O Jiřím Šlitrovi a garmošce

o Fondovi ze Zbabělců, ale i o jiném. Na konci i o tom, že Šlitr byl Svěrák. Čestný pionýrský.

Setkání s letošním čilým pětaosmdesátníkem ing. Josefem Teleckým z Nového Města pod Smrkem, nejbližším Šlitrovým spolužákem z rychnovského gymnázia, s nímž se vídám rok co rok, letos opět v Rychnově nad Kněžnou na festivalu Šlitrovo jaro, nemohlo začít jinak než otázkou na letošní ročník: Jak se Vám v Rychnově líbí?

Josef Telecký: Přijet na Šlitrovo jaro je vždycky velikánská radost, a to ze dvou důvodů. Předně si tu osvěžuju vzpomínky na študentská léta, kdy jsem seděl před Jirkou Šlitrovým v lavici, a za druhé si tu zase připomínám, jak je Rychnov dobré město, když dokáže udržovat tyto tradice po dlouhá léta. Ono to v současné době není jen tak a za to opravdu velký dík.

Kdo přijel ze spolužáků?

Víte, ze spolužáků je nás už velmi málo. Sešli jsme tu vlastně jenom tři, a z toho jeden byl poloviční spolužák. Byl tu Jarda Patočka, odvěký Rychnovák, omlouvala se Alenka Moderová, nyní Izáková, teď Hradečačka. Nemá to sice daleko, ale necítila se zdravotně, a pochopitelně nemohl přijet Jirka Štekl, lékař z Banské Bystrice. Po zimě mu značně vynechává zdraví. Ze Švýcarska ale přijel inženýr Vladimír Šilhánek.

To by ten, jak říkáte, poloviční spolužák? Ten, co je na snímku se Šlitrovou dcerou?

Přesně tak, ten s námi chodil až do kvinty, všude jste se na něj doptal jeho študentským jménem Šikin. Jeho rodiče se stěhovali - otec byl voják - a zhruba v polovině kvinty nás opouštěl do Náchoda. Později Jirka Šlitr namaloval dokonce takové recesistické parte – antidatované do prosince 1939 - k jeho odchodu: Hlubokým žalem zkroušeni, oznamujeme, že nás opustil pan Vladimír Šilhánek, žák V. B reálného gymnázia, dále účastník všech podniků třídy, vynikající hráč woley-ballu, princ z Pieschweitzů, palice kudrnatá. Odešel po pětiletém zápase uprostřed boje, pln mladé síly, a zanechal nás samotné, zdrcené bolestí z jeho předčasného odchodu. Jen vůle bohů ho vyrvala z našich řad, z naší třídy, která ho tolik ctila a milovala a kterou miloval i on. Osud ho zavanul do neznámé země, odkud k nám může jen o prázdninách na kole.

Ta neznámá země, kam se dostal, byl přece Náchod a tam se setkal s mladým študákem Josefem Škvoreckým?

Souhlasí. Měl to štěstí, že se s ním dostal do kontaktu. A táhli to pak spolu, ostatně je zamontován jako Fonda ve Zbabělcích a taky v Prima sezóně. Vláďa nepřijíždí ze Švýcarska, kde žije, jenom sem do Rychnova, objede i kamarády z Náchoda a příbuzné a načasuje to tak, aby se dostal i na Šlitrovo jaro.

Snad jen doplním. Setkal jsem se s ním loni při zahájení Šlitrovy výstavy na zámku v Rychnově a tenkrát mně řekl: „V roce 1968 jsme zakládali společně s doktorem Ludvíkem Společnost pro lidská práva v Praze a já jsem si tehdá vzpomněl na Jirku Šlitra, že bych ho mohl získat za člena. Tak jsem ho šel navštívit a říkal mu to. On říkal: My máme připraveného něco jinýho s Václavem Havlem. No jo, to máte připravený, naše společnost už je povolená, takže bys tam moh vstoupit. No jo, to budete chtít nějaké peníze, ne? Já jsem říkal, na to bysme rádi, protože já jsem držel kasu. Říkal: Tak kolik? Tak normální členové stovku a ty prominenti tak pět set. Tak nám dal 500. Tak Šlitra jsem získal pro nás.“ Ale vraťme se prosím k Vám a Jiřímu Šlitrovi. Vy jste nastupoval na rychnovské gymnázium do sekundy v roce 1937. Takže jste spolu zažili údobí záboru, kdy tu pochodovala nacistická armáda.

