Pohled z okna
Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
„Vindobka“
Èetl jsem nedávno v jednom deníku vzpomínky na nìkteré bývalé restaurace v Karlových Varech. Sám sobì jsem si také pøipomenul témìø absurditu nìkterých z nich. Asi to patøilo k té dobì, dnes ji¾ ustálenì oznaèované „za socáèe“, tedy „ v dobì budování rozvinutého socialismu“. Zapla» Pámbù se to budování nepodaøilo. Soudruzi z NDR i ti ostatní, asi nìkde udìlali chybu. Ale ty vzpomínky na nìkteré podniky RaJ (restaurací a jídelen) se pøesto obèas pøipomenou.
Tak tøeba slavná Vindobona zvaná té¾ „Vindobka“. Karlovaráci si jí jistì dobøe pamatují. Na jejím místì je dnes prodejna drogerie a parfumerie „Rossmann“. Do „Vindobky“ se chodilo na obìdy, na svaèinky, na zákusky, na pivo. Byla to taková, øeèeno dnešní mluvou „socka“.
Za vchodem byla ta voòavìjší èást, prodávalo se zde kakao, káva, zákusky, koláèe a další sladké zbo¾í. Jeden èas zde bylo umístìno i nìkolik stolkù, kde sedávaly vìtšinou mamky, které krmily své potomky. Za touto sladkou èástí podniku byla hlavní stravovací èást, kde po obou stranách byly prodejní pulty, stoly pro konzumaci „na stojáka“, pokladna a výdejní okénko hlavních jídel. V zadní èásti byl výèep piva a ostatních nápojù od rumu a¾ po èepovanou Kofolu èi šílenì barevné Limo.
Do „Vindobky“ jsem chodil rád. Jeden èas skuteènì pravidelnì na obìd a úhradu provádìl stravenkami (kdy do urèité výše se vracelo v korunách). Na velké tabuli paní pokladní zasunovala a mìnila názvy prodávaných jídel. Nejdra¾ším byl snad vepøový øízek, brambor a okurka. Ale byla tu jídla, která by jste dnes v podnicích hledali marnì. Tøeba skopové na majoránce (rosekaná skopová ¾ebírka) chuti však výborné. Sma¾ené vemínko, vepøové v kapustì, knedlíky s omáèkou. Nebo bramboraèka za 1.20 Kès. Kdy¾ jste si k ní u vedlejšího prodejního pultu dali dva bramboráky (jeden za 1.10 Kè) šlo se pøíjemnì najíst.
Tady vsouvám ujištìní, ¾e se nedojímám nad tím nevybudovaným „socáèem“. Jen si pøipomínám, co bylo a o èem dnes mnozí nemají povìdomí.
U jídla se stálo u vysokých stolù. Mnohdy zde byla veliká tlaèenice a museli jste si lokty udìlat ten svùj malý plácek, odsunout vyjedené a upatlané talíøe èi sklenice od piva. Ale tím jste nemìli ještì vyhráno. Bylo skoro pravidlem, ¾e vám stále se pohybující uklizeèka a sbìraèka nádobí, usmoleným hadrem šmudlala okolo vašeho talíøe. Chtìlo to prostì nauèit se urèitým úlevám od pravidel Gutha Jarkovského. O další hluboký zá¾itek se velmi èasto postaral nìkterý z „houmlesákù“ (obdoba dnešních opileckých bezdomovcù a ¾ebrákù), kteøí samozøejmì v éøe budování rozvinuté socialistické spoleènosti úøednì neexistovali. Takový umolousanec se k vám zezadu pøitoèil, hrábnul vám do talíøe vìtšinou s vìtou: „Knedlíèek u¾ nebudete?“
Jen¾e všechno zase vynahradila relativní láce a nìco jako èerstvost pokrmù, vzhledem k rychlému tempu jejich spotøeby. A tøeba takové „karboše z Vindobky“ (karbanátky) nemìly chybu. Jen se rozplývaly. Asi mno¾stvím starých rohlíkù do nich zapracovaných. Jó, Vindobka to bylo nìco.
Ale jednou mne Vindobona pøece jen naštvala. Vybral jsem si skopové s bramborovým knedlíkem a špenát. Ten zde byl hodnì koøenìný a barvy i skupenství dìtské stolice. Nabral jsem prví sousto a ejhle, ve špenátu nìco drhlo. Pomalu jsem ten objev odseparoval a s ú¾asem hledìl na urostlého švába. 
Trochu mne to rozhodilo a já mírnì rozèilený šel ten úkaz pøedvést paní pokladní. Se zmìnìnou barvou v oblièeji vykoktala nìco jako „zavedu vás za kuchaøem“. Sestupoval jsem s talíøem v ruce po schodech do tajemného sklepení, kde se pro Vindobonu vaøilo. Dalo se oèekávat, ¾e to nebude Hilton, proto¾e kdy¾ jste obèas procházeli okolo vìtrákù ústících do ulice Bulharská, zèernalý a kapající tuk nìco naznaèoval. Cestou nás míjela osoba u které se jen tì¾ko dalo rozeznat zda jde o mu¾e èi ¾enu. ®elezným hákem táhla veliký pekáè, naplnìný uvaøenými hnáty asi praseèími. Ale to u¾ nám vyšel vstøíc hlavní kuchaø, mu¾ík to ponìkud pidlooký v zástìøe, která se dost podobala pracovnímu odìvu topièe zaoceánského parníku. Paní pokladní ukázala štítivì vidlièkou na nata¾eného švába. „Ve špenátu“…podivil se mu¾ík? „Jó, kdyby ste ho našel v polívce, to bych vìdìl, to oni nám tam, kdy¾ zapomeneme pøikrejt hrnce, ve kterých jí máme rozvaøenou na druhý den, napadají.“ A hned rychle pokraèovat: „Helejte, nedáte si tedy raèi nìco sma¾enýho“? Nedal jsem si. Jó „Vindobka“ to bylo nìco.
Petr Chalupa