Pohled z okna Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Pøímo dušièkový zaèátek tohoto roku zpùsobil, ¾e jsem se ani já necítila ve své kù¾i. Hledala jsem proto, èím bych si zlepšila náladu, jen¾e nic kloudného mne nenapadalo... „A¾ pøedevèírem!...“
"Co jsem to vlastnì chtìla...?"
O všem - pro oèi mé a mých pøátel.
Od tøí hodin odpoledne hluboko do noci…
Po tøetí hodinì trochu o¾ije prostor pøímo pøed naším vchodem. Nejprve dvakrát bouchnou dveøe od hlavního vchodu. Bezprostøednì po prvním bouchnutí se na chodník vyøítí Ben a neomylnì zamíøí ke kmeni túje, u nìho¾ úlevnì zvedne no¾ièku.
N koneènì! Ben mìl dnes svùj koncertní den a od 10 hodin støídavì vyl a štìkal… U¾ rok zùstává v¾dy po odchodu dìtí do školy v bytì sám, ale ještì stále nepochopil, ¾e mu to skuèení za bytovými dveømi stejnì není nic platné. Nejvìtší radost z Benova „zpìvu“ má pan Metelka, který se ve vedlejším bytì sna¾í vyspat po noèní smìnì. Ben je pes, jeho¾ pochybný pùvod je zøejmý na první pohled. Zatímco roztomilá hlavièka s dlouhýma plandavýma ušima a tìlo pokryté bílou, mírnì se vlnící srstí s velkými èernými skvrnami pøipomínají ponìkud zmenšeného ohaøe, nepøimìøenì krátké a dosti køivé nohy dosvìdèují, ¾e zde jistì došlo k mezalianci. Bena se dnes sna¾í ukoèírovat drobouèký Martin, jediný kluk ze ètyø sourozencù Dolákových bydlících v posledním patøe. A Ben dobøe cítí, ¾e vodítko nedr¾í pevná ruka Danky, urostlé nejstarší Martinovy sestry, a tak si s Martinem provádí,co se mu právì zachce.
Do toho bouchnou hlavní dveøe podruhé a z nich vyrazí urostlý zlatý retrívr Dany, který za sebou vleèe na konci vodítka Ondru, jedenáctiletého, velmi pohyblivého kluka, který však bohu¾el patøí do úplnì jiné váhové kategorie ne¾ Dany. Dany probìhne kolem Bena naprosto nevšímavì, co¾ Bena hluboce urazí. Pro jistotu se schová za nohavice svého pána a odtud zaène vysokým hlasem Danymu nadávat. Danyho však nechávají Benovy nadávky naprosto klidným. Soustøedìnì oèichá okolí kontejneru, nìkolikrát jen tak cviènì zvedne nohu a pak odvleèe svého pána kamsi smìrem k nádra¾í. Kdy¾ Ben zjistí, ¾e se pøede dveømi u¾ nic zajímavého nebude dít, škubne vodítkem a obrátí hlavu k Martinovi, jako by mu øíkal : „Tak co stojíš? Jdeme, ne?“ A Martin se poslušnì rozbìhne napøíè sídlištìm k tìlocviènì místní TJ, pøed ní¾ urèitì najde nìkoho z kamarádù.
Ne¾ si pøinesu šálek s odpolední kávou, objeví se na chodníku pod oknem další povìdomá postava. Stará paní Vaøeková zahájila svoji odpolední zdravotní vycházku. Chodník vedoucí podél našeho domu trpìlivì projde bìhem odpoledne nejménì stokrát. Dívám se za ní a poøád mám pocit, ¾e je na ní nìco jiného. A, u¾ to mám! Paní Vaøeková, která chodí celý rok prostovlasá, v létì v zimì v polobotkách, nazula vysoké èerné filcové papuèe… Je zima, a tak vychází z domu s prázdnýma rukama. Avšak jen co se zazelená tráva, bude ve starém drátìném košíku, který pamatuje slávu prvních samoobsluh, vynášet na pastvu své dvì ¾elvy – vlastnì ¾elvu Báru a ¾elváka Ferdu. A ve chvíli, kdy je vylo¾í do trávy, nastanou jí starosti, o nich¾ bude pravidelnì informovat všechny sousedy, kteøí pùjdou kolem. Ferda je sice pomalu o polovinu menší ne¾ Bára,ale je zøejmì sexuální maniak, a tak „furt na Báru leze“ (jak si stì¾uje paní Vaøeková). Jen¾e Bára o takové hrátky nemá zájem, a tak pøed Ferdou utíká, co jí ¾elví no¾ièky staèí. To by èlovìk nevìøil, jak dovede taková ¾elva zdrhat! A nebohá paní Vaøeková, která u¾ má osmdesátku na krku,musí za obìma uprchlíky bìhat, aby jí neutekli tøeba na vozovku. Ale i pøes tohle trápení svoje ¾elvy miluje a nemù¾e pochopit,¾e v jejím sousedství ¾ijí i takoví lidé, kteøí její miláèky nazývají obludami a chtìjí po ní, aby se jich zbavila.
Najednou proøízne vzduch pronikavé zapištìní a vzápìtí zaène z amplionu umístìného na rohu ulice sladký tenor sdìlovat,¾e „takový schody do nebe postavit chtìl bych pro tebe…“Zaèíná pravidelné hlášení mìstského rozhlasu. Vyslechneme tedy sdìlení o prodeji chlazeného kuøecího masa na mìstské tr¾nici, o nálezu svazku klíèù s barevnými rozlišovaèi, o tom, ¾e jedna ze zubních lékaøek nebude pro nemoc ordinovat a koneènì pozvánku na mìstský ples.Melodický ¾enský hlas všechny zprávy zopakuje ještì jednou a pak zazní nìkolik taktù z Fibichova Poemu, neklamné znamení, ¾e nás nìkdo z našich spoluobèanù opustil nav¾dy.
Na konci ulice se ozve temné huèení, které se blí¾í, a já v hukotu motoru rozeznávám i povìdomé skøípìní brzd a hrkání karoserie, která asi dr¾í pohromadì jen silou vùle. Starý dlouhý kloubový autobus, zvaný „harmonika“, se vrací z denní smìny a jeho øidiè s ním opatrnì manévruje, aby pøi vjí¾dìní na parkovištì nepøibral nìkteré ze zaparkovaných osobních aut. Dobrá vìc se podaøila, a tak u¾ zazní jen závìreèné zasyèení dveøí, jak pan Procházka opouští vùz. Jen jemu známým hmatem dveøe zajistí proti otevøení a krátì si cestu pøes trávník míøí dlouhými kroky ke vchodu protìjšího „výškáèe“. Je pìt hodin odpoledne. Za hodinu se bude akce opakovat, pouze autobus, který vjede na parkovištì, aby tam pøenocoval, u¾ nebude dlouhá „harmonika“ a jeho øidiè bude mít ke svému domu o pár krokù dál.
Po páté hodinì zaèíná denního svìtla kvapem ubývat. Proti zvláštní, jakoby odnìkud zdálky podsvícené obloze, na ní¾ pøed chvílí zapadlo slunko, se rýsují vìtve nìkolika posledních mohutných bøíz, na jejich¾ visících tenkých vìtvièkách se objevují první drobné jehnìdy. Na vedlejší budovì se rozsvítila barevná reklama upozoròující milovníky pìnivého moku, ¾e se otevøela hospoda, kde si mohou vypít svého oblíbeného zubra z napìnìného pùllitru. Úderem šesté se odtud ozvou první tóny, které po deváté veèerní naberou na intenzitì a rozechvìjí skla v oknech okolních domù. To zaène diskotéka. Zatím však je relativní ticho. Paní Vaøeková u¾ zmizela v domì, dole bouchly domovní dveøe, po schodech zazní dupání nìkolika párù dìtských nohou, do toho štìkají psi a celé tohle pøedstavení ukonèí prásknutí dveøí bytu ve tøetím patøe, za nimi¾ zmizel Ondra s Danym, a o chvilièku pozdìji pohltí bytové dveøe ve ètvrtém poschodí Martina s Benem.
Venku se mezitím úplnì setmìlo. Podél chodníku se s nervózním pomrkáváním pomalu rozsvìcují poulièní lampy. Do tmy svítí okna desítek bytù v protìjších výškových domech.Po osvìtleném chodníku pøejde u¾ jen málokdo. Kiosek, který je zatím temný, jen sem tam olíznou svìtla reflektorù auta, které kolem nìho zají¾dí na parkovištì.Okna kiosku se na hodinku rozzáøí po deváté hodinì, kdy se u nìj zaènou zastavovat ti, kdo jdou do továrny na noèní smìnu. Po desáté hodinì zaklapou na chodníku podpatky tìch, kdo spìchají z odpolední smìny do tepla svých domovù. Jinak je noèní klid rušen jen zvuky diskotéky a ve chvílích, kdy hudba pøestane hrát, halasným smíchem mláde¾e, která se vyšla na vzduch „provìtrat“.Diskotéka skonèí po druhé hodinì ranní. Pak budou ti, kdo¾ mají lehèí spánek, ještì nìjaký èas rušeni hluènou zábavou mladých, kterým se ještì nechce domù a kteøí bùhvíproè usoudili, ¾e právì chodník na rohu našeho domu je nejvhodnìjším místem k nekoneènému louèení… Ale za èas se hlasy vzdalují, pomalu utichají a i nad naší ulicí se ujímá moci noc.
Noc z pátku na sobotu…
Míla Nová