Ano, já se s Jirkou seznámil v době, když přišel k nám do třídy po zabrání našeho pohraničí – byl totiž rodákem ze Zálesní Lhoty u Jilemnice. Dál budu citovat z naší třídní kroniky Sebranka 1942: Vpadl do třídy tak trochu jako zjevení, přišel jako nesmělej, tichej chlapeček, takové děťátko tiché, do tří neumí počítat. Jenže tichá voda břehy mele – poznali jsme brzy, kolik pravdy je v tom přísloví. Jirka se pomaloučku vybarvoval. Co o jeho povaze říct? Kluk veselá, pro každou švandu ušitá, žádný sígr. Jak vypadal? Nebyl tlustý, ani tenký, ani velký, ani malý a nebyl hloupý. Založil třídní orchestr, napsal mnoho tanečních skladeb, které budou s oblibou hrány a zpívány – ano, tak jsem to už tehdy napsal. Kreslil non plus ultra, jeho první láskou byl jazz, pro něj trpěl, pro něj bojoval. Druhou jeho láskou byl sníh; lyže, kristiánky, patičky, rychlost, celý podzim cvičil při tělocviku náklek. A třetí jeho láskou – non audeo dicere.

K té Šlitrově lásce lyžím doplním, co vím od letošního děvětaosmdesátníka svěžího Rychnováka Zbyška Středy, trojnásobného vítěze Poháru Orlických hor v letech 1948 – 1951. Ten se v roce 1944 přestěhoval do Skuhrova nad Bělou a i tam díky pochopení Josefa Porkerta, majitele továrny a strýce Jiřího Šitra, měl možnost trénovat sjezd a slalom na krátkém, asi 250 metrů dlouhém lesním průseku s pěti zatáčkami nad plovárnou, tehdy ještě se studentem Jirkou Šlitrem. Je pravda, že si kopec nejdřív pěkně ušlapali a pak teprve jezdili. A nahoru šlapali. Ale teď dovolte požádat Vás o pár slov ke třídnímu orchestru.

Také v tomto případě si vezmu k ruce Sebranku, a ještě kousek Vám z ní přečtu. „Vydali“ jsme ji – já ji napsal a Jirka ilustroval - v roce1942. Na karikaturách, které jste z ní sem vybral, je Jirka u mikrofonu, já s fotoaparátem a Zdeněk Šebesta v brýlích. Ale teď hovoří Jirka Šlitr: Proč by se u nás nesešel orchestr? Proč by nemělo být mezi třiadvaceti studenty několik muzikantů? Že nemáme zájem o klasickou hudbu? Že se nám líbí jazz? Tak hrejte džezovinu. Co, že byste tím ústavu udělali ostudu? Tu si uříznete, když nebudete hrát vůbec. Tak, kluci, nehloupněte, a přineste si každý zítra svůj nástroj, sejdeme se u nás. Tenkrát bydleli v přízemí vilky nad zámeckým parkem. A Jirka Šlitrů nemluvil jen do větru, símě padlo na úrodnou půdu. Na první zkoušku přišlo sedm sextánů. Zkouška nijak slibně neskončila, orchestr měl slabé obsazení, málo členů i málo nástrojů. Chyběla basa, harmonika i plechové nástroje. Když máme pořádně hrát, musíme si nějak pomoci. Poslechni, Sejku, ty necháš housle plavat, pořídíš si trubku a naučíš se na ni hrát. Dědek by místo zpívání mohl také dělat něco užitečnějšího. Nemohl bys sehnat saxofon? Dědek slíbil, když ne saxofon, tak prý alespoň že si někde opatří pozoun. Taky se mám na něj naučit hrát? Byla jeho další starost. No, tak to zkusím. Zbývá basa a harmonika. Nemohl by nám vypomoci Majda? Ten hraje na basu. Snad by to šlo, aspoň do začátku, později už uvidíme. – Vás to baví, co tu čtu?

Jéje, dokonce živě vidím Šlitra na světové výstavě, jak hraje na různé nástroje. Tohle, o čem tu hovoříte, je přece prehistorie a ta mě náramně zajímá.

Budiž, máte mít, co jste chtěl, a pokračujme ve čtení ze Sebranky: Tak ještě harmonika. Jirka na ni umí sám dobře hrát, kdo by ale potom brnkal na piáno? Maruška Nedvídková z kvinty hraje na harmoniku. Opravdu? Nevíš, jestli by s námi chtěla hrát? Já se jí zeptám, zařiď to. Maruška nedělala žádné drahoty, naši kluci ji přivítali s otevřenou náručí – to obrazně…

Ona tahle Maruška, dcera rychnovského mlynáře a sestra později významného malíře Lumíra Nedvídka, přece byla Šlitrovou studentskou láskou. Nemluvě o tom, že pak z ní byla evropsky proslulá pražská docentka Horáková v oboru žilního lékařství. Nedávno zemřela, je pochována na rychnovském hřbitově.

