Cesta po Španělském království

Granada

Slyšíte to taky tak jako já? Granada. To slovo jásá, to slovo tančí, to slovo se hrdostí zajiká. Mně osobně se tedy nejlépe “poslouchá” francouzština, pak asi italština a pak už pořadí neurčuji. To časté ch mi ve španělštině vadí. Má krásnou melodičnost, jen kdyby na těch cháčkách neškobrtala. Ale Granada, Marbella, Sevilla to je koncert sám. Ona taky samotná Granada, ale také i Cordoba a Sevilla jsou z úplně jiného světa. Jako je třeba Rusko kus Evropy a kus Asie, a to po celém svém území, tak Andalusie je kus Evropy a kus Arábie a kus Afriky. Ale hlavně a nejvíc kus Andalusie. Kdy se to stalo a odkdy tomu tak je, ví jen Bůh a ten rozhodně netrpí ukecaností, aby nám to řekl. Ale proč bychom to vlastně měli vědět. Prostě to tak je a basta fidli. Nebyli-li jste v Andalusii, nemůžete dost dobře tvrdit to, že znáte dobře Evropu. A tak já teď jedu do Andalusie s velkým očekáváním. Zažít a prožít to, co jinde nezažiji. To jsem si myslel předtím, než jsme tam dojeli, a vězte, že se to doopravdy naplnilo měrou vrchovatou. 

Granada sama o sobě je město překrásné. Jedno z nejkrásnějších na světě. Ale tento fakt neobyčejně a několikanásobně povyšuje klenot jménem Alhambra. Nedávno svět hlasoval o novodobých sedmi divech světa. Z těch starých divů se mezi ty nové dostaly jen pyramidy. Ostatní památky starověku do dnešních dnů nepřežily, zavál je písek a čas. Pak je mezi sedmi divy světa mimo jiné třeba Koloseum. Není tam Alhambra a to je obrovská křivda. Klidně bych ji vyměnil třeba za sochu Krista v Riu. Protože socha Krista vás sice ohromí svou velikostí a umístěním, ale pak už nemá čím. To Alhambra je záležitostí nekonečně vytrvalou ,a to ve svém překvapování a ohromování. Stále máte co objevovat i obdivovat i za hodně dlouhou dobu. A pak ona sama stojí svým významem a šířkou záběru zcela na hraně. Kultur, časů, významů. Nemá ve světě obdoby, a to i ve světě islámském, potažmo arabském. Jestliže něco doopravdy nepatří nikam, protože je to tak výrazný originál, musí to být přece absolutní div. Soch Kristů je spousta a jen se liší velikostí a stylem, možná svou posvátností a slávou, ale památka arabsko-křesťansko-španělsko-přírodní jménem Alhambra je jen jediná. Ale dost už obhajoby její výjimečnosti a slávy a jedeme za ní.

Do Alhambry se chodí vždycky jen se španělským průvodcem, na určitou hodinu, na určitou časovou délku a ve skupinách maximálně po třiceti. Závazně se musíte objednat už alespoň den předem (nezávazně i o dost dříve) a přijedete-li později, tak prostě máte smůlu. Minimálně dvacet euro je pryč a vy si běžte poplakat třeba na nádraží. Má to ale jednu obrovskou výhodu. V Alhambře se netlačíte. A to jako správní cestovatelé musíte ocenit. Protože spíme skoro na předměstí Granady nemusíme vstávat už v šest. Náš hotel je klidný, spíme všichni v apartmánech, i jídlo je super, ba i obsluha je super. Je asi osm hodin ráno, autobus šplhá do kopce a my jsme před vchodem včas. Je ještě příjemné ráno, slunce už sice hřeje ale nepálí. Alhambra je na kopci nad městem a celá Granada sama je zarámovaná pohořím Sierra Nevada. Je to opět záležitost vysoce estetická. Vchod je celkem nenápadný, jen ty skenery obtěžují, ale ty jsou dneska už skoro všude. Prošli jsme pak po cestě Alhambrou ještě dvakrát kontrolou neomylného oka lidského i technického. Patřičně prozářeni a prozkoumáni vstupujeme do komplexu. Zahrada se jmenuje Generalife a byl to prostor absolutního soukromí pro tehdejší krále a jejich rodiny. Celý komplex je poměrně velký a zvenčí nenápadný a díky starobylé a všudypřítomné zeleni jdete vlastně stále uprostřed zahrady. Na rozdíl od panoramatu Toleda, které je pro zbytek života nezapomenutelné, je panorama Alhambry jen jakýsi shluk červených budov na jakémsi kopci. Tedy ve dne. Ne tak v noci. Ale to jsem nestihnul.

Historie Alhambry je dlouhá. Počátky jsou už někdy v devátém století a Granada sama padla definitivně do rukou křesťanských králů až roku tisíc čtyři sta devadesát dva. Tím vlastně skončila rekonqista a Španělsko bylo od těch dob celé jen křesťanské. Alhambra nepodlehla zvůli křesťanských králů, ale v osmnáctém století málem podlehla všeobecnému zapomnění. Za Napoleona sloužila jako kasárna a málem byla vyhozena do vzduchu. Potom už v ní žili jen žebráci a tuláci. Naštěstí ji pro svět objevil spisovatel Washington Irwing, který zde svého času prožil kouzelnou noc a poté i několik dnů. To jeho strhující “Povídky Alhambry“ (1829) znovuobjevily tento klenot a od těch časů dochází k její opětovné slávě a tím i k renovacím. Roku 1870 je prohlášena za národní památku a dnes spolu Alhambra, Generalife a čtvrť Albacín patří do kulturního dědictví Unesca. A patří určitě k tomu nejhodnotnějšímu a nejkrásnějšímu, co lze v Evropě vidět. 

Už vstupní partie hned za vstupní bránou zasejí do vašich duší blahodárný pokoj. Ne že by vás všechno, všude a stále kolem šokovalo dokonalostí a jedinečností. O tom Alhambra ale ani trochu není. Žádné tuny zlata, stříbra, perel a diamantů. A bylo-li zde zlato kdysi všudypřítomné, tak už ho dávno oloupaly a oloupily ruce dávných dobyvatelů, ale určitě i obyčejných návštěvníků. O harmonii, o pokoji v duší a o úžasném klidu všehomíra, který vás zastele do té nejměkčí a nejúžasnější postele, o tom to všechno tady je. Takhle prý má vypadat islámský ráj. Ale proč by měl být jen islámský? Cypřiše které musí pamatovat rozhodně víc než vy, cesty přímé i klikatící se, nádvoříčka i dvory, výhledy do blízka i do dáli, spousta kvetoucích květin, stromů i travin, oblouky, linie a křivky, ornamenty, kašny, nádrže, kaskády a věci které se snad ani nedají pojmenovat, tak tohle všechno vás svou neobyčejností nezatlouká do prachu cest. Ani trochu agresivní dokonalosti v nich není. Nezvoláváte oh, jé, no tohle, tedy, no to je nádhera, fantastico.Nezvoláváte vůbec nic. Ba ani do breku vám není z té úžasnosti. Vše vám připadá právě přesně takové, jak by to mělo být. A voda! Přátelé voda dělá Alhambru Alhambrou. Mnoho jí stéká s těch vysokých hor do Granady a mnoho ji protéká už nekonečná staletí tímto rájem. Voda chladná, čistá a často i pitná. Voda, která zde na jihu rozhoduje o tom, jak dobře a zda vůbec se zde dá žít.

Už vlastně nevím, o čem vlastně mluvit. Vlastně spíš jak psát. Ani ta nejdokonalejší slova vám nemohou dostatečně tento klenot popsat. Vše bude vyznívat jen jako to nejhloupější klišé a bude to pravda pravdoucí. Alhambra je rájem pro dívání a ne pro psaní. Náš křesťanský evropský svět je světem postav a krajin. Protože ale korán zapovídá jakkoliv zobrazovat Boha, postavy a taky trochu i krajiny a zvířata, vše musel vměstnat do ornamentů, oblouků, myšlenek a slov. Dosáhl v této oblasti takřka úplné dokonalosti. Ne, já si nepřečtu na stěně žádné arabské moudro, ba ani že Aláh je velký, ale můžu bez toho žít. Nevím jen, zda a jak budu nadále žít bez Alhambry. Vždycky mně bude chybět ten klid a harmonie, který se tam ve mně tehdy usídlil. Všechno, co je v těch obloucích a mušlích zakleto, nechápu. Jen ten pocit harmonie, klidu a pokory ano. A také už vůbec nechápu agresivitu současného islámu. Ale jedno vím určitě. Že o agresivitě ten islám není.

A tak chodíme neodstřelováni a neupalováni po té nádherné zahradě. Fotíme všichni, všechno a stále na doraz našich fotoaparátů a ani moc neposloucháme, co nám překládají naši průvodci. Nádherný je pohled z věže na bílé ulice Granady, na tmavé pohoří Sierra Nevady, na zrcadlení všeho ve vodách četných kašen a bazénků, skotačení vody při stékání z kopců a kamenné stěny kolem klikatících se cest. Jen Lví dvůr je v rekonstrukci. Už se ti lvi unavení dlouhým a kamenným životem začali drolit a opadávat a přestali být lvy. Nevadí. I tak toho bylo dost, tak sbohem, vlaštovko….A abych zase nechválil jen ten arabský svět, i to křesťanské je zde skvělé. I když nedokončené, tak hodnotné. A malý příběh nakonec. Z dávné minulosti Alhambry. Jedna z arabských panovnických favoritek byla přistižena panovníkem s neislámským milencem in flagranti. Milenec nebyl králem zcela bezpečně poznán. Panovník však dokázal svou absolutní spravedlnost tím, že když nemohl bezpečně určit viníka a nikdo se mu sám od sebe nepřiznal, dal popravit všechny podezřelé. Tím svou spravedlností už navždy vstoupil do dějin.

