Pohled z okna
Pamìtníci, vzpomínejte!
Vzpomínky, které nosíme v hlavì mají jednu nevýhodu, dokud je nenapíšeme na papír nebo nevyprávíme, nemù¾e do nich nikdo nahlédnout. Je velká škoda odcházejí-li do nekoneèna s námi, ani¾ by pouèení èi radost odevzdaly jiným. V této rubrice se budeme sna¾it zabránit jejich ztrátì. Spolu s vámi budeme popisovat dìjiny všedního dne obyèejných lidí od dìtství, pøes poznávání svìta a¾ po pøeká¾ky, které pøípadnì museli pøekonávat. Tìšíme se na pøíspìvky, které posílejte na info@seniortip.cz Nemáte-li autorské vlohy, nevadí, vaše pøíspìvky redakènì upravíme tak, aby byly ètivé.
Do jedné vzpomínky se teï s námi pøeneste.
Zpovìï v autì
Koncem února bude v budovì MFF UK na Malostranském námìstí v Praze otevøeno Centrum vizuální historie Malach. Pùjde o multimediální archiv videonahrávek 52 000 pamìtníkù holocaustu z rùzných zemí. V minulých dnech nám ukázku zprostøedkovala i televize. Promluvil k nám ze záznamu Viktor Laš (*1923), který pøe¾il Terezín i Osvìtim. V èervnu 1977 si dìlal autoškolu a vyprávìl mi o svých zá¾itcích v autì. Jeho pøíbìh jsem publikoval v tehdejším krajském deníku SVOBODA a dodnes neztratil nic ze své pùsobivosti. Proto vám jej znovu pøedkládám.
Práce uèitele autoškoly není prosta pøekvapení všeho druhu. Uèitel se sejde s mnoha zajímavými lidmi, od nich¾ se leccos doví. Jedním z takových ¾ákù autoškoly Praha-západ byl i Viktor Laš (foto zdroj http://zpravy.idnes.cz
Je to mu¾ menší, ale sporé postavy, s prošedivìlými kudrnatými vlasy. Èlovìk, z nìho¾ navzdory invaliditì èiší nezdolný ¾ivotní optimismus, èlovìk sdílný a veselý.
Toho dne však pøišel do autoškoly na jízdu ochablý a nervózní. To, co se mu jindy daøilo celkem snadno, kazil, a byl viditelnì z formy. Zastavili jsme v odlehlé ulici a zaèal náš rozhovor, na který budu dlouho vzpomínat.
„Nedivte se, soudruhu, ¾e mi to dnes nejde, toto období je pro mne v¾dy neš»astné.“
„Neš»astné? A proè? Podívejte se kolem. Pøíroda se probudila, vše se zelená, kvete, po zimì se rozvíjí nový ¾ivot“, pokouším se trochu násilnì rozptýlit jeho chmury.
„Víte, to máte pravdu. Ale pro mne je èerven obdobím vzpomínek na nejdrastiètìjší chvíle mého ¾ivota. Pøed 35 lety jsem byl nasazen na odklizovací práce v Lidicích.“
Jeho slova mi vyrazila dech a na chvíli jsme se oba odmlèeli. Sluneèný mírový den jako by zmizel, zmizely kvìty v zahradách a prostor výcvikového vozu se náhle zmìnil ve zpovìdnici.
„Nerad vzpomínám na tento úsek svého ¾ivota. Kdy¾ se ale chýlí kvìten ke konci a blí¾í se osudné výroèí, v noci se probouzím a údìsné vidiny nièí mùj spánek.
Snad u¾ po tisící se kodrcám s nìkolika dalšími neš»astníky v náklaïáku. Vezli nás, sud chlorového vápna, lopaty a krumpáèe, èeskou krajinou do neznáma. Usuzovali jsme zprvu na nìjaké dùlní neštìstí, ale najednou nás èeští èetníci pøedali tzv. Schutzpolizei a pøijeli jsme do nìjaké hoøící vesnice. Dodnes se mi vynoøuje pøed oèima ten hrùzný výjev z apokalypsy: domy v plamenech, peøí létající po ulicích, rozbitý nábytek pøed domy, pobíhající drùbe¾ a všude spouš». To nejhorší nás ale teprve èekalo.
