Pohled z okna Postupnì se zaèínáme poznávat, zvykat si na sebe a stávat se pøáteli, potkávat se, a tak snad bude namístì (kdo chce - není podmínkou) pøiblí¾it ostatním své okolí, své milé, zájmy atd. Zaèali jsme pohledem z okna. Dalším pohledùm se však meze nekladou, samozøejmì v etických hranicích, daných provozem tìchto stránek.
Chcete se také zapojit? Je to jednoduché, pošlete text (pøípadnì i foto) na info@seniortip.cz a my z toho udìláme dokument, který se objeví na hlavní stránce v tématickém okruhu - Pohled z okna. Zatím to tak funguje a zde je jeden z dalších pohledù - avšak pozor (!) název „Pohled z okna“ je jen pøenesený...
Ahoj pejskaøi!
Proto¾e jsem se asi zbláznila, rozhodla jsem se pustit do tvorby webových stránek, neb se domnívám, ¾e Jerry si zaslou¾í mít vlastní "webovky". A pochopitelnì ne jen on, mého srdce šampión, ale i všichni ostatní pejsci, kteøí se tady u nás objevili nebo pøípadnì objeví. A tìm, co se tu neobjeví se tímto omlouvám, mají holt smolíka pacholíka.
Proto¾e Jerryho stránky mo¾ná nìkdy uvidí nìkdo, kdo mì nezná, napadlo mì, ¾e bych mohla napsat struènì kdo je kdo, aby pøi ètení èlánkù byl tento ètenáø tzv. v obraze. Tak tedy:
JÁ = Veronika, je mi 25 a jsem panièka Jerryho (a vnuèka Ivo Antuška – pozn. red.)
JERRY = cca 2,5 roku starý, jedenáct kilo vá¾ící podle nìkterých køí¾enec, podle jiných a podle encyklopedie psù se jedná o plemeno zvané Markisje, neboli Holanský tulipánový pes, neuznané plemeno FCI, které se chová za úèelem hlídání tulipánových plantá¾í, proto¾e tihle pejsci nì¾nì našlapují a nepošlapou tak tulipánové kvìty. Je to kluk a je to moje štìstí.
MARUŠKA = moje vìrná psí par»aèka, se kterou venèím zhruba od konce bøezna roku 2006 vpodstatì dennì.
®ANETA = bulteriérka Marušky, 10 let stará, ve skvìlé kondici, má asi 22 kg a je to máma Obelixe.
OBELIX = bulteriér Marušky, 5 let starý, 33 kg vá¾ící øízek, jediný syn ®anety.
KVÌTA = naše venèící par»aèka, která s námi vydr¾ela rok chodit na naše dlouhé prochajdy, pøesto¾e by mohla být naše máma. Je to stateèná ¾enská, která je rozhodnuta pro svou Báru cedit krev za ka¾dého poèasí.
BÁRA = 2 roky stará fenka oøíška - my v jejím pøípadì hovoøíme o tom, ¾e se jedná o novou rasu miniretrívr. Zvláštním znamením Báry je, ¾e beznadìjnì miluje Jerryho, který ji má absolutnì na háku.
Jak jsem k svému štìstí pøišla
Nikdy jsem netíhla k psím klukùm a u¾ vùbec ne k nìjakým potulným poulièním
smìskám, navíc odrostlým. Po mém odlouèení od Ivinky, jezevèice u mých rodièù, jsem sice ihned pocítila nutkavou potøebu poøídit si psa, ale má drahá polovièka byla radikálnì proti a já si nedovolila udìlat tak významný krok, jako je poøízení štìòátka, bez jeho vìdomí.
Jednou takhle v podveèer, bylo to 20. února 2006 mi zavolala sestøenka, jestli bych si nevzala na pár dní domù jednoho nalezeného podvra»áèka. Sice mì to stálo hodnì úsilí, ale stateènì jsem odmítla. Její argumenty, ¾e se jedná max. o 14 dní, ne¾ se uvolní místo v útulku, byly pro mne bezpøedmìtné. Vìdìla jsem, ¾e kdy¾ u¾ bych si ho vzala domù, po 14 dnech bych ho do ¾ádné klece nedala. A navíc jsem nikdy nechtìla nìjakého odrostlého fouska, chlupatého a ještì kluka.
Jen¾e hned další den jsem jela vyzvednout svou bezelstnou sestøenku a mìly jsme jet si zacvièit. Pochopitelnì ji nenapadlo nic lepšího, ne¾ pøijít k autu i s ním. Jakmile jsem ho vidìla, zmohla jsem se jen na vìtu: „Ty seš ale mrcha….“. Tak¾e místo cvièení jsme nastoupily do pa¾outa a jeli ke mnì domù.
Tam jsem se dovìdìla, ¾e ho našla sestøenky kamarádka Ivona. Sledoval je na chalupì, a pak jim bì¾el za autem. S nejvìtší pravdìpodobností ho z auta nìkdo vyhodil. Sestøenka s ním zvládla i návštìvu veterináøe, který jeho vìk odhadl na cca 7-8 mìsícù a usoudil, ¾e byl pravdìpodobnì bitý a trpí podvý¾ivou.
Jeho chování tomu odpovídalo, proto¾e se první den nechtìl nechat pohladit ani ode mne, a pak zase nebyl schopný usnout, ani¾ by se mì jakkoli nedotýkal. Byl hodnì ustrašený a mimo mne se nikomu dlouho nepodíval do oèí. Náš vztah se prohluboval ka¾dým dnem a navzájem jsme si absolutnì propadli.
Kdy¾ se Èert, jak mu sestøenka øíkala, trochu u nás doma aklimatizoval, bylo nutné mu vymyslet nìjaké lepší jméno, ne¾ které má ka¾dý druhý voøech. Kdybych na to mìla víc èasu, asi bych si mohla vybírat, ale najednou ze mne vylítlo, ¾e se bude jmenovat Jerry. A tak se zrodil mùj koblí¾ek Jerry. Kdybych tehdy vìdìla, jaký je to skokan, zaruèenì by se jmenoval Skippy.
Sestøenka nás po chvíli opustila a já zaèala vymýšlet, jak seznámím své dva kluky. Mìla jsem ještì èas asi hodinu pøemýšlet, proto¾e partner Luky byl v práci. Jen¾e to bych nebyla já, aby mi nìco neudìlalo èáru pøes rozpoèet. Ne¾ jsem staèila vymyslet nìjakou pøijatelnou variantu vysvìtlení, co u nás ten pes dìlá, ozval se klíè v zámku a ve dveøích stál mùj pøítel, kterého jsem tehdy mìla šest let, a mùj nový pes, kterého jsem mìla ani ne hodinu. Má povìstná vyøídilka, která mì obvykle nezklame, mì ale nechala ve štychu, a jediné, co ze mne vypadlo, bylo: „Buøte, to je Jerry“.
No, nadšený z nìj evidentnì moc nebyl, ale znal mì natolik dobøe, ¾e mu bylo od zaèátku jasné, ¾e ho u¾ nedám (mo¾ná mu to bylo jasné i døív, ne¾ mnì). Po tøech dnech mi ho oficiálnì schválil, sice za nìkolika podmínek, ale schválil. Nedovedu si pøedstavit, kdyby ho opravdu nechtìl. Naštìstí se to nestalo a v souèasné dobì je z nìj hotový skoro tak jako já, i kdy¾ u¾ se díky našemu odlouèení nevídají tak èasto, jako kdy¾ jsme spolu bydleli.
Veronika Karetová
Pokraèování pøíštì: Bulíci, aneb jak vzniklo pøátelství
