Pohled z okna Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Ahoj pejskaøi
Bulíci, aneb jak vzniklo pøátelství
Snaha mé sestøenky poté, co se jí podaøilo udat Jerryho do mých dobrých rukou, zaèala pomalu, ale jistì, uvadat a zhruba po mìsíci jsem se pøistihla, ¾e se courám po sadu sama s Jerrym. A to mì tedy vùbec nebavilo. Naštìstí jsem jednoho dne potkala takovou divnou holku. Byla fakt divná. Taková hubená v kšiltovce, s rukama imrvére v kapsách. A ne ¾e by mìla normálního psa, ona mìla dva bulteriéry! Po výcviku od sestøenky, která má stafbulku a stafordku mì však, narozdíl od jiných, ti pejsci a¾ tak nevydìsili, i kdy¾ na toho velkého jsem zpoèátku koukala dost s respektem. Ne kvùli sobì, ale kvùli Jerrymu. Kdyby se mu zachtìlo, udìlal by mi z nìj karbanátky.
Navíc se mi ti psi vùbec nelíbili. Takoví prasopsi. Ale co èert nechtìl, s Maruškou jsme si padly do oka, a tak jsme se domluvily na další den a na další a na další, a u¾ takhle spolu dennì cedíme kvùli naším hafanùm krev bezmála dva roky.
Vùbec u¾ nechápu, jak to, ¾e se mi bulíci nìkdy nelíbili. Jsou bezvadní a hezcí. Jerryho bych pochopitelnì nevymìnila, ale kdy¾ teï potkám na ulici bulíka, tak se na nìj usmìju a popøípadì ho i pomazlím a nádhernì tak vidím tu radost jejich páníkù, ¾e se tihle "bojoví psi", jak s oblibou øíkají lidé neznalí vìci, nìkomu líbí, a ¾e se nebojí. Se zvláštním pøístupem lidí k tìmto psùm se setkávám s Máòou skoro dennì. Ale to zas jindy.
Jak u¾ jsem napsala, s Máòou jsme si padly do oka, a teï byli na øadì naši hafánci. Bulíci Jerryho ignorovali a pøehlí¾eli stateènì snad pùl roku. Vùbec si ho nevšímali a dìlali, jak kdyby tam vùbec nebyl. Popravdì, on na procházkách opravdu vìtšinou není, proto¾e jeho rozptyl je pomìrnì znaèný a vìtšinu procházky není vidìt.
Nicménì asi po 14 dnech, co jsme s Máòou zaèaly spoleènì venèit, se nám pøihodila vìc, která zmìnila Jerryho chování u¾ asi nav¾dy.
Ke konci procházky jsme se na louce rozhodly poøídit pár fotek. Kdy¾ jsem byla naplno zabraná do pøípravy svého aparátu, objevila se na obzoru paní Vìra a její dva labradoøi Monty a Deny. To já ale nevìdìla a vìnovala se fo»áku. Jerry to ale vìdìl a jeho reakce, která zpoèátku byla na denním poøádku, na sebe nenechala dlouho èekat. Kdy¾ toti¾ Monty pøišel blí¾ ke mnì a zezadu, Jerry se projevil jako pes obranáø (navíc pln ¾árlivosti, abych ho náhodou nevymìnila) a vystartoval proti Montymu, který vá¾í asi tak o 20 kg víc ne¾ on.
To by ještì bylo dobré. Labradoøi jsou od pøírody hodní psi, ale problém byl v tom, ¾e Jerry nemìl tušení, ¾e pøedtím, ne¾ Maruška s bulíky zaèali chodit s námi, venèili spoleènì s Vìrou více jak rok, a bulíci s labrouši u¾ byli klasická smeèka. Tak¾e Jerryho výpad proti Montymu zpùsobil lavinu náletu bulíkù a Denyho proti mému malému oøíškovi.
Ve chvíli, kdy Vašeho jedenáctikilového rachi»áka honí pøes 100 kilo ¾ivé váhy v podobì dvou krokodýlù po transplantaci a dvou èerných rotvikù, jak èasto o labradorech mluví neznalí vìci, by se ve mnì krve nedoøezal. Nešlo nic dìlat, jen jsem stála a øvala: "Jerry, vys... se na to, Jerry, vys.... se na to....." atd. atd.
I kdy¾ je Jerry opravdu hodnì rychlé zvíøátko, ètyøem psùm nešlo utéct, a tak po nekoneènì dlouhé dobì, která nemohla trvat déle ne¾ dvì minuty, se stalo to, co se stát muselo, Jerry to vzdal, svalil se na záda a vydal se na pospas osudu. Nad ním se v m¾iku sebìhli všichni ètyøi protivníci a nastala rozhodující chvíle.
Kdyby si v tu chvíli jeden z nich kousnul, by» malinko, tak by Jerryho roztrhali na cimpr campr, ale Jerrouš je klikaø. Oni byli velkorysí a jen ho pomaèkali. Kdyby takhle situace nastala dnes, je dost mo¾né, ¾e by Obík Jerryho zakousl, ale kdo ví. Tehdy mìl Jerry kliku, ¾e bulíci dospívají a¾ okolo pátého roku, a to Obíkovi ještì nebylo, tak¾e to mùj kluk pøe¾il a od té doby nikdy nezaútoèil na vìtšího psa (tedy o moc vìtšího).
Mnohé se u¾ zmìnilo. V souèasnosti je Jerry pod ochranou bulíkù a je si toho nále¾itì vìdom. Obelix vzal Jerryho pod své ochranné tesáky a 35 kilo ¾ivé váhy, a v pøípadì potøeby je v¾dy pøipraven stát Jerrymu po boku, respektive øešit nenadálou situaci po svém bulièím provedení. Vìtšinou tak, ¾e je lapen svou pohotovou panièkou a visí na obojku, zatímco Jerry si to po oøíškovsku vyøíkává s jiným oøíškem.
Vítací ceremoniál, který ka¾dý den zahajuje naši procházku, je pro náhodné kolemjdoucí v¾dy šokem. Pøedstavte si situaci, kdy holka s malým oøíškem jde naproti holce s dvìma bulíky, pøièem¾ ta s tím oøíškem najednou vykøikne: "Jerry, bulík, vem si ho, vem si ho...!" A stateèný to pes se rozbìhne do chøtánu krokodýla v pøevleku, vrhne se na nìj a s hurónským øevem se mu silou zakusuje do krku. No to je infarktová podívaná…
Veronika Karetová
Související èlánky:
