Pohled z okna
Postupně se začínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se přáteli, potkávat se, a tak snad bude namístě (kdo chce - není podmínkou) přiblížit ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Začali jsme pohledem z okna. Dalším pohledům se však meze nekladou, samozřejmě v etických hranicích, daných provozem těchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (případně i foto) na info@seniortip.cz  a my z toho uděláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledů - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen přenesený...

Jeden pohled na lidské přátelství právě nabízíme…

Mým kamarádkám s láskou

Nemohu říct, že bych ve svém dětství byla příliš zatížená na holky. Samozřejmě jsem měla několik tzv. hodných kamarádek, ale bylo i dost těch, které mně s radostí ubližovaly a neustále mne ponižovaly. Od první třídy jsem byla největší z celé třídy, ale kdekdo si na mne troufl, neboť jsem měla od rodičů zakázané se prát, a ani jsem to neuměla. Kolikrát jsem přišla domů s brekem a odřenými koleny, špinavým kabátem a utrhanými knoflíky. Nepamatuji si, že by rodiče někdy běželi do školy a řešili tyto dětské šarvátky s třídním učitelem, nebo dokonce s ředitelem školy. Jednou mě jedna spolužačka hnala přes silnici a v polovině mne strhla za ucho školní tašky, kterou jsem nosila na zádech, na zem. Projíždějící řidič naštěstí včas zastavil, zvedl mě a odvedl na chodník. V té době hlavní silnící projelo během dne jen sem tam nějaké auto.

V páté třídě nás přeřadili do jiné části školy a doplnili nás o dvanáct kluků. Brzy jsem s nimi začala kamarádit. Pomáhala jsem jim s učením, občas jsem s nimi hrála kopanou a diskutovala s nimi na témata, která zajímala i mne. Když mi holky ubližovaly, bránili mne a nakonec se rozhodli, že mě naučí se prát. V té době jsem chodila občas domů se zelenými koleny od trávy, případně s roztrženou sukní (kalhoty v té době holky ještě moc nenosily. Jen když se šlo na pochoďák, nebo v tělocviku tepláky.) Často jsme někde na plácku procvičovali mrštnost, strategii boje, úhybné manévry, tvrdost pěstí a rychlost reakce při napadení. Někdy jsem měla modré oko, nebo překousnutý jazyk, ale nikdy nebyl tento boj zákeřný, ani vyvolaný za účelem ublížit. Jenom když nás napadli cizí kluci, prali jsme se hlava nehlava. V tom případě jsem si ani já nebrala servítky.

Jednou, asi v sedmé třídě, mě napadla spolužačka, a ačkoliv jsem nad ní hravě zvítězila, na závěr mne pokousala a poškrábala v obličeji neuvěřitelně dlouhými nehty. Ten konflikt vznikl hlavně proto, že při té rvačce mně vypadly z halenky dva kapesníky, kterými jsem zvýrazňovala své do té doby nepříliš výrazné ženství. Ač nerada, musím přiznat, že rvačky se mi velmi líbily, protože jsem měla pocit, že jsou ty tam doby, kdy si musím nechat všechno líbit. A taky mi občas nějaká kamarádka řekla, že v mé přítomnosti se cítí jako za větrem, a že se nebojí se mnou kamkoliv jít. A to byl vítr do mých plachet. Rvačky jsem záměrně nevyvolávala, ale dokázala jsem bránit sebe i další.

Tato deformace mne provázela určitě do dospělosti. Pamatuji si na jeden trapas, když jsem byla s kolegy z práce na nějaké chatě slavit narozeniny. Víno teklo proudem, jídla bylo pro všechny víc než dost a nálada výborná. Jeden z našich inženýrů už měl pěknou opičku a jeho povaha se změnila jako mávnutím kouzelného proutku. Z příjemného, uhlazeného mladého muže se rázem stal neodbytný a domýšlivý donchuán. Začal obtěžovat moji starší kolegyni. Ta ho nejprve se smíchem odstrkovala, pak před ním začala utíkat a nakonec volala o pomoc. To úpěnlivé volání - i když ovíněna - jsem nedokázala nechat bez povšimnutí.

Vyskočila jsem a zavrčela: „Vypadni odtud, nebo uvidíš, co jich schytáš!“

Zasmál se jízlivě a odsekl: „Víš co ty mně tak můžeš….?“

Vložila jsem do toho úderu všechnu sílu, co ve mě ještě zbyla. Složil se mi k nohám jako podťatý strom, syčel na mně jako hroznýš a třel si bolavou čelist. Všichni ho začali obskakovat, litovat a zkoumat velikost boule, která se mu začala zvolna rozlézat na bradě. Stáhl se do ústraní a já se cítila jako král. Bohužel jenom do té doby, než na mně začala syčet ona ohrožená kolegyně.

„No to ses teda Irčo, vyznamenala. Já jsem se těšila, že si něco užiju s mladým, a ty jsi ho tak zpacifikovala.“
„Jak to, vždyť jsi volala o pomoc?“
„No a co? To si snad myslíš, že jsem nějaká hej, počkej, že půjdu s chlapem hned na první zavolání?“

Spadla mi čelist zklamáním. Zařekla jsem se, že to byl poslední boj v mém životě, a že i kdyby nevím co, pověsím toto umění na hřebíček. A skutečně. Už se neperu. No a dnes to došlo tak daleko, že kdybych byla napadena, nejenže neuteču, ale ani nepraštím, díky oteklým kloubům na rukách, ze kterých už dávno zmizela všechna síla. Dnes už nedokážu rukou ani otevřít PET láhev. A pak rozumějte ženskejm.

V současné době chodím s partou žen už několik let do klubu, který mi vynahrazuje všechny ty rozpačité postoje k ženám. Nejenže si s nimi výborně rozumím, ale necítím se v jejich přítomnosti ani ohrožená. Nikdo se nad nikoho nevyvyšuje, nikdo nikoho nepomlouvá, neshazuje. Není důležitá třídní hierarchie, vzájemný respekt je nedílnou součástí těchto setkávání. Spolu se učíme novým věcem, rádi se smějeme, zpíváme a s naší skvělou vedoucí prožíváme radostná úterní dopoledne. Ne, že bych na chlapy zanevřela, jsou zpestřením našeho života, ale nějak jsem jim přestala rozumět. Jejich myšlení se v důchodovém věku posunulo někam mimo rámec mého chápání. Jsem ráda, že jsem na své životní pouti potkala takové lidi, se kterými je mi fajn.

Irena Atzlerová

Další články autorky