. Ilja bude hrát Měsíčka a Sylva Marušku. To se mi rozbušilo srdce.
A to mé slabé, přetížené srdce se div nezastavilo. Když jsem si přečetl scénář. Na konci, když se Maruška chystá na návrat z nebe na zem, se s Měsíčkem políbí.
T.j. políbí se jednou při představení a padesátkrát při zkouškách. Jak jsem tu představu, že budu zahrnut Sylvinými polibky, nesl ode dne ke dni, začala být k neunesení. A když přišla první zkouška, když jsem se dokoktal k závěru, když se ke mně blížila Sylva, klidná a na vše připravená, tu jsem byl v koncích, vnitřně jsem se sesul, navenek ztvrdnul, neschopen se hnout.
Tentokrát se na mne paní učitelka pěkně usmála a řekla:“Nevadí, Iljo, dáš tedy Marušce jenom ruku“.
Podal jsem jí ruku jak leklou rybu, pak ještě padesátkrát na zkouškách a naposled na představení. Věděl jsem, že jsem strašně selhal. A že za to selhání budu trpět. Ještě dlouho mě při té vzpomínce bolestně přepadal stesk, že jsem nebyl dost silný na cosi vzácného, co už nikdy nedostanu. Aspoň už ne od Sylvy.“

A tak moje putování "Po dětských stopách Ilji Hurníka" nemohlo začít jinde, než u této tajemné Sylvy, příjmením Stuchlé, bydlící celý svůj dlouhý život v domě svých předků ve Svinově na Bílovecké ulici.

Přivítala mě velice noblésní dáma, které bychom její skutečný věk zdaleka nehádali. Přesvědčily mě až dvě vybledlé nahnědlé fotografie z let 1933-1934, na nichž jsem mezi žáčky 3. a 4. třídy svinovské obecné školy rozpoznal v blonďaté dívence s roztomilou ofinkou mou hostitelku, ale také jejího spolužáka Ilju Hurníka.

Proto mé otázky na paní Sylvu směřovaly zejména do období školních let, které spolu prožili, zda si vzpomíná na svého nového spolužáka s poněkud nevšedním jménem Ilja, který se s rodinou přestěhoval do Svinova ze sousední Poruby, kdy se objevila v jeho knížce Dětství ve Slezsku, jaká byla jejich další cesta po ukončení obecné školy a po Mnichovu 1938 a zda se spolu stýkali i v době poválečné.

Paní Sylva si na spolužáka Ilju dobře vzpomíná. Již tehdy, v jedenácti letech, se od ostatních chlapců výrazně odlišoval, byl velice zvídavým žákem, neustále se při výuce paní učitelky Vincencie Míčkové na něco vyptával, až už šlo o dějepis, zeměpis, fyziku či přírodopis. Měl zkrátka všeobecný přehled, často také vystupoval na školních besídkách a hrál krásně na piáno, dokonce už své vlastní skladbičky. Vzpomíná si, jak jim paní učitelka ukazovala nějaké noviny, ve kterých byl vytištěn dlouhý článek i s Iljovou fotkou, který měl nadpis "Říkejte mu malý Mozart". A ve výloze jednoho svinovského obchodu se objevily také jeho tištěné noty "První melodie", jejichž obálku si sám v jedenácti ilustroval. Paní Sylva se samozřejmě zmínila také o nácviku divadelní hry, kterou pak děti předvedly svým rodičům na školní akademii. O Iljově skryté touze k její osobě však neměla ani potuchy a o jeho studu políbit ji dle předepsaného scénáře se dověděla teprve z jeho knížky. A nepopírá, že ji to hodně potěšilo.

Po ukončení obecné školy se životní cesty obou spolužáků definitivně rozešly - Sylva odešla studovat klasické gymnázium v Ostravě, Ilja pak ostravské reformní reálné gymnázium. Rovněž zde prokazoval všestranné nadání, o čemž svědčí několik cen z různých středoškolských soutěží. První cenu obdržel v klavíru, v kompozici, melodramatu a literatuře, 2. cenu v recitaci. Tehdy už proslul coby mladý skladatel, když se v Olomouci uskutečnil koncert věnovaný kompozicím teprve dvanáctiletého Ilji Hurníka (za což jej ředitel gymnázia prof. šílený prý pochvalně podrbal za ušima). Nebylo mu však souzeno v Ostravě odmaturovat. Přišel Mnichov a Svinov se měl stát německou obcí.

