Psalo se před více než sto lety…

Způsoby smutku

U národů evropských jest znakem smutku barva černá, u afrických černochů barva bílá. Černoši natírají si ve smutku tvář bílým práškem. Obyvatelé pralesů Urregi, když jim umře někdo z rodiny, natírají si tvář těstem a tuto škrabošku, která ztvrdne na slunci, nosí celé tři roky, obnovujíce ji každé dva, tři dny. Afričtí domorodci věří že záhrobní život neliší se ničím od pozemského a tím vysvětluje se zvyk, jenž jest v Africe rozšířen, že mrtvým kladou do hrobu potravu.
Některá africká plemena kladou do hrobu vařenou rýži, Dagomejci širokou mísu s těmi jídly, která nebožtík hlavně rád jídal. Domači zachovávají týž obyčej při čemž na mohyle strojí hostinu. Když se rozcházejí, přejí nebožtíkovi dobré chutnání.

V Loango a Nižní Guinei vyžaduje obyčej, aby obvázali nebožtíka šátky, které přinesou jeho přátelé a známí.
U všech afrických národů jest zvyk, podřezávati na hrobě kohouty a jejich krví pokropiti zemi. Černoši se domnívají, že kdyby nepokropili hrob takovou krví, potulovala by se duše nebožtíkova po zemi a nenašla by z ní východu. Ve středních krajích Afriky jest velmi rozšířená pověra, že duše mrtvých mužů přechází do těla jich žen. Tak černošky plemena Matamba jsou přesvědčeny, že duše jejich manžela po jeho smrti usadí se v těle jejich. Byl-li nebožtík člověk dobrý, jeho vdova raduje se a pyšní se, že nosí v sobě jeho duši. Byl-li však zlý, vdova si žaluje, že ji tlačí v prsou, bolí srdce a podobně. Aby se zbavila bolu a mohla se podruhé vdáti, jde k čarodějníkům, kteří vyhánějí z ní zlou duši travinami, zaříkáním, potom povážou jí ruce i nohy a třikrát okoupou jí ve vodě. Po této koupeli opustí duch zlého muže tělo vdovino a vdova může se podruhé provdati.

Žerty a vtipy

Pevné předsevzetí. „Paní Hubáčková, Váš pan manžel je již teď šestý měsíc pochován, zda-li pak pomýšlíte znovu na vdavky?“
„Ale paní radová, co si mně myslíte? Kdybych ještě desetkrát ovdověla, na vdávání bych už ani nepomyslila!“

Co je umění? Umění je to, čeho člověk neumí. Neboť umí-li to jednou, pak to není již žádné umění!

Nevinná odpověď. Matka k hochovi jenž přišel ze školy. „Čemu pak jsi se dnes naučil?“
Hoch: „Jak se drží ruka, když mám dostati na ni palaškou!“

Oprávněné bití. „Maminko, vždycky mi říkáte, že jsem vaše drahé srdečko, a přece mne bijete, když něco udělám!“
„Víš Františku, bez bití nemůže žádné srdečko býti živo!“

Vlaštovky a včely

Často slýchati stížnosti, že vlaštovky pohubí mnoho včeliček, zvláště v době páření. Mezi včelaři mají proto vlaštovky mnoho nepřátel. Nedávno však napsal jeden včelař o vlaštovkách pozoruhodné obhájení.

Píše mezi jiným:

"Slýchal jsem vždy, že vlaštovky krmí svá mláďata mezi jiným též včelami. Zlobil jsem se proto dlouhý čas na vlaštovky a chtěl jsem se z vlastní zkušenosti přesvědčiti, zda tomu skutečně tak, jak se o vlaštovkách mluví. A zpozoroval jsem skutečně, že přinesla vlaštovka svým mláďatům včeličky za pokrm, ba co víc, včeličky ty byly ještě živy, a mláďata teprv je usmrcovala. Vylezl jsem ku hnízdu, a podařilo se mi, uzmouti mláďatům živé včeličky. Ale jak jsem se podivil, seznav, že to byli výhradně trubci, dělnic však nenalezl jsem žádných, ačkoliv jsem častěji odňal mláďatům přinesené včely!“

Z časopisu Náš domov z roku 1892 vybrala Vlasta Vrlová