Všechno má svůj konec. I náš pobyt v Alhambře. Kdybychom přetáhli, tož bychom si ještě dost poplatili navíc. Tohle tedy nechceme. A pak je tu ještě samotná Granada. Scházíme pěšky ze stinného ráje zahrady do pekelné výhně města. Ono je tam nahoře doopravdy o hodně méně stupňů než dole v ulicích. Na digitálním teploměru už z veliké dálky lze rozpoznat číslo třicet osm. Tedy nad nulou, samozřejmě. Tělo se vám valí setrvačností díky gravitaci, ale přesto je každý krok vykoupen kapičkami potu a mokrý kapesník už tu záplavu ani nenasaje. Občas nás průvodci zavedou kamsi do dvora, občas k nějakému pítku a všude je to moc hezké. Ale ať už to Slunce někdo na chvíli vypne. Jdeme se podívat na sousoší Kolumba a královny Isabely. Výrazné sousoší s příjemnou fontánou. Kolumbus má výraz inspektora Colomba, je to liška podšitá, a královna váhá, zda má té ukazované mapě věřit či ne. Uvěřila, a Španělsko tím pádem neskutečně zbohatlo. Tedy i zásluhou těch různých dobyvatelů, co s dvěma sty či dvaceti vojáky pokořili milionové indiánské říše. Ale za to určitě Kolumbus nemohl. Tady je za lišáka, co přesvědčuje královnu. Ta je i s těmi nejbližšími svými pohřbená v místní katedrále. A do té jsme jen na chvíli nakoukli.

Granada je neobyčejně elegantním městem v jednotném stylu, kdy jednotnost neznamená nudnost. Je poledne a je trochu vylidněná a začala se vlastně plnit až před našim odjezdem. Máme dost dlouhé volno na courání a najedení, což je v tomhle vedru skvělý nápad. Skoro všechny obchody jsou díky času siesty sice zavřené, ale i tak je kde se najíst a schovat v tom šíleném vedru. Ale toho bohdá nebude, aby českomoravskoslovenskoněmeckomaďarský Suchánek z boje utíkal! K jídlu mi stačí pizza, ba dokonce si k tomu i chvíli sednu a tu Fantu si k tomu vypiji, ale pak vzhůru za krásou. Když jsem si to tak pěkně vypil, jdu k řece. K říčce, neboť i přes množství vody stékající ze Sierra Nevady nemá město velkou řeku. Zase ale má těch říček víc. Nevím, jak se jmenuje tato, ale co po jméně. Vede k ní monumentální stromořadí lemující chodník, jenž vede prostředkem širokého bulváru. Je siesta, a tak skoro nic nejezdí, skoro nikdo nechodí a ospalost a klid tomuto městu sluší. Něco málo slunečních paprsků proniká i na chodník, nezabíjí mě svou intenzitou, ale jen mihotavě skotačí po vzorované mozaice z kostek.

Chvíli jdu po nábřeží a obdivuji kvetoucí hořcový stromek, co mně doma kvete vždycky jen dvěma či třemi květy a tady jich má sto. Kvetou i palmy, různé kaktusy a agáve a voda je bílo-modrá, líná a netekoucí. Co chvíli mi ukápne další kapička potu z čela a už navždy po mně nechá stopu v uhrabaném písku cesty. Je takové vedro, že i některé fontány přestaly najednou stříkat. Vracím se zpátky na místo odjezdu autobusu, ale pak si uvědomuji, že mám ještě hodinu čas. Sednu si na lavičku k té největší městské fontáně, občas zavane vítr a zchladí mě rozstřikovaná mlha. Pak mě vyžene slunce do stínu obrovských platanů a já tiše trpím. Ne, flamengo ne! Na žádné nepůjdu. Alhambra sice je v noci krásně osvětlená a kultivovaný pohyb mám taky docela rád, ale z klimatizace mě dneska už nikdo nedostane. Já už chci na hotel. Pak se dočkám autobusu a se mnou i všichni ostatní. Aby pak bylo té legrace úplně nejvíc, tak mi v noci co každou hodinu sama od sebe vypíná klimatizace a já ji znovu a znovu musím nahazovat. Pak je ráno, snídaně je přímo excelentní a my jedeme do Cordoby. Ale o tom už až příště.

Jiří Suchánek

Fotogalerie - 1

Fotogalerie - 2

Fotogalerie - Zaragoza

Fotogalerie - Madrid a El Escorial

Madrid - 2

Toledo

Granada 

Další články autora