Den před vstupem německých vojáků na jeho území rodina Hurníkova definitivně opustila svůj domov. Rodina Sylvy Stuchlé však ve Svinově zůstala a Sylva tak v roce 1941 v Ostravě složila svou zkoušku dospělosti (nad gaučem, na němž jsme seděli, na nás hleděla z dobového obrazu čerstvá maturantka).

Otevřeli jsme také monografii "Ilja Hurník", v níž autor vzpomíná na zábor Svinova hitlerovským Německem takto: " Táta pořád ještě učil, ale včera přiběhl bledý. Jedeme. Za dvě hodiny nám odjíždí do Prahy poslední vlak. V činžáku přisedlém ke škole je můj domov, tam stojí můj klavír, tam zůstaly moje noty, knížky, americká kamna, do nichž ještě včera přisypal táta koksu - možná, že ještě žhnou skrze začouzená slídová sklíčka? "

Čas stanovený na návštěvu paní Sylvy uplynul jako voda, takže se dostalo na mou poslední otázku: A co současnost? Její vzpomínka na Ilju je čerstvá. To jí zavolal z Prahy, že bude pracovat v odborné porotě klavírní soutěže, která proběhne na ostravské konzervatoři a jestli se u ní může k večeru zastavit. A tak se zrodilo krásné setkání dvou spolužáků z obecné školy, kteří si toho měli tolik co říct!

Od paní Sylvy vedly mé další kroky ke svinovské základní škole, kterou Ilja Hurník se Sylvou Stuchlou navštěvovali. Pořídil jsem několik jejích snímků, nejvíce mě zaujala socha na stěně školní budovy. Ztvárňuje učitele národů J. Á. Komenského v neobvyklém oblečení - pumpkách. A tyto dobové kalhoty podle paní Sylvy zřejmě tuto sochu zachránily před zničením Němci, kteří v ní nerozpoznali tento náš český národní symbol a nikdo z místních českých občanů jim to po celou dobu okupace "nebonznul".

Ze Svinova jsme se pak vydali do rodiště Ilji Hurníka - "staré" Poruby, abychom zde vyhledali Hurníkovu vilku. Našli jsme ji ve velké zahradě, v sousedství největší vily tehdejšího továrníka p. Blažeje, kde nás přivítala jeho 85letá neteř. Také ona nám velmi ochotně vyprávěla své vzpomínky na své blízké sousedy: "Hurníkovi byli velice inteligentní a vlastenecká rodina. Ilja byl už od narození hudebně nadaný. Také jeho tatínek hrál krásně na harmonium a jeho maminka hezky zpívala v porubské sokolovně. Vzpomínám si, jak mu jeho dědeček, dlouholetý rektor Bárta, koupil nové housličky. Pro nás, pro děcka z dědiny, to bylo něco! Iljovi jsme se za to smáli, ale pan rektor nás napomínal - Děcka, tak přestaňte se mu smát, Ilja bude jednou virtuóz! Jenomže pro nás to bylo slovo úplně cizí a tak jsme na něho volali - Iljo, ty budeš virto?! Naše rodina měla pak celý život o Iljově hraní, skládání i psaní dokonalý přehled díky jeho mamince Slávce, která až do svého vysokého stáří psávala dlouhé dopisy mé tetě, Boženě Blažejové, která se dožila též devadesátky. Nezapomenu nikdy na to Slávčino písmo. Ona nepsala, ale přímo tiskla!

Také Iljova sestra Šárka, co si vzala skladatele Petra Ebena, nás tady navštívila, i se svými třemi chlapci. Nedávno jsem napsala Markovi, jak se mi líbí, když v televizi mluví s tak velkými osobnostmi (pozn. v pořadu Na plovárně) a byla jsem moc ráda, že mi Marek odepsal a moc mi děkuje - mám ten jeho dopis pořád doma schovaný. "

 RNDr. Jiří Bárta