To je taky pravda, ale pokračujme: Maruška hrála v našem orchestru stále. To už Jirka Ontl převzal part basisty a Sejkus se naučil na trubku, Jarča stíral kytaru jak Irmanov. A Dědek? Stále jen zpíval. Zkoušel už saxofon i pozoun, ale darmo mluvit. Já jsem ho jednou, když se učil, poslouchal pod okny. Teprve za čtrnáct dní jsem se dozvěděl, že hrál Modravé dálky.

A orchestr se pomalu stal chloubou třídy.

Poprvé vystoupil na veřejnosti při dívčí mikulášské nadílce, všichni členové pilně cvičili písničky, které jim Jirka pilně rozepisoval, chodili do zkoušek – a když už opakuju slova, taky pilně. Hráli nejmodernější šlágry, ale i třeba Lásku nehněvanou anebo Vyznání lásky. Při Vyznání hrál mistrně sólo jak Paganini Zdeněk Šebesta. Šesta, to byla jeho přezdívka, býval o prázdninách průvodcem cizinců v Rychnově a jeho největším potěšením bylo obklopit se haldou starých spisů, odborných časopisů a bádat v dějinách svého kraje, zkoumat erby hradů a zámků atd. No a v třídním orchestru, jak jsem řekl, byl houslista.

Já ho znal jako váženého rychnovského právníka. Už mezi námi bohužel taky není. Ale zpátky ke Šlitrovi – před Vánoci 2008 mně od Vás, pane inženýre, přišel balíček se dvěma CD a v něm vložený lístek: Milý příteli, nečekejte žádnou HI-FI kvalitu, ty desky byly hodně ohlodané. Nemám, bohužel, přesný časový údaj, paměť mi říká o podzimu 1945, nahrávačka byla skutečně vlastnoručně vyrobená a jako zesilovač posloužilo rádio dvoulampovka. Od všech nahrávek měl duplikáty Šlitr, ale bůhví, jestli se u něj zachovaly. Takže ty mé jsou dnes asi unikátem, ovšem jen historické hodnoty. Protože mi každým rokem přibývá na hřbetě další křížek, je nejvyšší čas, abych tyto své poklady, dosud žárlivě střežené v šuplíku, dal do rukou Vám, který sbíráte střípky rychnovské. – S radostí jsem přijal ta dvě cédéčka s historickými nahrávkami – to první nese název Když se rodil Rychnovský dixieland jazzband a to druhé Sebranka, fotografie a kresby oktávy B maturitního ročníku 1943 od kvarty do maturity. Za vše jsem Vám v mailu poděkoval, a jak víte, zařadil do svého DVD průvodce Rychnovem.

Děkuju, snad jen doplním k té vůbec první nahrávce orchestru Jiřího Šlitra, tehdy rodícího se Rychnovského dixielandu, z něhož později vznikl Šlitrův slavný Czechoslovak Dixieland Jazz band. Ty snímky byly natočeny amatérsky v bytě doktora Frauenberka na malou papírovou desku,určenou pro tehdejší diktafony a proto ten silný základní šum drážky. Na prvním z nich postupně představuju členy jeho orchestru a na konci i Jiřího: Ten mládenec, co hraje na piáno, ačkoliv se ho o to nikdo neprosí, se jmenuje Jirka Šlitr. Ale vrátím se do let těsně poválečných - kluci se rozjeli do svých povolání, Jirka je začal stahovat, a tak v Czechoslovak Dixieland Jazz bandu už v jiném složení, než měli na gymnáziu a pak ve Skuhrově nad Bělou – mimochodem kdopak ví, že Šlitr tam založil Rytmickou skupinu Závodního klubu Porkertových závodů Skuhrov nad Bělou, tady ji máte na snímku - hráli ti, co ovládali nástroje dobře a mohli hrát dixieland. Mezi nimi v onom Czechoslovak Dixieland Jazz Bandu, který byl slavný na Mezinárodní výstavě rozhlasu MEVRO 1948, byl i Mirek Rücker z rychnovských Chaloupek. Ten přece potom pískal klarinet a saxík u Vlacha, ale předčasně umřel. V jednom starém filmu s Vlachem je Mirek vidět dvakrát.

