Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Ahoj pejskaøi
Akce tyèka
Obík je pejsek, který rád papá. Moc rád papá a cokoli. A tak se tak jednou stalo, ¾e jsem se jednou v létì cestou na obvyklé místo na parkovišti iniciativnì stavila u benzínky a koupila dva nanuky, velké jako Magnum - vèetnì té velké tyèky.
Vystoupila jsem z auta, vypustila natìšenou dravou zvìø, aby mohla uskuteènit vítací rituál v podobì šíleného zakusování do Obelixova krku a dál jsem si hledìla øádného zamèení vozu. Mezi tím se pejsci pøivítali a všichni, vèetnì Marušky, došli ke mnì.
Co èert ale nechtìl, pøi podávání nanuka Marušce Obík vyvinul neuvìøitelnou mrštnost. Ne¾ jsem se nadála, z jednoho mi v ruce zbyl jen obal. Frajer mi normálnì vykousl celého nanuka z ruky a naráz ho spolknul i s tyèkou. Hustý, ne?
Prvotní šok vystøídalo zasmání, které ovšem netrvalo dlouho, proto¾e jsme si s Máòou uvìdomily, ¾e nejen spolkl celého nanuka, ale i tu tyèku v nìm. A ne malou. Ve støevech by mohla udìlat slušnou neplechu a operace bøicha není zrovna ¾ádná zábava.
Bylo rozhodnuto, to nelze nechat jen tak. Problém spoèíval v tom, ¾e bylo u¾ pomìrnì pozdì veèer, ve vedrech chodíme a¾ tak na devátou, aby se nám mazánci nepøehøáli. A to u¾ mají bì¾nì veteriny zavøeno. Nastalé zoufalství ukonèil mùj spásný nápad, ¾e naše veterina na kraji Prahy má do deseti.
Hned jsem popadla telefon a zavolala tam. Paní doktorka nám naøídila okam¾itì pøijet, a ještì dodala, ¾e jestli to nestihneme do pùlhodiny od chvíle, kdy to se¾ral, máme smùlu a mù¾e být moc zle.
Následoval sprint k autu i s bulíkem, který si vùbec neuvìdomoval svùj stav, ba naopak, tváøil se velmi spokojen se svým pøedchozím výkonem.
Jízda smrti dlouhá asi 10 km byla zvládnuta rekordní rychlostí. Paní doktorka nezaváhala. Popadla sklenici plnou kyslièníku a nalila ji bulíkovi do chøtánu. Pak nás poslala chodit venku a øekla, ¾e do 20 minut se vyzvrací, a a» se modlíme, aby vyvrhnul i tyèku.
Tak jsme chodili, chodili a chodili, 15 minut, 20 minut, 25 minut a poøád nic. Po pùl hodinì jsme to vzdali a vraceli se na veterinu. Vtom se bulík koneènì rozhoupal a pøímo pøed vchodem do supermarketu zaèal "pumpovat".
Lidé vycházející z obchodu museli být pøinejmenším v šoku, kdy¾ vidìli dvì pipky, jak radostnì a plny oèekávání skáèou okolo zvracejícího bulteriéra za asistence dalšího bulteriéra a oøíška. Obík se vyzvracel a jen díky Marušèinì neskuteèné pohotovosti se mu nepodaøilo to dílo znovu se¾rat. Tyèka tam však nebyla. Aspoò to tak nejprve vypadalo, ale po dùkladném prozkoumání obsahu Obíkova ¾aludku na trávì jsme ji NAŠLY!!!! Byla tam. Uff, to se nám ulevilo.
Radostnì jsme tedy nakráèeli na veterinu, sdìlily jsme úspìch naší akce, zaplatily asi dvì stovky a šupajdili zpátky na naše obvyklé místo vyvenèit koneènì ta naše štìstí.
Dobøe to dopadlo, ale nanuka jsem od té doby u¾ nekoupila...
Pohled z okna 