Zavedli nás k hoøící stodole, u její¾ zdi stály madrace, slamníky a skøínì. Kdy¾ jsme pøišli blí¾, zmocnila se nás hrùza: zem byla poseta mrtvolami.
Ne¾ jsme se staèili vzpamatovat, gestapácký køik a nadávky nás zahnaly do práce. Dostali jsme za úkol vykopat ètyøi metry hluboký spoleèný hrob. Bièíky fašistických policajtù a hrùza z masy mrtvol nás pohánìly k vysilujícímu tempu. Veèer jsme museli nanosit dveøe, ploty a nábytek, a za svitu plamenù osvìtlujících mrtvé, jsme museli prohlubovat výkop. Døeli jsme celou noc a celé ráno. Opilí gestapáci pobíjeli drùbe¾ a vaøili si obìd, zatímco my jsme odnášeli mrtvoly do hrobu. Pøed ulo¾ením jsme je museli svléci, zout a odebrat jim peníze a cennosti. Skoro ka¾dý mìl u sebe balíèek s jídlem. Gestapák Seidl nám nejdøíve pohrozil zastøelením, jestli¾e si nìco z vìcí necháme, a pak nám milostivì dovolil vzít si jídlo. Aèkoli jsme se døeli u¾ 24 hodin, a padali únavou a hladem, nikdo nebyl schopen pozøít ani sousto. Nedivte se! Nosili jsme starce i témìø dìti, lidi s rozbitou lebkou, vytøeštìnýma oèima a s tváøí plnou hrùzy.
Nakonec hodili gestapáci do hrobu i dva psy. Na rozkaz jsme zasypali mrtvé vápnem, zalili vodou a zaházeli. Teprve veèer, po 36 hodinách strašné práce bez jídla a pití, nás odvezli zpìt do Terezína. Z celého komanda jsem se po válce vrátil domù jediný…“
Ohromenì mlèím. Èas pomalu plyne a V. Laš pokraèuje:
„Nìkolikrát jsem byl u psychiatra a ptal se ho, co mám dìlat. V mladších letech jsem ty hrùzy tak nepro¾íval. Øíkal, ¾e je to normální, abych si našel nìjaké rozptýlení.“
„A našel jste?“ ptám s nesmìle.
Našel i nenašel. Dìlám si autoškolu, abych si mohl vyjet na ryby, vylepšuji chatu, aby syn mìl kam jezdit, a¾ se stanu dìdeèkem. Nic tak èlovìka neuklidní jako rybaøina. Pak pøijdu domù, otevøu rozhlas a slyším, jak se revanšisté opìt šikují ve Vídni. A je po klidu, znovu se mi objevují tváøe lidických vrahù, znovu slyším fanatické hajlování a vidím ¾alující oèi obìtí z Lidic.“
„Proè o tom nenapíšete?“
„Nemohu. Je to pro mne dodnes ¾ivý zá¾itek a namohu se vrtat v nezahojené ránì. Byli za mnou mnozí novináøi, ale nepøijal jsem je. Prostì to nejde. Nabízeli mi i peníze, ale odmítl jsem vydìlávat na neštìstí spoluobèanù.“
Na blízký plot pøilétl kos a jeho trylky vyvolaly ohlas ve vìtvích nedalekého stromu. Vítr pøinesl závan kvetoucích azalek. Obøí letadlo, posel dalekých kontinentù, se snáší na ruzyòské letištì.
®ák Laš se chápe opìt volantu, postupnì nachází lepší náladu a vracíme se na základnu.
Konèí vyuèovací hodina, na ni¾ budu dlouho vzpomínat.
Ivo Antušek