Dovolte vrátit se do májových dnů roku 1945, dojel jste za Jiřím Šlitrem do Skuhrova nad Bělou.

Vím, na co narážíte, nikde jsem o tom nepovídal, jen vy o tom víte. To bylo jedno z překvapení, které jsem s Jirkou zažil. Tam ve Skuhrově v květnu 1945 na kládách ruští vojáci, ti prostí ruští kluci, hráli na harmošku svoje písně. My jsme k nim s Jirkou přišli, on si přisednul na ty klády a poločesky polorusky si od nich vypůjčil harmošku. Začal na ni preludovat, pak spustil Caravanu, jeden ruský chlapec vzal trumpetu a přidal se k němu! To znamená, že oni i v té době válečné jazzovou hudbu znali, takže pro ně Elingtonova Caravana nebyla něco neznámého.

Když je řeč o Skuhrově nad Bělou: Našinec jede do Orlických hor, profrčí touto vesnicí a ani ho nenapadne, proč by se měl právě tady zastavit. Doporučuju hned za mostem podívat se na tzv. starou Porkertovu vilu vpravo ve směru na Deštné v Orlických horách, byť za minulého režimu přestavěnou a ani park za ní už nenajdeme. Vy to víte, ale kdo jiný? Tady přece našli Šlitrovi s dětmi Olgou a naším Jiřím bydlení, když museli opustit po mnichovském diktátu svůj domov v zabraném pohraničí. Babička Jiřího Šlitra Anna Porkertová (1868 – 1911) byla totiž dcerou zakladatele skuhrovské firmy Josefa Porkerta, takže azyl našli u vlastní rodiny. Pokračujme ale dál - tato Anna si vzala za manžela inspektora tabákové režie v Sarajevě Rudolfa Janiczka (1860 – 1901) a měli spolu dcerku Pavlu. Nu a tato Pavla Janiczková se vdala za učitele Josefa Šlitra ze Zálesní Lhoty na Semilsku, v níž se jim roku 1924 narodil syn Jiří. Nenápadný secesní hrob Anny a Rudolfa Janiczkových, babičky a dědečka Jiřího Šlitra, najdeme na skuhrovském hřbitově v sousedství hrobky Porkertových.

Dík za připomenutí. Vrátím se k Sebrance, tak si říkala naše třída, která odmaturovala na reálném gymnáziu v Rychnově nad Kněžnou roku 1943 a pro niž vytiskla vlastním nákladem Násobilka s.r.o. VII. B kroniku třídy od primy do septimy. Na začátku oné knihy se zažloutlými listy ve formátu A4 o této s.r.o. píšu ne jako o společnosti s ručením omezeným, ale o společnosti výpomocné, ale i to je kus studentské recese, prostě jsme si sami rozmnožovali učební texty a po dvacetníku za list prodávali i jiným třídám. Získaný peníz pak posloužil k nákupu materiálu na tisk Sebranky. To dílko, rozmnožené na blánách, jsme vytiskli ve 30 exemplářích – pro každého spolužáka, třídní profesorku Kateřinu Dostálovou i profesory. Ostatní zůstaly v rezervě pro dobu příští. Jednu z těch Sebranek tak dostal po návratu z koncentračního tábora náš profesor češtiny a francouzštiny Václav Hejn.

Čím zakončit? Přezdívkami.

Jsem pro. Profesor Václav Hejn měl pozoruhodný zvyk, že nikoho neoslovoval jeho jménem, ale přezdívkou. Čím kdo víc vyčníval z průměru, tím měl přezdívek víc. Jirka si pečlivě vedl jejich seznam, a tak ještě dnes za něj mohu hrdě oznámit, že jich měl ze třídy nejvíc. U mne má zapsáno přezdívek pět, ale u sebe – 32. Tady jsou: Svěrák, Číňan, Šibal, Šilhák, Sládek, Šídlo, Šuman, Stěhule, Koďous, Špilar, Šmilovský, Střípek, Šlitrák, Šlitřík, Šlitras, Šlejška, Skřivan, Syrovátka, Souček, Stýblo, Stejskal, Štichauer, Švihák, Zrubčák, Trdlík, Lump, Lotr, Zločinec, Sluka, Trucovník, Lžíčař a le Souffleur. Pro ty, kdo neumějí francouzsky: le souffleur [čteno suflér] = foukač skla; přeneseně nápověda, našeptávač.

Josef Krám