Procházka se srdcem na dlani

Jak láska, sex a humor pomáhají přežít „salta mortale“

Říká si Šedý vlk. Tato přezdívka vznikla, když se mu překulila čtyřicítka a on měl najednou malou pleš a čím dál více šedivých vlasů. Začali mu tak říkat kamarádi z oddílu stolního tenisu. (Hrál jej dvacet let závodně, nedaroval žádnému soupeři ani míček zadarmo a bojoval o co nejlepší výsledek jako vlk o svou kořist.)
Kamarádů má dodnes moře a líbí se mu, že ho pořád berou jako zdravého chlapa, takže bowling či dámu na internetu si rozdávají bez jakýchkoli úlev: vozíčkář Josef Procházka.

Ahoj Pepo, co si dáš? Mohl bych ti nabídnout trochu vínka, džus nebo raději čaj? Na radu jedné léčitelky jsem si koupil Roibos – chutná zajímavě a je prý děsně léčivý. Teď mě napadlo: jak vůbec vnímáš alternativní medicínu?

„Jestli mohu, tak nejraději mám červené víno, které je pro mne spolu s manželkou novou krví po šedesátce. Spím pak podle ženy jako nemluvně. V mládí jsem měl po dobrém vínečku „myšlenky chlupaté“, ale nyní držím krok s novou dobou a myšlenky mám holátkové. Spíš se snažím, jako kmet v nejlepších letech, abych neztratil se svou ženou ten nejkrásnější kontakt, který znám. Mít manželku o 22 let mladší je mnohem víc, než milionová výhra ve Sportce. Mazlení a milování mám i ve svém věku raději než pití urologického čaje, který také nemá chybu, protože pomáhá a chrání. Nejvíc však chrání moje zdevastované ledviny paraplegika točený Prazdroj. A milování s manželkami nebo milenkami by mělo být jednoznačně zařazeno do alternativní medicíny. Já při něm procvičím všechny funkční i nefunkční svaly, které mi zbyly a stačím na to sám. Nic to nestojí, nemusím dojíždět na rehabilitaci a výsledek je vidět ihned. Nejen na mně, ale ještě víc na spokojené manželce. Milovat a být milován je to nejhezčí a nejlepší co znám. A v mém stavu to platí dvojnásob.“

Asi znáš otázku, která automaticky vylítne téměř z každého člověka v momentě, kdy se ocitne na dně: Proč zrovna já? Takže jaký je tvůj příběh o vozíčku a proč zrovna ty?

„Ano, také mě napadlo, proč zrovna já a proč na kole a ne v autě, které je mnohem rychlejší. Ale na dně jsem nikdy psychicky nebyl a ani psychologa jsem nepotřeboval. Začal jsem, když už to trošku šlo, něco dělat. Musel jsem zaměstnat mysl, abych neměl čas připouštět si svůj stav. Začal jsem s něčím, na co jsem dřív neměl čas ani pomyšlení: psal jsem obyčejnou tužkou jen tak na papír básničky, a když pak byl počítač, hodil jsem to do Wordu a ještě vylepšil. Potom jsem psal veselé příhody, které jsem zažil v životě i v nemocnici. A hodně mi pomohlo dobít baterky, když se mým dvěma synům narodily čtyři dcery, tedy moje vnučky. Třeba hlídání Lucinky jsem si usnadnil tím, že jsem ji vždy posadil na koleno, ukazoval jí v počítači zvířátka a pouštěl jí veselé a melodické písničky. Moc se jí to líbilo a mně také. Poznávala většinu zvířátek a v té své hatla - patla mluvě je jmenovala po svém, hafala u pejska a mňoukala s kočičkou a já automaticky s ní. Bylo to nádherné, a když v sobotu a v neděli Lucinka nepřišla, moc mi chyběla.“

Z úst několika vozíčkářů jsem už slyšel, že veřejnost je vůči handicapovaným lidem čím dál vstřícnější. Přesto jde stále o psychiky na dvou různých vlnách. Máš osobní recept na jejich sblížení, na co nejsnadnější odbourávání případných diskriminací?

„Veřejnost je k nám vozíčkářům opravdu mnohem víc vstřícnější. Když jedu k lékařům sám a žena je v práci, vždy někdo pomůže překonat několik vysokých a nebezpečných nájezdů ze silnice na chodník a zpět, abych se nepřevrátil. Nájezdů je v Praze 6 - Řepích na dvou kilometrech k poliklinice a zpět celkem šest. I na úřadech si nemohu stěžovat na lidi. Snad jen na úzké dveře, kterými na mechanickém vozíku neprojedu, takže řeším důležité věci na chodbě. A to se mi zdá nedůstojné v našem století!"

