Z Lipské hory na Oltářík

Lipská hora (688,5 metrů vysoký znělcový vrch), je impozantní a důstojná, je to osmá nejvyšší hora Českého středohoří.

Vystoupat na Lipskou horu bylo dlouho mým přáním. Ten den přišel 31. května 2012, kdy jsem vyjela do hor se svou přítelkyní. Cestu začínáme v Medvědicích, přes louky po červené turistické značce. Tráva je vysoká, přerostlá, stezka málo prošlapaná, mokrá, kalhoty mám zmáčené velmi rychle. Naštěstí zabočíme zhruba po 300 metrech do lesa, kde červená značka prochází úbočím, jakýmsi hřebínkem, vpravo i vlevo je hlubší příkop, všude plno rostlinek pstročka dvoulistého. Jdeme typickým smíšeným středohorským lesem, dubohabřiny, květnaté bučiny, břízky, sem tam jehličnan.

Narazíme na vyšlapanou stezku bez značky. Kamenitý, příkrý terén a jde se vzhůru. Nevím, proč cesta na vrchol nemá značení, vypadá to, že touto neznačenou cestou nahoru musí každý, kdo se chce pokochat výhledy a rostlinami. Na ochranu teplomilných společenstev rostoucích na skalách a sutích byla zřízena v roce 1951 přírodní rezervace.

Lipskou horu nazývají místní Medvěďák nebo také Hadí hora, naštěstí na žádného zástupce živočišné říše nenarazíme. Moc jsem se těšila na výhledy, údajně může být vidět až okraj Prahy. Rozhled však nic moc, obzor zamžený, hory skoro poschovávané, ale i to málo stojí za to, vidíme Lovoš, Košťálov, Solanskou horu, Oltářík. Přímo na vrcholku jsou nádherné, obrovské kamenné bloky, přímo plata, kde se i dobře odpočívá. Škoda, že tato plata lákají pravděpodobně omladinu a skoro všechna jsou počmárána nevhodnými nápisy, některá data jsou více jak 12 let stará, nechápu to. Říkám si - proč je třeba se takto zviditelnit??? Poslechneme jak rezonuje tato magmatická hornina, barvy světle šedé až nazelenalé, stačí ťuknout dvěma kameny o sebe, opravdu zní.

Prochodím si vrcholovou část, ba dokonce místy i pokleknu, rostlinstvo nezklamalo. Najdu nádhernou růži galskou, hvozdík sivý, bělozářku liliovitou, medvědici lékařskou, kakost krvavý, hadinec obecný, diviznu, spoustu modřence tenkokvětého, miniaturní zvonečky rostoucí přímo v kamenných štěrbinách. Nikde ani človíčka, ticho vyruší jen ptačí dravci, které jsme možná vyrušily, sídlí pravděpodobně ve skále a vznosně nad námi zakrouží.
Posléze musíme z hory dolů, stejnou příkrou kamenitou stezkou, naštěstí vpravo i vlevo vedle stezky jsou záchytné stromy a keře. Sejdeme bez úhony dolů, den je krásný, dlouhý, změníme rozhodnutí a pokračujeme dále po červené turistické značce, hodláme se napojit na modrou a dojít na Oltářík.

Červená značka pokračuje po málo frekventované silnici. Najednou vpravo svažitá louka posetá snad stovkami nádherných rostlin, ozářených sluníčkem. Je to rdesno hadí kořen, takové množství jsem dosud neviděla, rostliny jsou vysoké, téměř pod kolena, krásně se vyjímají, stojí si pyšně jakoby věděly, že jim to sluší. Rdesno hadí kořen se v minulosti používalo jako protilátka při hadím uštknutí. Na Lipské nebo také Hadí hoře jsme se v tento den s hadem nepotkaly. Zajímavé je, že na druhé straně silnice vlevo, roste několik hlístníků hnízdáku, nečekala jsem je.

Objeví se odbočka na modrou značku a vzhůru na Oltářík, což je solitérně stojící čedičová kupa, vysoká 565 metrů, téměř až k vrcholu zalesněná. Opět kamenitá cesta, skorá pár metrů před zříceninou hrádku objevíme rostliny lilie zlatohlavé, ale ještě nekvetou. Poupata jsou malá, počítám, tak deset dnů než se ukáží v celé kráse.

Rozhled z Oltáříku je trochu lepší, ale stále ne to, co bych si představovala. Vidíme Lipskou horu, odkud jsme právě přišly, Solanskou horu, Milešovku, Kletečnou. Přímo na zříceninu hrádku přichází skupina německých turistů i s dětmi. Zřejmě mají tuto lokalitu v oblibě, již jednou jsem takovou skupinu zde potkala. Zaujmou mě nádherné rostlinky rozchodníku ostrého, jak žijí v perfektní symbióze s kamenným zdivem. Pohledný je i kozlík lékařský, zbytky tařice, i rozkvetlý keř černého bezu má svůj půvab.

Nedá se nic dělat, asi po 20ti minutách musíme z Oltáříku, cesta nás čeká dlouhá. Je nádherná, po modré turistické značce, lesem a mezi poli. Procházíme opuštěnými třešňovými sady, vidíme nálety špačků, jsou to přímo letky, na zemi jsou zbytky jejich hodování. Potká nás štěstí, jeden strom se skoro zralými plody nechají bez povšimnutí, tak můžeme také okusit v poslední květnový den několik raných májovek. Nad poli létají skřivani, pozorujeme jejich chvějivý, třepetavý let a snad zpívají i nám.

Otáčíme se, hrádek Oltářík se tyčí nad námi, loučíme se a dojdeme do Dřemčic na autobusovou zastávku a začne pršet. V Lovosicích přesedneme na rychlík směr Praha, pocit dobré nálady z krásné přírody našeho milovaného Českého středohoří zůstane v srdci hodně dlouho. S přítelkyní jsme původně neměly v úmyslu vyšlápnout dva tak rozdílné kopce, jeden znělcový, druhý čedičový, ale prostě to tak vyšlo. Domů mi večer přichází textová zpráva, že je jen škoda, den by měl trvat ještě déle.

Tak zase jindy a možná i na některém jiném místě.

Květa Roznětínská

Další články autorky:

Královna Českého středohoří

Třeboň - magická kráska

Ulrika von Lewetzow a Třebívlice

Romantický malíř W. Riedl

Z botanických zahrad v Praze

Loupežnická legenda

Krásná Atalanta

Sidonie Nádherná