Všichni víme, ¾e pohyb je zdravý. Jsou jedinci, kteøí cvièí celý ¾ivot. Já k nim rozhodnì nepatøím. Jako dítì jsem cvièila ráda,hlavnì na náøadí. Skrèky, rozno¾ky pøes kozu, to bylo moje. Vynikala jsem i ve cvièení na kruzích, dodnes si pamatuji na svùj let pøes celou sokolovnu. Pustila jsem se kruhù právì v tom nejvyšším, takzvanì „mrtvém bodu“. Proè? To sama nevím. Naštìstí jsem pøistála na hromadì ¾ínìnek v rohu, vydìšený pohled cvièitelky vidím dodnes. Cvièila jsem i na spartakiádì v Praze v roce 1960, dobrovolnì povinnì, do cvièení jednou týdnì jsem chodila i pøed svatbou a krátce po ní. Pak dlouhá léta nic, dìti, práce, domácnost, nebyl èas. Nesmím ovšem zapomenout na tanec, mládí jsem protanèila, nevynechala jsem jedinou zábavu, ples, nebo èaj o páté. Kdy¾ pøišly dìti, i to skonèilo, nemìla jsem ochotnou babièku na hlídání. Mám kamarádku, nadšenou cvièenku. Kdy¾ se po revoluci v roce 1989 otevøela cesta k obnovení Sokola, chopila se jí. To ona mne pøesvìdèila abych zaèala nacvièovat skladbu „Zpìv nadìje“ na XIV. Všesokolský slet v Praze.
Jsou to jenom takové taneèky, to zvládneš hravì, øíkala a mìla pravdu. Zaèala jsem tedy chodit na nácviky s dalšími dìvèaty. Za ten rok se s nás stala prima parta. Hodnì legrace jsme si u¾ily v tìlocviènì, i mimo ni. V Praze na sletu, pøes ta velká vedra, (nebyla to legrace trávit hodiny pod palèivými sluneèními paprsky) se nám líbilo. Proto jsem ani na chvilku nezaváhala, kdy¾ jsem byla vyzvána k nácviku další skladby, tentokrát s ku¾ely na slet do Liberce.
Slet pod Ještìdem byl uspoøádám ve dnech 20. - 22. èervna 2008 jako sokolský dar vìnovaný 90. výroèí vzniku prvního demokratického státu na našem území - Èeskoslovenské republiky.
Naše skladba s názvem „Malá hezká chvilka“ na hudbu W. A. Mozarta byla novinkou. Nácvik byl nároèný, bylo zapotøebí zvládnout ku¾elovou techniku. Takzvané mlýnky, toèení ku¾ely nad hlavou, to byla síla. Nìkolikrát jsem se praštila do hlavy, bohudíky bez následkù.
Pøiznám se bez muèení, ¾e moje mlýnky nedosáhly mistrovské úrovnì. Èas který jsme netrávily na stadionu, jsme vyu¾ily k návštìvì Zoo, vyjely jsme lanovkou na Ještìd, a zašly jsme se i podívat do Babylonu, známého zábavního centra. Domù jsme odjí¾dìly unavené, ale plné zá¾itkù. Dalšího sletu se u¾ nezúèastním, leda, kdyby jako cvièební náèiní byly strekové hole, øíkávám, ale kdoví?
Ka¾dopádnì XV. sletu ZDAR!
Marta Heraltová
K èlánku je zpracovaná prezentace v Power pointu. Napsat si o ni mù¾ete zde
nepatøím. Jako dítì jsem cvièila ráda,hlavnì na náøadí. Skrèky, rozno¾ky pøes kozu, to bylo moje. Vynikala jsem i ve cvièení na kruzích, dodnes si pamatuji na svùj let pøes celou sokolovnu. Pustila jsem se kruhù právì v tom nejvyšším, takzvanì „mrtvém bodu“. Proè? To sama nevím. Naštìstí jsem pøistála na hromadì ¾ínìnek v rohu, vydìšený pohled cvièitelky vidím dodnes. Cvièila jsem i na spartakiádì v Praze v roce 1960, dobrovolnì povinnì, do cvièení jednou týdnì jsem chodila i pøed svatbou a krátce po ní. Pak dlouhá léta nic, dìti, práce, domácnost, nebyl èas. Nesmím ovšem zapomenout na tanec, mládí jsem protanèila, nevynechala jsem jedinou zábavu, ples, nebo èaj o páté. Kdy¾ pøišly dìti, i to skonèilo, nemìla jsem ochotnou babièku na hlídání. Mám kamarádku, nadšenou cvièenku. Kdy¾ 
se po revoluci v roce 1989 otevøela cesta k obnovení Sokola, chopila se jí. To ona mne pøesvìdèila abych zaèala nacvièovat skladbu „Zpìv nadìje“ na XIV. Všesokolský slet v Praze.