Myslíš, že současný svět podvodů, se na vozíčkářích podepisuje nebo spíš nepodepisuje s plnou dravostí?

„Nejde jenom o podvody, ale také o obyčejnou blbost. Například každý zdravý člověk má několik párů bot, ale když dostanete nový vozík, tak ten starý se musí ekologicky zlikvidovat. To je ovšem největší pitomost jaká existuje a chtěl bych vidět na vlastní bulvy toho „exota“, kterému se to v jeho jen zdánlivě nepostižené kebuli vylíhlo. Když si koupíte nové boty, tak ty starší, které vám ještě taky slouží, přece nevyhodíte! S vozíkem je ovšem postup následující: když se porouchá (nejenom mně) a je nepojízdný, závadu nejdřív nahlásím lékařce. Pak vozík musí vidět, a hlavně potvrdit závadu, servisní technik. Poté jde papír s požadavkem od lékařky k reviznímu lékaři. Jakmile ho potvrdí, teprve potom dostanu poukaz na opravu a mohu zavolat opraváře! A ten nepřijede hned, čekám na něho týden i déle… Takže nemít od kamaráda půjčený jeho rezervní vozík, nevylezu z postele třeba i pár týdnů a budu samý dekubit!!! Moje pracně nabytá fyzička tak bude v háji a budu potřebovat člověka na pomoc, i když za normálních okolností si poradím sám. Navíc všechny vozíky jsou mnohonásobně předražené. Ty elektrické stojí víc než nové auto, přes 200 000 Kč! Mechanické vozíky kolem 50 000 Kč! Firmy vědí, že to stát či VZP uhradí, tak je pěkně natáhnou a jim je to jedno.“

To je opravdu velké téma pro nápravu v systému… Ale vraťme se teď k tobě samotnému. Jsi podruhé ženatý. Co podle tebe znamenají ženy v životě vozíčkáře?

„Moje žena je pro mne to nejdůležitější co v životě mám. Přál bych takový nádherný vztah všem vozíčkářům. Jezdíme spolu na výlety autem, autobusem, tramvají či jen na vozíku po okolí. Já se utahám a žena se pěkně projde. Dáme si cestou kafíčko, někdy i zmrzlinu nebo pivínko a v klídku a pohodě někde posedíme. Bez mojí ženy, si nedovedu svůj život vůbec představit. Ona to cítí taky tak. Když čtu v Blesku všechny ty nevěry našich „celebrit,“ mohu směle prohlásit, že jako jeden z mála mužů na celičkém světě své manželce nebudu nikdy nevěrný. Nemám tu potřebu, protože to jak se mi věnuje a na oplátku se já věnuji zase jí, to nás oba maximálně uspokojuje. Doma pomáhám se vším, na co mi síly stačí a všechno, co s mojí ženuškou prožívám a užívám si, o tom se mi nezdálo ani v nejoptimističtějším snu. Žijeme naplno náš společný život a dokonce lépe než většina zdravých lidiček.“

Láska, sex a humor. Mají tyto fenomény společného jmenovatele v tvé domácnosti?

„Láska a sex je pro mne i v mém věku pořád něco nádherného, a když se zamilujete v šedesáti a rozumíte si s vaší krásnější polovičkou téměř ve všem, pak je život nádherný a nic není nemožné. I to novomanželské zařizování naší nové domácnosti, od lžiček přes všechno potřebné, až po ledničku a sedačku.
Jako paraplegik s velkou radostí zjistíte, že váš intimní život může být velmi bohatý a uspokojující nejen pro manželku, ale hmatově a hlavně pocitově i pro mužíčka, který je ochrnutý od prsních bradavek až dolů. Láska, sex a humor se v našem manželství prostě prolínají.
Na vojně mi v letech 1965-67 politruk doporučoval k rozšíření obzorů Stalinovy a Leninovy sebrané spisy. Já mám ale lepší sbírku – vlastní sbírku „Sebraných Špacírových vtipů.“ Vybírán je z mailů, které mi posílají kamarádi i manželka.“

Píšeš také erotické povídky. Jak ses k nim dostal? Vidíš je v obrazech?

