Jak jsem nebyla znásilněna

(pozn. redakce - ještě jeden vzpomínkový článek)

V posledních letech se s násilím přímo roztrhl pytel. Nemine takřka den, aby se v černé kronice neobjevil nějaký případ loupežného přepadení nebo i znásilnění.
Mělo mi to být varováním, abych nechodila do lesa neozbrojena. Ale nebylo. Zprvu jsem sice s sebou nosila podomácku vyrobenou pistoli ještě po nebožtíkovi, jenže byla těžká a mačkala mi v košíku houby.Ostatně spoléhala jsem spíš na svůj antisexy imidž. Ale přepočítala jsem se.


Bloudila jsem jednou takhle po lese zvaném U šajby a zoufale hledala houštinu, kam jsem si před hodinou ukryla kolo, aby mi je nikdo neukradl. Při hledání hub v nízkém podrostu mi překáželo, a pak jsem jako obvykle nemohla najít tu správnou houštinu, kde jsem kolo ukryla.

Konečně mě odlesk paprsku od blatníku přivedl na správné místo, a já pak s kolem pokračovala v hledání hub. Právě se shýbám pro vzácnou a chutnou syrovinku - já nevím jak vy, ale opékám ji jen tak na pánvi.

Tu se náhle vynořil zpoza houští muž s černou kuklou přes obličej. Aha, řekla jsem si, někdo z útvaru rychlého nasazení. Patrně tu mají cvičení a hoch si odskočil na 00, neboť měl kalhoty stažené na půl žerdi.
Jeho další počínání mě rychle vyvedlo z původní důvěry v jeho mírové poslání. Přepadl mě děs a cítila jsem bodání v oblasti nadledvinek, jak se uvolňoval adrenalin. Nevím, co mě to popadlo, ale začala jsem se hystericky smát a s poukazem na jeho ..ehm… nadpřirození povídám: “Víte, co mi to připomíná? Tu televizní reklamu – Weisser Riese - bílý obr.“ Tenkrát totiž běžela v televizi reklama na prací prášky a bílý obr byl všude.

"Nekecej, náno a sundej si ty rifle,“ oslovil mě stroze, ale zazdálo se mi, že i trochu polichoceně. Mozkové závity mi začaly horečně rotovat a pracovat na dalším možném odvedení pozornosti. Když jde člověku o život, buď propadne panice, nebo se vzchopí k takovým výkonům, kterých by za normálních okolností nebyl schopen.

Ačkoliv o život mi snad nejde, uvažuji rychle, to by si nedával tu fusekli přes obličej. Kdyby mě chtěl zamordovat, bylo by mu jedno, jestli ho poznám. Ostatně ten hlas mi byl jaksi povědomý. To pánské příslušenství už ne. Předstírala jsem, že nemohu rozepnout zip a rozpomněla jsem se na své někdejší členství v literárním kroužku klubu ROH, kde jsem jako Slavice Ponežárecká oslňovala svým recitátorským uměním. Pochopitelně na toho gaunera nepůjdu s nějakým Apollinairem nebo Rimbaudem.
Stahuji si nohavici a povídám:
„Jen aby nás tady nepřistihl někdo in flagranti!

To mi připomíná tu pasáž ze Švejka o tom soukromém detektivovi Stendlerovi. Znám to zpaměti. Švejk tam říká: "Jinej by se třeba z toho těšil, když najde takovej párek in flagranti, a voči by si moh vykoukat, ale ten pan Stendler, jak nám vyprávěl, byl z toho celej pryč. Von říkal velice inteligentně, že už se nemoh na ty voplzlý prostopášnosti koukat. Nám kolikrát tekly sliny, jako když pes kaní, když kolem něho nesou vařenou šunku, když nám vyprávěl o všech těch různejch pozicích, jak ty párky natrefil. Když jsme měli kasárníka, tak nám to vždy kreslil. Takhle jsem - povídá - viděl paní tu a tu s tím a tím pánem…. I adresy nám řek. A byl takovej smutnej. Těch facek - říkal vždy - co jsem dostal vod vobojích stran, a to mě tak nemrzelo, jako to, že jsem bral úplatky. Na jeden takovej úplatek nezapomenu do smrti. Von nahej, vona nahá. V hotelu, a nezarýglovali se, pitomci. Na divan se nevešli, poněvadž byli voba tlustí, tak laškovali na koberci jako koťata. A koberec byl celej prošlapanej, zaprášenej a po něm válely se nedopalky z cigaret. A když jsem vešel, tak voba vyskočili, von stál proti mně a ruku si držel jako fíkovej list. A vona se otočila zády ke mně a bylo vidět na kůži, že má vobtisknutej celej vzorek toho mřížkován íz koberce a na páteři jednu přitlačenou hilznu z cigarety. Odpusťte, pane Zemku, já jsem soukromej detektiv Stendler vod Chodounskýho a mám ouřední povinnost vás najít in flagranti na základě oznámení vaší paní manželky.Tato dáma, se kterou udržujete nedovolený poměr, jest paní Grotová. Nikdy jsem neviděl takovýho klidnýho občana. Dovolte - řekl - já se oblíknu. Vinna je jedině má manželka, která bezdůvodnou žárlivostí svádí mne k nedovolenýmu poměru, kteráž puzena pouhým podezřením uráží manžela předhůzkami a mrzkou nevěrou… kde mám podvlíkačky? - otázal se přitom klidně. - Na posteli - Zatímco na sebe natahoval podvlíkačky, vykládal mně dál. Paní Grotová vlezla si zatím do postele, pan Zemek mně podal ruku a odešel….“

I přes tu staženou kuklu bylo vidět, že chlap má pusu od ucha k uchu. Neušlo mi, že jeho bílý obr už nestál v pozoru, nepanáčkoval… Rychle jsem vstala a s texaskami v ruce popadla kolo a uháněla pryč. Neběžel za mnou, zřejmě přišel na jiné myšlenky. Kdyby na to byl čas, jistě bych se kochala pocitem dobře odrecitované práce.

Teprve doma jsem se začala třást jako drahý pes po tom přestálém strachu a blahořečila recitačnímu kroužku ROH blahé paměti za záchranu své cti. Do lesa Na šajbu jezdím dál a bez obav. Jakmile se totiž rozkřiklo, že tam řádí bílý obr, je tam ženských jak na Václaváku.

Vlasta Smržová