„K erotickým povídkám mně přivedly - po mém úrazu v roce 1999 - vzpomínky na to, co bylo a o čem jsem naivně předpokládal, že už nikdy nebude. Nenapadlo mě, jak se hluboce mýlím. Pesimistické myšlení mi změnila až moje druhá žena v roce 2006 v pražském Centru Paraple. Nyní vedu citově a fyzicky mnohem bohatší, něžnější a krásnější sexuální život než jsem vedl dřív a jsem také více chválen. Spát vedle maximálně uspokojené a ukojené manželky mi dává křídla a to nemusím vypít ani žádný energetický nápoj. Zároveň si nesmírně vážím svojí ženušky Renátky za to, že mě také miluje a stará se o své „velké mimino“ (o mě) s takovou láskou a trpělivostí. Důležitá, a podle mého hodně opomíjená, je v manželství a partnerství komunikace o sexu. Chce to nasměrovat jeden druhého a poradit partnerovi, co se nám líbí. Nebát se a nestydět se navzájem si vylepšit požitek z milování. Naprostá důvěra a otevřenost jednoho k druhému nás nejlépe vynese až k branám sedmého nebe.
Po nádherném večerním milování, když ženuška slastně usne, přemýšlím a ukládám si do svého „harddisku“ v hlavě všechno to skvostné, abych ji příště ještě mileji překvapil.“

Uvažoval jsi o principech života, poslání člověka, případně o Bohu už před tím, než ses dostal na vozíček? A mění se tvoje názory s věkem?

„V Boha jsem nikdy nevěřil, ale když mi bylo po úraze hodně ouvej, vzpomněl jsem si na něho a vyčítal mu kde byl, když jsem potřeboval Boží pomoc. Napsal jsem mu i velmi smutnou básničku za vnuka Míšu. Ve čtyřech letech mu doktoři našli ten nejzhoubnější nádor na mozku. Žádal jsem Boha, aby si raději vzal mě a malého Míšu tu nechal. Já jsem si své užil a Míša měl celý život ještě před sebou. Když po roce, den po Vánocích, náš Míša zemřel ve věku pěti let, bylo ve mně tolik žalu, že jsem se musel vybrečet. A nestyděl jsem se za to. Největší bol je ten, když vám zemře někdo nejbližší z rodiny, vnouče či dítě. To se nedá popsat slovy a nikomu to nepřeji. Je to nejsilnější bolest, horší než byla ta moje po úraze…“

Kdyby ti zlatá rybka mohla splnit tři přání, která by to byla?

„Moc bych si přál, aby vědecké týmy na celém světě odhalily během několika let tajemství opětovného propojení míchy. Aby se postupně, hlavně mladým vozíčkářům, dařilo ovládat na sto procent stolici i moč a vrátil se jim třeba jen poloviční cit do všech končetin. Já se toho asi nedožiji, ale věřím, že v roce 2046, na výročí mojí nedožité stovky, už budou vozíčky k vidění jen v muzeu.
Za druhé bych si přál, aby naši politici na všech úrovních hospodařili transparentně a poctivě s našimi daněmi a dluhy a deficity zaplatili snížením svých nehorázných platů a nezdaněných náhrad. Z nás obyčejných lidí tahají každoročně tisíce korun na zalepení děr ve státním rozpočtu a druhou stranou z toho stejného pytle utíkají desítky miliard na korupce.
Jak je možné, že kilometr české dálnice je osmkrát dražší než té německé, když české platy jsou čtyřikrát nižší než ty na západě?
To není nikomu divné?
A mým třetím přáním by bylo najít nakladatelství, které by vydalo naše erotické povídky. S manželkou jsme totiž napsali 250 erotických příběhů, jak z našeho života, tak i z vyprávění přátel. Většina těchto příběhů vyšla v časopisech Erotikon, MiniCats, Leo čtení a v TO. Když byly dobré pro celostátní časopisy, tak by si je určitě přečetlo dost lidiček, kteří ještě neobjevili to, co jiní. Nejen ze zvědavosti, ale také pro poučení a hlavně jako rady do života, což by nám udělalo velikou radost. Vzdali bychom se i honoráře, protože většina povídek nám byla již zaplacena. A nejsme politici, abychom chtěli a měli vše placeno třikrát.“

Setkání s energií nabitým Pepou Procházkou samozřejmě nelze ukončit jinak, než vesele. Takže na závěr je tady jeden z jeho Špacírových vtipů:
„Bolí mě ouško“, stěžuje si dívka na lavičce v parku svému mládenci. Ten ji ouško políbí a ptá se jestli ještě bolí. „Ani trošku, ale začal mě bolet krk!“ Mladík ji opět políbí na krku a ptá se zda ji ještě něco bolí. „Už ne“, odpoví dívka. Vedle na lavičce sedí starší pán. Nakloní se k mladíkovi a ptá se: „Hemeroidy také léčíte?“

Jiří Muladi